Putin ztrácí Kavkaz. Arménie hledí k Evropě a Baku podporuje Ukrajinu

Uplynul rok od ukončení konfliktu v Náhorním Karabachu, kde po dlouhou dobu stála Arménie proti Ázerbájdžánu. Po dlouhou dobu byl přitom konflikt zárukou poměrně jasného uspořádání, kdy Arménie stála proti Ázerbájdžánu, zatímco Rusko stálo nad konfliktem jako arbitr.

Do této konstanty patřilo i to, že pro Arménii bylo Rusko jediným možným spojencem a že na něm byla dlouhodobě závislá, ať už na dodávkách surovin, nebo na přístupu na ruský trh. V případě Ázerbájdžánu byla situace o něco složitější, ale Rusko stále udržovalo vztahy na relativně přijatelné úrovni. Rusko dodávalo zbraně oběma stranám, přičemž hlavní rozdíl mezi nimi spočíval ve výrazně vyšších finančních možnostech Ázerbájdžánu.

Problém nastal až ve chvíli, kdy Ázerbájdžán tento status quo prolomil a dvěma válkami v září 2020 a 2023 (ta trvala jeden den) území dobyl.

Příznačné na mírové smlouvě z 8. srpna 2025 bylo hlavně to, že k podpisu nedošlo v Moskvě, ale ve Washingtonu. Už to ukazuje na posun, který se v prostoru odehrál. Rusko ztratilo svůj vliv, namísto něj se tlačí jiné mocnosti, ať už USA či Turecko nebo i poněkud rozpolceně EU.

Překvapením to není u Ázerbájdžánu, který dlouhodobě dával najevo, že se bez ruského vlivu obejde. Země má dostatek ropy, kterou vyváží ropovodem Baku-Tbilisi-Ceyhan, a je si vědoma toho, že za ní stojí Turecko, tedy dostatečně silný hráč.

Vztahům navíc silně uškodilo i ruské chování po pádu ázerbájdžánského letadla v prosinci 2024. Letadlo bylo zásadním způsobem poškozeno ruskou protivzdušnou obranou nad Grozným, aby následně dopadlo v Kazachstánu. Z ruské strany se Ázerbájdžánu dostalo výmluv na ukrajinské drony a řečí o nutnosti vyšetřování.

Vladimir Putin se sice po incidentu spojil s Ilhamem Alijevem, ale omlouval se pouze za „incident, který se stal v ruském vzdušném prostoru“. Teprve v říjnu 2025 přiznal ruskou vinu.

Paralelně s tím se pak rozvíjela roztržka kolem zatýkání a smrti vlivných představitelů ázerbájdžánské diaspory v Rusku, jmenovitě v Jekatěrinburgu. Ruská policie v jednom případě označila příčinu smrti za infarkt, ve druhém nedošla k jednoznačnému závěru. Ázerbájdžánská strana pak mluvila o mimosoudních popravách a mučení. Odvetou pak bylo zatýkání Rusů v Ázerbájdžánu.

Ázerbájdžán dává najevo své odpoutání od Ruska i v ukrajinské válce. Ilham Alijev se několikrát velmi jasně postavil na ukrajinskou stranu, když mluvil o podpoře ukrajinské svrchovanosti a územní celistvosti.

Nejnověji pak ázerbájdžánská strana oznámila, že je připravena dodávat Ukrajině zemní plyn, což pochopitelně příliš nepotěšilo Moskvu. Už před oznámením, které přišlo během návštěvy ázerbájdžánského ministra zahraničí Jeyhuna Bayramova, volal Vladimir Putin svému ázerbájdžánskému protějšku, zjevně ve snaze jej od podpory Ukrajiny odradit.

Jenže problémy nemá Rusko jen s Ázerbájdžánem, ale i s Arménií. Nikol Pašiňjan nijak netajil svoje rozčarování z ruského chování v karabašském konfliktu, které se omezilo na roli pasivního diváka.

Pašiňjan se snažil o aktivaci ODKB (Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti), nicméně bez úspěchu. Rusko se přitom odkazovalo na to, že mechanismy organizace nelze aktivovat, protože ani Arménie neuznává Karabach (což opět nedávno, k velké nevoli nejen Jerevanu, ale i Baku, zopakovala mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marija Zacharova).

Pašiňjan s Putinem poměrně často komunikuje, nedávno i navštívil Moskvu, ale pozastavil arménské členství v ODKB. U Putinem protlačované Eurasijské ekonomické unie sice nemluví o odchodu, ale zároveň směřuje k hlubší integraci s Evropskou unií.

Rusko se nicméně zvláště Arménie nechce vzdát. Ostatně i v ruské společnosti silně rezonuje názor, že jsou Arméni nevděční za to, co pro ně Rusko udělalo.

Rusko se pokusilo, alespoň podle arménské strany, ovlivnit červnové parlamentní volby přísunem Arménů z Ruska, kteří by hlasovali proti Pašiňjanovi. Pašiňjan nakonec volby vyhrál, byť ne tak výrazně, jak sám doufal, což bylo v Moskvě oslavováno jako vítězství.

Putin se zároveň při každé příležitosti vyslovuje k nutnosti uspořádat v Arménii referendum o integraci s EU, tedy k tématu výsostně vnitroarménskému.

Nicméně Rusko se neomezuje jen na požadavky na arménské referendum, ale přistoupilo i k ekonomickému tlaku. Nechvalně známý Rospotrebnadzor (spolu s Rosselchoznadzorem) od května začal zakazovat arménský koňak, minerální vodu, zeleninu, květiny i další produkty, s odůvodněním, že neodpovídají ruským normám či že obsahují škodlivé substance.

Tlak byl přitom zcela nepokrytě motivován snahou arménské strany přiblížit se k Evropské unii. A arménská strana reagovala tím, že zvýšila vývoz těchto produktů do Evropské unie. Ostatně, v historii to nebylo poprvé, něco podobného už Rusko uplatnilo i vůči Moldavsku či Gruzii, s podobným výsledkem.

Aby toho nebylo málo, i vztahy mezi Arménií a Ázerbájdžánem se také podstatně zlepšily. Pašiňjan razí poměrně logickou, byť bezpochyby bolestivou, tezi, že nemá smysl se dále držet starých křivd.

Ostatně, to přivedlo i k jednáním s Tureckem. S Ázerbájdžánem se pak dohodl na dodávkách ropy a zemního plynu, opět funguje přímé spojení. Pokud se zlepšování vztahů podaří udržet, jedna z karet, kterou Rusko mohlo v regionu hrát, tedy vzájemná animozita, zmizí.

Rok po podpisu míru Rusko čelí problémům, jak svůj vliv na obě země udržet. Co bylo dříve spíše geopolitickou jistotou, se v současné době mění.

Na druhou stranu, nemělo by to vést k jednoznačnému závěru, že Rusko nemůže v budoucnosti hrát významnou roli, a to hlavně ve vztahu k Arménii. Proudy preferující úzké sepjetí s Ruskem jsou v ní stále silné a Moskva, ostatně jako se jí to povedlo s Gruzií, se bude snažit svůj vliv získat zpět.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a pojeďte letos navštívit Arménii. Nebo Gruzii. Díky!