Green Deal vs. fyzika: souboj, který Evropa nemůže vyhrát

Snad pro všechny v Česku by to měl být teoreticky dobrá zpráva. Podle statistiků ekonomika loni rostla o 2,5 %, což bylo nejvíc za poslední tři roky. Jsme zase jako země o něco bohatší. A to, co jsme tedy za celý rok vytvořili a o co se tedy obohatili, se nazývá hrubý domácí produkt (HDP).

Nejde o bohatství myšlenek, ale o to, že jsme toho loni zase víc vyrobili, více spotřebovali, více projezdili, více utratili za jídlo i cestování, koupili si větší množství zboží a služeb. A protože vytvoření každé služby a každého zboží stojí určité množství emisně náročné energie a surovin, neznamená a ani nemůže růst HDP znamenat nic jiného než zase o něco zvýšenou míru drancování planety. To není kritika, ale prostý fakt.

Přesto existují lidé, a to i ve vysoké politice, kteří stále razí zvláštní tezi o tom, že obě veličiny lze oddělit. Tedy (opět nazývejme bohatnutí konečně pravým jménem) budeme stále více cestovat, létat více letadly do Karibiku, vozit více zboží přes oceán, častěji měnit spotřební elektroniku a oblečení a přitom na to budeme potřebovat méně energie, surovin a tedy i emisí. Jak bychom něco takového mohli dokázat?

Byť se to prostou logikou zdá nemožné, zastánci současné formy takzvané zelené dohody věří, že to dokážeme. Podle nich je možné stále více a více bohatnout (zvyšovat HDP), aniž bychom jako doposud drancovali planetu stále vyšší spotřebou energie a surovin. Budeme stále bohatší a přitom to planeta vůbec nijak nepocítí. Naše energetické potřeby budou totiž zajišťovat na rozdíl ode dneška pouze čisté (obnovitelné) zdroje energie.

Jenže už se vůbec nemluví o tom, že žádný z těchto zdrojů nemůže být úplně bezemisní. Na sluneční panely jsou třeba vzácné kovy, které se musejí s vysokou spotřebou někde vytěžit, zpracovat a přepravit, větrné elektrárny také nejsou ze vzduchu. A dokonce ani atomové reaktory, byť jsou při provozu prakticky bezemisní, produkují emise při své výrobě. Nemluvě o trvale rostoucí spotřebě surovin na zboží a služby, o které zastánci Green Dealu už raději nehovoří vůbec. Běžný Číňan se nechce mít navěky hůře než Evropan, chce se mít stále lépe. A tedy více spotřebovávat.

To všechno jednoznačně vyvrací teorii o tom, že HDP může růst a přitom se drancování planety nejen zastaví, ale ještě výrazně sníží. Jinak řečeno (jakkoliv to zní divně) tato teorie totiž říká, že můžeme létat letadly, jezdit auty a využívat nejmodernější elektroniku a přitom produkovat tak málo emisí jako indiánské kmeny v Amazonii. Opět: věříte tomu?

Nejde přitom o žádné zpochybňování lidského vlivu na klima a životní prostředí na planetě. Právě naopak. Podle mě existuje dost věrohodných důkazů o tom, jak člověk přispívá ke klimatickým změnám. Krásně to popsal například profesor  Jaromír Beneš ve svém komentáři o změnách na Sahaře.

Nepochopitelnou otázkou ale zůstává, proč politické elity prosazují jako cestu k zastavení klimatických změn něco, co evidentně jako záchrana fungovat nemůže. Z podstaty věci. Odporuje to totiž nejen lidské přirozenosti, ale i zákonům fyziky. Zjevně musíme najít k případnému snížení emisí jiné řešení než jen (jak to dělá Evropa) pokrytecký přesun jejich produkce z jedné oblasti světa do druhé.

Ještě větší záhadou je fakt, proč politici a tvůrci současné formy Green Dealu tak vehementně brání důsledné konfrontaci s těmi, kteří nedělají nic jiného, než je zcela bez emocí a ironických poznámek upozorňují právě na fyzikální a logické rozpory v jejich teorii.

Jedná se třeba o mého oblíbeného technika Jaroslava Čížka z think tanku Realistická ekologie a politika. Tohle sdružení už schytalo hodně kritiky a dokonce obviňování z antiklimatického extremismu, zatím ale nikdo logicky nevyvrátil, v čem jsou Čížkovy teze vlastně mylné. Pojďme si některé z nich zopakovat.

Čížek například tvrdí, že snaha udržet hospodářský růst za souběžného snižování spotřeby energie připomíná snahu nahradit elektrickou lokomotivu znovu koňským spřežením. Místo čtyřech koní by jich ale dnes muselo táhnout při stejném výkonu vlak třeba 10 000 zvířat. Bylo by to možné?

A pro důkaz toho, že Green Deal nemůže zachránit svět, Čížek používá i další příměr ze zvířecí říše. Když se narodí v ZOO tygří mládě, stačí ho krmit mlékem z dudlíku. Dospělý tygr sežere každý den půl kozy. Představa tvůrců současné klimatické politiky spočívá v tom, že u dospělého tygra (lidské civilizace současné úrovně) můžeme přejít zase ke krmení dudlíkem a zvíře přitom neztratí na váze a naopak bude stále růst.

Má vůbec nejoblíbenější Čížkova teorie se ale týká peněz. Čížek říká, že jakmile člověk ušetří byť jen stokorunu, už se někde kvůli ní spaluje uhlák uhlí nebo kanystr ropy. Jakmile se totiž stovka dostane do oběhu (jinak by přece neměla žádnou cenu) , už za ní někdo cestuje, nakupuje zboží nebo staví, tedy jejím prostřednictvím spotřebovává energii. Zní to divně, ale jedinou možností, jak ekologicky využít peníze, je jejich spálení.

Otázkou samozřejmě zůstává, jaké tedy Čížek vidí smysluplné východisko z klimatické krize. To vysvětlení je trochu depresivní. Čížek tvrdí, že nelze oddělit HDP od spotřeby energie a surovin, protože snaha o zvýšení životní úrovně je lidskou přirozeností a navíc je i základem mocenského boje mezi národy.

Kdo je bohatší, má větší sílu a větší naději na přežití. To je, jak tvrdí Čížek, prostě přírodní zákon a my lidé pouze musíme tento boj kultivovat, abychom se nechovali jako zvířata. Nemůžeme ho ale zcela ignorovat a  tvářit se, že neexistuje.

Jaké je tedy východisko? Podle Čížka prakticky žádné. Tak jako má život každého organismu a společenství svůj začátek, vrchol a konec, tak i lidská civilizace spěje ve své současné spotřební formě k zániku. A bude nahrazena jinou formou.

Jedinou cestou k tomu, aby současná lidská civilizace snížila spotřebu energie a množství emisí, není totiž Green Deal, ale celoplanetární uskrovnění a návrat do časů hluboko před průmyslovou revolucí. Se všemi důsledky. Dovede si to někdo představit? Zřejmě nikdo.

Že je to depresivní výhled? Možná ano, svou logiku ale má. A  to na rozdíl od nelogické teorie, která věří v udržení trvale udržitelného hospodářského růstu, vstřícného k životnímu prostředí.

Příznivci této teze, včetně politiků, by si měli sednout do auta a vyzkoušet další příklad, na kterém Čížek demonstruje nesmyslnost současných pravidel a východisek Green Dealu. Zkuste si sednout za volant, nastartovat a zároveň sešlápnout plynový pedál i brzdu. Kam to auto asi dojede? Přesně kam, kam podle Čížka směřuje s naprosto shodným manévrem i současný Green Deal. A to i kdyby to vozidlo bylo elektrické.

Možná se Čížek mýlí, možná není úplně přesný. Jedna věc je ale jistá. Některé části jeho kritiky současné klimatické politiky jsou tak logické, že by si určitě zasloužily oficiální a politiky přijatou konfrontaci s tím, co se v EU i Česku v souvislosti s Green Dealem děje.

Dokonce by se dalo uvažovat i jakémsi ombudsmanovi pro Green Deal, který by věcně, pečlivě a bez emocí prověřoval jednotlivé části zelené dohody a konfrontoval jejich deklarované cíle s prostou fyzikou a přírodními zákony. Abychom se skutečně vyhnuli tomu, že budeme šlapat na plyn i brzdu zároveň.