Létající Černobyl: Putin vyhrožuje novou superzbraní na jaderný pohon. Co je Burevestnik?

Ruská státní propaganda označuje Burevestnik za „nezastavitelnou“ střelu s neomezeným doletem, která prý dokáže prolomit jakoukoli protiraketovou obranu. Západní odborníci to ovšem zpochybňují. Říkají, že žádnou zásadně novou schopnost ruské velení do budoucna nezíská – ruská strategická triáda už má mezikontinentální balistické střely i stávající hypersonické systémy.

Že střela Burevestnik je jen propagandistickou „diváckou show“ říká i vojenský expert Lukáš Visingr. „Je to hlavně na efekty, je to něco co se hodí úžasně do propagandy a může se o tom skvěle mluvit a teoreticky to má velmi zajímavé schopnosti, ale praktická užitečnost takové věci je velmi omezená.“

Když by chtěli Rusové něco zasáhnout, tak už pro to mají jiné raketové zbraňové systémy - balistickou střelu Kinžal nebo jiné hypersonické zbraně (Avantgard, Zirkon).

„Ten koncept jaderného pohonu je sám o sobě technicky zajímavý, ale teď prosím vymysleme nějaký scénář, ve kterém by to bylo prakticky užitečné nebo kde by to mělo nějakou praktickou přidanou hodnotu, nějaké konkrétní praktické využití. O žádném jsem zatím neslyšel,“ zamýšlí se Visingr.

Na první pohled to zní jako sci-fi z 50. let: střela, která nikdy nemusí tankovat, protože pohání sama sebe jaderným reaktorem. Jenže tahle „novinka“ je spíš exhumací dávno pohřbeného amerického snu jménem Project Pluto. Tehdy chtěli Američané vyvinout supersonickou střelu poháněnou reaktorem Tory II – reaktor se opravdu rozběhl, ale přinesl vedle tahu i radioaktivní spad, který kontaminoval své okolí. Jak píše web BASIC, projekt skončil jako „technicky možný,“ ale špatně využitelný a vysoce rizikový.

Rusko se teď k téhle myšlence vrátilo s Burevestnikem (9M730). Ten má podle dostupných analýz používat jaderný ramjet – reaktor, který ohřívá proudící vzduch, a ten pak vytváří tah. Existují dvě cesty: otevřený okruh (open loop), kde vzduch proudí přímo reaktorem a ven jako radioaktivní výfuk, nebo uzavřený (closed loop), kdy je vzduch oddělený od jádra výměníkem tepla.

Každý má svoje plusy a minusy - otevřený okruh je daleko efektivnější (tvoří větší tah a rychlost), ale zamoří okolí radioaktivním spadem. Uzavřený naopak. „Pokud by to byl ten otevřený, muselo by Rusovům totálně přeskočit… takže bych řekl, že používají typ, který nenechává znečištění. Ale ty jsou zase méně efektivní,“ vysvětluje vojenský analytik Lukáš Visingr.

Podle oficiálních vyjádření Moskvy měla střela před pár dny absolvovat let dlouhý až 14 000 km – tedy kolem poloviny planety. Satelitní analýzy to sice zatím nepotvrdily, ale i kdyby to byla pravda, výsledek je spíš technické představení než zbraňová revoluce.

Visingr si klade prostou otázku: „Co by dávalo větší smysl – střela, která letí hodiny a ukazuje se na všech radarech, nebo balistická raketa, která dopadne do půl hodiny?“ Burevestnik musel obletět půl světa, aby zasáhl svůj cíl, zatímco protivník by měl celou dobu čas se připravit.

Podle expertů CSIS, RAND nebo BASIC se jedná o subsonickou střelu, tedy letící rychlostí menší než Mach 1. I kdyby byla schopna změnit trasu, z hlediska vojenské efektivity je to spíše pomalý, těžko řiditelný objekt než „nezastavitelná zbraň nové éry“.

Praktické zkoušky z dřívějška dokazuje výbuch roku 2019 u ruské obce Ňonoksa. Při manipulaci s testovací verzí Burevestniku tam zemřelo nejméně pět vědců z Rosatomu. Následné měření radiace potvrdilo zvýšené hodnoty v okolí, a dokonce i v norsko-finském příhraničí.

Podle analýzy BASIC šlo zřejmě o neúspěšné pokusy vyzvednout z moře tuto střelu s neúplně vychladlým reaktorem. Pokud do reaktoru pronikla mořská voda, mohla korodovat kovové části a uvolnit vodík – při kontaktu se vzduchem došlo k výbuchu. Proto dostal Burevestnik přezdívku „létající Černobyl“.

Technologicky je problém v samotném srdci systému. Malý jaderný reaktor o výkonu 1–20 MW musí být schopen vydržet teploty kolem 1 500 °C, prudké manévry a neustálé změny proudění vzduchu v nízké výšce. Všechno to dohromady znamená kombinaci tepelného šoku, vibrací a záření, které by nevydržela většina materiálů.

Americké experimenty z Pluta ukázaly, že i v laboratorních podmínkách se keramické komponenty reaktoru lámaly po několika minutách provozu. Burevestnik by přitom musel letět hodiny – v nízké výšce, v dešti, prachu a turbulencích.

„Tohle už není otázka konstrukčního detailu, ale fyziky,“ shrnují autoři BASIC Brief. Miniaturizovat reaktor tak, aby přežil tisíce kilometrů letu, bez přehřátí a bez úniku radiace, je spíš úloha pro komiksového génia než pro praktického inženýra.

Když se zeptáte „proč“, odpověď je jednodušší, než se zdá. Technologicky to smysl moc nedává, ale politicky ano. Visingr říká: „Je to hlavně na efekty. Hodí se to úžasně do propagandy a může se o tom skvěle mluvit.“

Burevestnik je tedy především nástroj komunikace, ne války. Kreml tím říká: „Podívejte, my máme něco, co nemá nikdo.“ Na vnitřní publikum to funguje dokonale – spojuje technologický romantismus, jadernou hrdost i mýtus o ruské vědě, která dokáže „všechno“.

Jenže západní experti to vidí opačně: podle RAND Corporation a International Threat Initiative skrze Reuters nejde o zbraň, která by změnila strategickou rovnováhu. Rusko už dnes disponuje systémy Avangard, Zirkon a Kinžal, které jsou rychlejší, levnější a hlavně reálně použitelné. Burevestnik je vedle nich spíš technologická kuriozita – „létající laboratoř“, která demonstruje odvahu, ne sílu.

Pokud má být účelem zbraní ničit, Burevestnik v tomto směru selhává na celé čáře. Pokud má však za úkol ohromovat, funguje perfektně. Může obíhat Zemi, může v reklamě vypadat hrozivě – ale v reálném boji by byla spíš pomalým, zářivým cílem pro radary než „nezastavitelnou zbraní budoucnosti“.

Proč něco takového tedy vůbec dělat? Možná proto, že v Rusku je tradičně důležitější mít co ukázat než mít co použít.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.