Bříza: Nejen Poláci, ale i Švédové a Švýcaři chtěli bombu. Jsme uprostřed jaderné renesance

Bezpečnostní analytik a expert na jaderné zbraně Vlastislav Bříza v otevřeném rozhovoru popisuje novou éru „jaderné renesance“. 

Vysvětluje, proč by Česko dokázalo technicky vyrobit bombu v řádu několika let, proč je Macronův jaderný deštník jen iluze a proč bychom měli být vděční Izraeli.

Nawrocki mluví o „jaderném potenciálu“ Polska. Když tohle slyšíte, vidíte za tím reálnou snahu Varšavy vyvinout vlastní bombu, nebo je to jen další volání po amerických zbraních na polském území?

Je to jednoznačně opětovné rozdmýchání debaty o jaderném potenciálu Polska. Kdyby to bylo hypoteticky možné, tak by opravdu většina národa byla pro to vyvinout a zařadit do výzbroje vlastní jadernou zbraň, vlastní odstrašující kapacitu. 

To memento v dějinách – trojí dělení Polska a následně celá ta socialistická etapa pod jhem Ruska – je tak velké, že Polsko to prostě už nechce zažít znovu.

A teď jsem záměrně akcentoval jenom tu východní stranu. Ale kdybyste šel na pivo s Polákem a dal byste si čtyři kousky, ve finále vám řekne, že se stejně tak bojí Německa.

Polsko je prostě v kleštích mezi Ruskem a Německem, navíc je to rovina, přes kterou šla vždycky všechna vojska. To je rozdíl proti Československu – my jsme v kotlině obepnuté horami. 

Takže ano, oni by chtěli dělat všechno pro to, aby se historie neopakovala. Kdyby to šlo, vlastní jadernou zbraň by chtěli.

Jenže ono to asi tak snadno nejde…

Oni vědí, že to možné není. A to jak geopoliticky, tak mezinárodněprávně. Polsko je signatářem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní z roku 1968 (Non-Proliferation Treaty – NPT). Museli by od ní odstoupit. V tu chvíli by mezinárodní společenství Polsko ostrakizovalo a vytěsnilo. Prostě by to netolerovali, protože by to znamenalo začátek novodobé nekontrolované renesance a šíření zbraní.

Velmoci by velkým tlakem chtěly za každou cenu zamezit, aby Polsko jadernou zbraň vyvinulo. A to nejenom ty východní, ale i ty západní. Není to v zájmu Spojených států. Ostatně i rétorika USA je k tomu velmi rezervovaná. Takže vlastní program je nereálný.

Ale ta druhá část, na kterou narážíte, sdílení jaderných zbraní (Nuclear Sharing), už by byla pro Polsko – jak by dnes řekli mladí – „hratelná záležitost“. Ve finále by Polsko bylo spokojeno, kdyby vstoupilo do tohoto klubu.

V té debatě je často definiční chaos. Politici míchají pojmy jako „vlastní zbraň“, „sdílení“ a „evropský deštník“. Můžete v tom udělat pořádek? Která z těchto cest dává Polsku skutečnou bezpečnost?

Vlastní jaderný program je ta nejsilnější věc. Když máte vlastní kapacity, jste nezávislí na rozhodnutí jakékoli cizí autority. To je pro Polsko nereálné.

Pak máte sdílení jaderných zbraní – Nuclear Sharing. To je v rámci NATO reálná věc. Zhruba stovka amerických taktických jaderných bomb B-61 je rozmístěna v Evropě – v Německu, Itálii, Belgii, Nizozemsku a Turecku.

Princip je takový, že hostitelský stát sice nemá pravomoc sám rozhodnout o použití, ale poskytuje nosiče – letouny, které by tu zbraň donesly na cíl. Dnes se postupně přezbrojuje na F-35.

Ale pozor, Spojené státy mají zásadní právo veta. I kdyby Německo chtělo bombu použít, bez souhlasu USA to nejde. A platí to i naopak. Poláci by k tomuto rádi směřovali – už tuším dvakrát žádali USA, zatím bez odpovědi.

A co ten tolik skloňovaný „evropský jaderný deštník“, o kterém se baví Macron s Němci?

To je ten třetí stupeň a ten je nejslabší. Pokulhává to. Francouzské a  britské kapacity jsou malé – dohromady kolem pěti set hlavic, zatímco Rusko jich má pět tisíc. To je jedna ku deseti.

Kdybyste byl hostitelem francouzského arzenálu, nerozhodnete vůbec o ničem. Francouzský arzenál by tam byl sice dislokován, třeba na stíhačkách Rafale, ale výhradní červený knoflík by měl v ruce prezident Macron. V případě ohrožení by Francie klidně mohla letouny stáhnout. Je to nejméně odstrašující varianta.

Buďme upřímní – věříte tomu, že by francouzský prezident obětoval Paříž nebo Lyon, aby pomstil Varšavu?

Já v tom vidím něco úplně jiného. Francouzský jaderný arzenál je nesmírně drahá záležitost. Macron už před lety jednal s Merkelovou, aby se Německo podílelo. Primární zájem je, aby spojenci sdíleli ty enormní náklady.

A pokud někdo říká, že podobně by to mohlo být s britským deštníkem, tak to jen doplním – to je samozřejmě nesmysl. Britské jaderné zbraně jsou výhradně na ponorkách. Těžko si představíme, že by u Karlova mostu nebo ve Varšavě na řece Visle zaparkovala britská jaderná ponorka připravená odpálit rakety na Moskvu.

Není to ale poprvé, co evropské státy pošilhávají po atomu. Vy často připomínáte, že jadernou velmocí málem bylo i neutrální Švédsko nebo Švýcarsko. Proč to tehdy vzdaly?

Ano, je to pravda. Švédsko i Švýcarsko měly za studené války pokročilé programy. Švédsko mělo sestavený tým vědců, ale v roce 1970 program ukončilo a podepsalo Smlouvu o nešíření (NPT). 

Ve Švýcarsku to neoficiálně běželo dál až do roku 1988. Došlo to tak daleko, že měli vytipované skalní masivy v Alpách pro zkušební výbuchy. A plány byly takové, že v případě potřeby jaderně zaminují alpská údolí.

Dnes se může zdát, že americký deštník děraví a smlouvy padají. Mohly by se tyto státy k programům vrátit?

Je to vysoce nepravděpodobné, hraničí to s jistotou, že se to nestane. Čistě technicky by to pro ně bylo možné relativně rychle, peníze tehdy přesměrovali do letectví, ale politický konsenzus tam není. A hlavně bych chtěl odmítnout ten postulát, že americký deštník je děravý. Není. Nikdo ho nikdy reálně nezpochybnil, ani Trump, když potřeboval někoho ošálit v Air Force One. Je v zájmu USA, aby ten deštník byl pevný.

Před dvěma týdny, 5. února 2026, vypršela smlouva New START mezi Ruskem a USA. Jsme teď v éře bez pravidel?

De facto i de iure ano. Zvýšila se nepředvídatelnost. Padla poslední velká odzbrojovací smlouva, což se stalo poprvé po více než padesáti letech. Ale strategickou rovnováhu to bezprostředně nenaruší. Ruská federace je ekonomicky vyčerpaná konvenční válkou a jaderné zbrojení je jedna z  nejdražších věcí. Rusko má pět tisíc hlavic, nepotřebuje víc. Evropu to bezprostředně neohrožuje, jen je svět méně čitelný.

Pojďme do Česka. Nakupujeme stíhačky F-35, které jsou certifikované pro jaderné zbraně. Měli bychom usilovat o zapojení do Nuclear Sharingu?

My nakupujeme F-35, které nebudou vybaveny specifickými úpravami pro nesení jaderných zbraní. Není to na stole. Spojené státy by nám to ani neumožnily. A upřímně, u nás k tomu není ani společenské podhoubí. My jsme národ, který není vždy odhodlán za každou cenu hájit své zájmy.

Vzpomeňte na radar v Brdech – to bylo pasivní zařízení, které nic nestřílí, jen pozoruje. A přesto se tady lidé poutali ke stožárům. Představte si, že bychom my dva vystoupili na demonstraci Milionu chvilek pro demokracii a řekli, že chceme jaderné zbraně. To by bylo hotovo. Většina společnosti by to nepodpořila.

Čistě hypoteticky – kdybychom odhlédli od politiky a smluv: Jak daleko je Česko technicky od toho, aby vyrobilo jadernou zbraň? Máme jaderné elektrárny, máme výzkum…

Charakterizoval bych to takto: Každá země s rozvinutým mírovým jaderným programem má potenciál vyvinout jadernou zbraň. My ten program máme. Bylo by to finančně extrémně náročné, ale dokázali bychom to zvládnout.

Takže v řádu let?

Kdyby dnes vláda hypoteticky rozhodla a vyčlenila zdroje, trvalo by to nižší jednotky let. Rozhodně ne deset. Řádově dva, tři, čtyři roky. Ale prosím, nedělejte ze mě válečného štváče – já říkám, že technicky to možné je, ale politicky a společensky to u nás absolutně nepřipadá v  úvahu. Tou cestou nepůjdeme a ani to není žádoucí.

Když se podíváme do roku 2036. Bude v Evropě víc jaderných států?

V roce 2036 si nemyslím, že by v Evropě bylo více jaderných států. Spíš je pravděpodobnější, že se rozšíří počet států zapojených do sdílení jaderných zbraní v rámci NATO. Možná Německo posílí svou roli, to by dávalo smysl vzhledem k jeho potenciálu, ale vlastní arzenály nečekám.

Je ještě něco, co v té debatě o jaderné renesanci zapadá a mělo by zaznít?

Vynechal jste Írán. To je zásadní věc. Byli jsme v situaci, kdy na pomyslných hodinách bylo dvanáct. Západní civilizace – a řekněme to na rovinu, Izrael, v tiché podpoře s USA – provedla útok na íránský jaderný program. Teď jsme sice hodiny posunuli zpět na 11:59, ale začaly znovu tikat.

Cílem celé západní demokratické společnosti by mělo být, aby Írán nevyvinul jadernou zbraň a nedopadl jako Severní Korea. Protože jakmile ji máte, režim se stane nenapadnutelným. Vidíme to u Kima – má padesát hlavic, směje se od ucha k uchu a ví, že na něj nikdo nesáhne.

Takže Írán mohl být ten spouštěč zbrojení?

Kdyby Írán získal bombu, spustilo by to dominový efekt. Jaderný program by s  velkou pravděpodobností zahájila Saúdská Arábie, uvažoval by o tom Egypt, Turecko. A to prostě nechceme.

Ale víte, co je naše výhoda? Že v té oblasti je Izrael. Izrael moc dobře ví, že íránské jaderné zbraně by byly obráceny proti němu. Vzhledem k  velikosti Izraele – když odečtete poušť, je to velikost středních Čech – je to pro ně existenční záležitost. Stačí dvě tři bomby na Tel Aviv, Haifu... a máte po „středních Čechách“. Proto Izrael zasáhl.

Řeknu vám kacířskou myšlenku: Kdyby byl Izrael sousedem Severní Koreje nebo byl v okruhu tisíce kilometrů, vsadím se s vámi, že by Severní Korea svoji jadernou zbraň nikdy nevyvinula. Izrael by v oblasti včas zasáhl. Dělá za nás špinavou práci už desítky let a měli bychom za to být rádi.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.