Konec akademické svobody? Plagova reforma dělá z univerzit korporace ovládané politiky

Reforma vysokého školství je takový evergreen. Zatím všechny snahy nahradit starý zákon, přijatý v roce 1998, vyzněly do prázdna. Je nesporné, že po třiceti letech by to nějakou inovaci chtělo, a proto je třeba snahu ministra Plagy uvítat. A ministrovi vyslovit uznání minimálně za odvahu a nasazení. 

Na druhou stranu je třeba nezamlčovat a neskrývat pochybnosti. A ty tu jsou, jako u každé velké změny.

Připomeňme si ty minulé milníky a pokusy: v roce 2006 nastínila možnosti reformy Zpráva OECD o českém vysokém školství, v roce 2009 vyšla Bílá kniha terciálního vzdělávání, na záměru nového zákona – rovněž v roce 2009 – pracoval Ondřej Liška, v roce 2010 vznikla při ministerstvu dokonce rada pro reformu vysokoškolského vzdělávání, v roce 2011 představil ministr Dobeš návrh nového zákona a vyvolal masové protesty. 

Pak bylo dlouho ticho po pěšině, až v roce 2025 zákon o vysokých školách novelizoval Mikuláš Bek.

Na tom, že je třeba zákon změnit, se shodnou všichni – jen se liší důvody, proč po změně volají. Obecně je možné říct, že každý zákon odráží ducha své doby. Zákon přijatý na sklonku devadesátých let reflektoval atmosféru svobody, autonomie a jistého autentického nadšení z této svobody. 

Že přílišná autonomie mohla vést k jistým případům zneužití, je věc jiná. A je otázka, zda ty případy zneužití nejsou celkem rozumnou cenou za svobodu. 

Návrh nového zákona, který nepočítá s fakultními senáty a naopak zavádí univerzitní správní radu, též odráží ducha doby. Je korporativistický. Jenže to, že stát nejde řídit jako firmu, jsme už viděli. Ono jako firmu nelze řídit ani univerzitu.

Hlavním bodem, často zdůrazňovaným v mediálních představeních záměru nového zákona, je posílení pravomocí rektorů, zejména pak pravomoci odvolávat děkany. To je téma jistě vděčné a mediálně zajímavé, obzvláště vzhledem k případům z poslední doby. 

Nicméně pokud by motivací pro tuto změnu měla být rektorka na žebříku a jeden excentrický děkan, kvůli kterému ostatně sněmovna chtěla přijmout také nový předpis, že se ve sněmovně nesmí chlastat, je to dost málo.

Jistě je pravda, že ve stávající úpravě jsou pravomoci rektora poměrně omezené, v podstatě může chod univerzity regulovat prostřednictvím rozpočtu, který mu ale stejně musí schválit akademický senát. Na druhou stranu návrh nového zákona jde do opačného extrému. 

Coby někdejší předseda univerzitního i fakultního senátu jsem bytostně přesvědčen, že zrušení fakultních senátů, o nichž se mluví, by bylo obrovskou chybou. Členství v senátech je čestné, tedy bez nároku na náhradu, tudíž senát fakulty nic nestojí, naopak fakultě hodně dává: minimálně snahu senátorek a senátorů se bezplatně angažovat na směřování fakulty, potažmo univerzity.

Posílení pravomocí rektora mají podpořit univerzitní správní rady. Upřímně řečeno, netuším, jak tohle může někdo soudný navrhovat. Mají mít devět členů – tři navrhne univerzita, tři ministerstvo a zbývající tři těch šest jmenovaných v radě. 

Myslím, že s obsazováním různých rad, zejména tedy veřejnoprávních médií, máme dost neblahé zkušenosti. Představa, že v radě nějaké univerzity zasedne obdoba pana Xavera Veselého je dosti děsivá. Pokud nápad na posílení pravomocí rektora byl inspirován mediálními kauzami doby nedávné, pak skandály kolem fungování rady ČT měly jasně vést k tomu, že zavedení nějakých rad fakt není dobrý nápad.

Často zaznívá, že tou zásadní motivací je zvyšování kvality vysokých škol. To je jistě legitimní, ba dokonce žádoucí. České vysoké školy v globálních žebříčcích skutečně nestoupají. Univerzitní rady tomu ale rozhodně nepomůžou. 

Ministr Plaga dobře ví – a pokud vím, tak se v minulosti v takovém smyslu i vyjádřil –, že bez peněz to nepůjde. Vysoké školství potřebuje především dvě věci: zajistit dostatek peněz a zároveň nějak zajistit, aby se s nimi nakládalo efektivně a transparentně a aby se k těmto penězům dostali ti talentovaní a pracovití. Protože vyšší kvalitu přinesou jen motivovaní, zapálení a talentovaní jedinci, ne žádné rady.

Pokud skutečně jde o zvyšování kvality, pak ale vůbec nedává smysl zachování systému doživotních docentů a profesorů. Nový zákon totiž počítá s tím, že doživotní docentury a profesury zůstanou. 

Co to znamená? To, že člověk po dosažení titulu má nárok na určitý plat, učí menší penzum hodin apod. Přitom v blízkém zahraničí fungují tzv. „funkční místa“, tj. na pozici profesora, eventuálně docenta, se pořádá konkurs a je časově omezená. 

Nový zákon jde – pro české prostředí charakteristicky – na půl cesty: nechává doživotní profesury a k nim přidává funkční místa. Tento systém funkčních míst ovšem nenahradí stávající systém doživotně jmenovaných docentů a profesorů, ale bude fungovat paralelně, přičemž funkční místa budou pouze pro zahraniční akademiky. 

Smysl by však dávalo využít nový zákon ke kroku, který by jistě byl velmi kontroverzní, ale ke zkvalitnění vysokých škol by přispěl: zrušení stávajícího systému doživotních jmenování a zavedení pouze funkčních docentských a profesorských pozic otevřených jak tuzemským, tak zahraničním badatelům.

Zavedení funkčních míst by totiž zvýšilo konkurenci a zesílilo tlak na kvalitu. Jen stěží si lze představit, jak by něčeho takového mohla dosáhnout sebelepší univerzitní rada – i kdyby v ní neseděli političtí trafikanti, ale samí schopní manažeři.

Stejně tak je těžké si představit, jak růst kvality zajistí vyšší pravomoci rektora. Jistě, může tlačit na děkana nevýkonné fakulty, případně ho odvolat, ale žádný děkan při existenci tohoto rigidního systému stejně nic nezmůže.

Dvojznačná je i myšlenka tzv. kontraktového financování. Na jednu stranu lze jen uvítat, že by univerzity či vysoké školy dostaly peníze na delší časový úsek – a je celkem jedno, zda to budou tři roky nebo pět. Cokoli je lepší než současná praxe, kdy se každý rok čeká na peníze a část roku funguje v rozpočtovém provizoriu. Takže to je nepochybně věc, které je třeba zatleskat.

Na druhou stranu je poměrně znepokojivý nápad, že si stát bude „objednávat“ určité obory. Řečeno jinými slovy, že stát prohlásí nějaký obor za prioritní a ten podpoří s tím, že vyšší počet absolventů daného oboru zaplní mezeru na pracovním trhu, která stát trápí. To je představa naivní a nebezpečná. 

Předně – univerzity jsou instituce, jejichž posláním je primárně pěstovat vědění. Teorii relativity si taky neobjednal žádný státní úředník. 

Za druhé – pokud stát někde tlačí bota, existují efektivní prostředky, jak to řešit. Ostatně nejlepší příklad dala první Babišova vláda: když tehdy došlo k prudkému nárůstu platů učitelů základních a středních škol, během pár let se to projevilo v zájmu o učitelské studium.

Tento příklad mimo jiné dobře ukázal, jak moc dlouhá je setrvačnost ve vysokoškolském sektoru. Než je určitý obor akreditován, vystudován a než první absolventi nastoupí na trh práce, uplyne doba, která je výrazně delší než horizont jedné vlády. Proto představa, že vláda bude korigovat obory a usměrňovat direktivně nabídku a poptávku, je dosti naivní.

Tím se vracíme k tomu, co už bylo řečeno. Rozhodují peníze. Pokud stát chce víc učitelů, stačí přidat učitelům; pokud více lékařů, musí přidat lékařům; pokud firmy potřebují více konstruktérů, musí jim nabídnout takové platy, aby to pro ně bylo zajímavé. Přidat na určitý obor školám ničemu nepomůže: student ho třeba vystuduje, ale nakonec stejně najde uplatnění jinde.

Stejné je to s kvalitou. Představa, že nedostatek peněz nahradíme efektivním korporátním řízením, je naivní. Má-li být jakékoli řízení efektivní, nesmí být svázáno regulacemi a musí mít možnost náležitě motivovat. Nezdá se, že by nový zákon tohle nějak řešil. Pokud předkladatelům jde o zvyšování kvality, měli by se především zaměřit na systém hodnocení vědy – ten je léta neefektivní, nemotivující a často umožňuje vysávání systému, aniž by přinášil hmatatelné výsledky.

Navíc se zdá, že peníze pro vysoké školy budou přinejlepším stagnovat, ne-li klesat. I proto jsou řeči o „potřebnosti“ některých vybraných oborů poměrně znepokojivé, a to zejména kvůli tomu, co prosazovali před volbami Motoristé. 

Jak ukazují události posledních měsíců, ti jsou hodně silným a vlivným koaličním partnerem, i proto by bylo dobré, kdyby některé věci byly řečeny jasně už teď. Není návrh nového zákona předstupněm pro omezování některých oborů?

Řečeno jinak, znamenají slova o prioritizaci určitých oborů jednoduše to, že některé obory budou vládou živeny, jiné vyhladověny? Je jasné, že řeči o školném či zápisném jsou politicky tabu – na druhou stranu, nebylo by lepší, kdyby vládní koalice přiznala barvu hned a prostě a jednoduše řekla, že některé obory prostě podporovat nechce a že na vysoké školy víc peněz též dávat nechce? Ostatně některé strany koalice to měly v programu. Bylo by to asi lepší než mluvit o zvyšování kvality, snažit se vysoké školy ovládnout univerzitními radami a podobně.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.