Spalte peníze. Jedině tak lze snížit emise skleníkových plynů

Zelená dohoda (Green Deal) je totiž postavena na představě, že lidstvo dokáže pouhou výměnou zdrojů a technologií dosáhnout takzvané čisté nuly, tedy toho, abychom produkovali jen tolik emisí, kolik jich zároveň spotřebujeme. A nemusíme přitom nijak měnit svůj styl života, natož chudnout a vzdávat se našich civilizačních vymožeností. Stačí prostě vyměnit uhelné elektrárny za solární panely a větrníky a vozidla se spalovacími motory za elektromobily. Náš život zůstane stejný, jen nebudeme tolik zatěžovat klima.

Jenže právě příklad definice peněz ukazuje podle některých odborníků na to, že tak jednoduché to se snižováním emisí zřejmě nebude. Protože: co to jsou vlastně peníze? „Nic jiného než zhmotněná energie,“ říká Jaroslav Čížek z think tanku Realistická energetika a ekologie.

Cena peněz spočívá podle něj pouze a jen v tom, že si za ně můžeme koupit energii (kterou použijeme na nákup zboží a služeb), nebo si rovnou koupíme zboží a služby, prostřednictvím této energie vyrobené. Jinak by byly peníze naprosto bezcenné.

Ale co když si za ty peníze nekoupím vůbec nic hmotného? Co když si pořídím třeba nějaký spirituální zážitek? „Víte, jak dříve vypadaly akcie? Byly malované jako obrazy,“ reaguje Jaroslav Čížek. 

I když si někdo koupí obraz nebo sochu, pořád si kupuje něco, co má určitou, byť v různých časech různou, peněžní hodnotu. Jakmile tato hodnota přejde do rukou někoho jiného, opět se promění v nějakou formu energie nebo práce. Pokud použijete peníze, vždy a za každých okolností tím spotřebujete energii, kterou musí někdo vyrobit.

Podle Čížka to platí i pro mnou výše zmiňované spirituální zážitky. Mohu zaplatit nějakému spiritualistovi za to, že se mnou bude někde na louce týden meditovat. Ovšem nedokážu už zabránit tomu, aby spiritualista následně tyto peníze nepoužil na letenku do Indie.

Ještě lepší příměr možná představuje otázka možné odměny těm, kteří planetu, na rozdíl od nás, nadměrnou spotřebou neničí. Týká se to třeba posledních zbytků pralesních kmenů. Objevují se zcela seriózní úvahy, že by bylo dobré takovým lidem platit za to, aby nadále žili udržitelným způsobem života a neničili, jako my, klima exhalacemi a drancováním přírodních zdrojů.

Jenže čím bychom se měli vykoupit za to, že na rozdíl od pralesních indiánů drancujeme planetu a žijeme neekologicky? Pokud bychom indiánům zaplatili penězi, co by s nimi dělali? Pro udržitelný (stálý) způsob života žádné peníze nepotřebují, jsou jim k ničemu.

Hodnotu peněžení poukázky nabývají až tehdy, když jsou směnitelné za zboží a služby, vyrobené za pomoci nějaké formy energie. Z toho plyne, že aby mohli indiáni peníze utratit na rámec své běžné, udržitelné spotřeby, museli by se začít chovat neudržitelně a neekologicky.

Třeba ve snaze prodloužit si život stavět velké a energeticky náročné nemocnice, létat na dovolenou do Evropy letadlem, kupovat si elektroniku a telefony. Tedy dělat všechno to, za co jsme jim zaplatili, aby nedělali. A přitom by zároveň začali spotřebovávat stále více energie.

Banky nejsou, jak se říká, nadité penězi. Jsou ve skutečnosti plné uhlí, ropy a plynu, spalovaných při každé, byť třeba nepatrné, peněžní transakci, která představuje přeměnu jedné formy energie na druhou.

Teď samozřejmě přichází ta pravá chvíle na častý argument o ekologicky udržitelném financování. Musí přece existovat způsob, jak utrácet peníze ekologicky – třeba nákupem solárních panelů nebo přechodem ze spalovacích motorů na elektromobily. Říkají to přece i mnozí politici, koneckonců je na tom v podstatě postaven i celý Green Deal. Ani to ale bohužel není tak jednoduché.

Dobře to popsal například britský ekonom Richard Lyon ve svém textu Čistá nula a konec našich důchodů. Nejde totiž jen o to, že peníze jsou ekvivalentem energie. Jejich hodnota závisí také na dostupnosti energetických zdrojů. Celá průmyslová revoluce byla založena na objevu zdroje vysoce koncentrované energie ve formě fosilních paliv. Jen s touto vysoce koncentrovanou energií mohlo lidstvo roztočit současnou konzumní spirálu, založenou na vytváření přebytků a neustále rostoucí spotřebě.

Takový způsob života je sice ničivý pro planetu a dlouhodobě neudržitelný, zároveň ale (prozatím) poskytuje podle Lyona civilizaci i řadu výhod. Vůči planetě nezodpovědná honba za penězi a vytváření neustálých přebytků generují prostředky pro vývoj zdravotnických technologií, prodlužujících neustále průměrnou dobu dožití, a zaručují i řadu sociální jistot, včetně výplaty důchodů.

Jestliže, jak tvrdí Lyon, začneme jako páteř konzumní ekonomiky používat místo „hustých“ (tedy vysoce koncentrovaných) zdrojů energie zdroje „řídké“, musí se to nutně projevit i na hodnotě peněz a životní úrovni společnosti.

Na rozdíl od uhlí, plynu, ropy a jádra je totiž využívání větrné či sluneční energie energeticky mnohem náročnější. Dalo by se to připodobnit například k získávání vody. Když nebudeme chtít z nějakého důvodu pít vodu přímo ze studně, můžeme ji získat i ze vzduchu skrze vzdušnou vlhkost. Jenže nás to bude stát spoustu energie, kterou musíme někde najít.

Podobný rozdíl je mezi jednoduchým využíváním vysoce koncentrovaných fosilních paliv a tím, když zachytáváme rozptýlenou sluneční či větrnou energii. K dorovnání těchto rozdílů slouží dotace, ty ovšem nejsou podle Lyona ničím jiným než stahováním peněz ze systému, jinak řečeno odebíráním energie někomu jinému. A to se nutně musí projevit zpomalováním ekonomiky.

„Bez energie a zdrojů nemůžeme vyrábět zboží ani služby. Pokud se tedy z jakéhokoli důvodu sníží množství energie nebo zdrojů, sníží se i množství zboží a služeb. A pokud se sníží množství zboží a služeb, musí se snížit i množství peněžních žetonů,“ píše Lyon.

Tištěním dalších peněz se podle něj problém nevyřeší. „Existují dva způsoby, jak zchudnout. Tím, že budeme mít méně peněžních žetonů. A tím, že budeme mít hodně bezcenných peněžních žetonů. Když se energetický systém, který pohání naši ekonomiku, smrskne, máme na výběr pouze způsob, jakým zchudneme,“ tvrdí Lyon.

To se ale podle něj nemůže projevit ničím jiným než snižováním důchodů, zvýšením věku odchodu do penze a nakonec omezením, či dokonce zrušením těch největších výdobytků zdravotní a sociální péče.

Na druhou stranu, jak vyplývá z výše uvedeného popisu, by ale tahle forma stahování peněz ze současného konzumního systému vedla nepochybně ke snížení emisní zátěže. Pokud totiž budeme i nadále hromadit, vytvářet přebytky a zvyšovat spotřebu, musí samotná existence peněz ze své podstaty vždy vést k rostoucí spotřebě energie, a tedy i vyšší emisní zátěži.

Podle Jaroslava Čížka existuje vlastně jediná možnost, jak tomu zabránit. „Peníze, které člověk neutratí v rámci své běžné spotřeby, by prostě musel spálit,“ říká Čížek. Jakmile si je totiž uloží do banky nebo s nimi jakkoliv jinak nakládá, spotřebovává energii a produkuje emise.

Jenže „pálení přebytečných peněz“ by si jako volební téma na billboard asi žádný politik nedal. Navíc by to nepomohlo ani planetě. „Pokud bychom se dohodli na dobrovolném zchudnutí a nechtěli se mít pořád lépe a lépe, za námi už čekají další, kteří se chtějí dostat na naše místo,“ podotýká závěrem Čížek.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.