KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Z oteplování planety se stala mantra, která dnes zakrývá všechny ostatní ekologické a sociální problémy světa. Přitom existují mnohem lépe uchopitelné stimuly pro to, abychom svůj přístup k životnímu prostředí zásadně změnili.
Vědci letos už s předstihem očekávají, že se rok 2024 stane, z hlediska průměrných teplot, nejteplejším rokem v historii měření. A znovu varují před odtáváním ledovců, suchem, povodněmi, hurikány a dalšími jevy spojenými s tím, že člověk svou činností – podle vědců – přispívá ke globálnímu oteplování.
Jak lidstvo odpovídá na tato opakovaná varování před nadcházející katastrofou? “ Je nám to „šumafuk.“ A vždycky bylo. Veškerá opatření, která zavádíme ke snížení emisí, jsou jen kosmetickou úpravou něčeho, co v globálním měřítku běží jaksi samospádem, a my ve skutečnosti nemáme sebemenší zájem na tom něco zásadního měnit.
Začalo to v 19. století nástupem průmyslové a technologické revoluce, která nebyla vyvolána žádný politickým rozhodnutím, ale prostě tím, že lidé najednou objevili a naučili se využívat zdroje vysoce koncentrované sluneční energie v podobě fosilních paliv. Od té doby se dosud poměrně pomalý a umírněný vývoj lidského pokolení změnil doslova v překotný závod o zlepšení životní úrovně a dosažení maximálně možného blahobytu.
A je třeba znovu zopakovat: stalo se a děje se tak pouze a jen díky tomu, že jsme měli (a ještě máme) k dispozici vysoce koncentrovanou a snadno dostupnou energii uloženou v uhlí, ropě či plynu. To je základ dnešní nejmodernější civilizace.
Všechny přístroje, kterými vědci sledují v Arktidě důsledky globálního oteplování, všechna letadla, kterými tam létají, všechny rakety a družice potvrzující z vesmíru vědecké závěry o klimatických změnách, to všechno bychom paradoxně neměli bez fosilních paliv.
I za překotným vědeckým pokrokem a technologickým vývojem v posledních 150 letech stojí totiž v první řadě fosilní paliva, respektive v nich koncentrovaná sluneční energie.
Co je to vlastně Green Deal?
Jakkoliv to možná zní divně, až přístroje vytvořené díky fosilním palivům nám pomohly odhalit, že není dobré, abychom energii, kterou příroda ukládala v podzemí miliony let, spotřebovali během pár století. A mimo jiné tak prostřednictví vypouštěných průmyslových emisí zesílili skleníkový efekt a přispěli ke globálnímu oteplování.
Jenže, co s tím? Na mezinárodní úrovni se vlády dohodly na takzvané Zelené dohodě (Green Dealu), jejímž cílem je oficiálně snížení emisí skleníkových plynů na Zemi na úroveň předindustriální doby.
Protože ale součástí dohody není prakticky žádná změna současných společenských a sociálních poměrů, jedná se vlastně o druh víry. Zastánci Green Dealu věří tomu, že k udržení současného (konzumního) způsobu života stačí vyměnit zdroje energie. Jinak nic.
Představa je to jednoduchá. Vysoce koncentrovanou, ale „škodlivou“ energii, získávanou z fosilních paliv, nahradíme „řídkou“ energií, pochytanou ze vzduchu. Případně ji ještě doplníme energií vytvořenou rozbitím atomu. Tím zastavíme nárůst skleníkových plynů i globálního oteplování, odvrátíme celoplanetární katastrofu a budeme žít i nadále tak, jak jsme žili doposud.
Vůbec není divu, že přibývá kritiků Green Dealu a pochybovačů nad jeho smyslem. Vedle mnoha jiných otázek se totiž Zelená dohoda dostává do rozporu i s fyzikou. Už v roce 1978 formuloval slavný fyzik a držitel Nobelovy ceny Pjotr Kapica základní teze tzv. železného zákona o hustotě výkonu, ve kterých vysvětlil, proč lidé nemohou – při stejném požadavku na celkový výkon – jen tak nahradit vysoce koncentrovanou energii energií řidší. Přesně to, a nic jiného, je přitom podstatou Green Dealu.
Motoristé navždy?
Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že ti, kteří Green Deal tak kritizují a jeho zastánce častují ironickými poznámkami, jsou si z velké části se svými ideovými odpůrci podobní. Odmítají totiž sice Zelenou dohodu, zároveň ale odmítají i to, že společnost potřebuje změnu stylu života.
Příkladem mohou být v Česku třeba Filip Turek a jeho strana Motoristé. Ideově zůstávají v osmdesátých letech minulého století, kdy auto neměl zdaleka každý, volných parkovišť bylo všude plno a vůně benzinu nikomu nevadila snad ani v porodnici. Teď je to ale úplně jinak.
A tím se také dostáváme k podstatě věci. Fakt, že základním a určujícím symbolem neudržitelného způsobu života na planetě se stalo globální oteplování, je vlastně kontraproduktivní. Samotné zvyšování průměrných teplot a výskyt různých přírodních katastrof zjevně nejsou tím, co by běžnou populaci (politiky nevyjímaje) přimělo k opravdu rychlé preventivní reakci.
Důkazem toho je, že přes všechna ekologická opatření produkce celosvětových emisí nadále roste. Nikdo nechce zchudnout kvůli zastavení globálního oteplování. A možná to ani nejde. Přes všechny deklarované hrozby a obrázky tajících ledovců se stále jedná o příliš abstraktní, v běžném životě těžko uchopitelný, pojem. Navíc se vždy najde někdo, kdo bude argumentovat tím, že k radikálním klimatickým změnám docházelo na planetě i bez vlivu člověka.
Něco zcela jiného ale představuje změna způsobu života, který za globální oteplování (podle vědců) může. Tady už se dá na důsledky opravdu sáhnout. Příkladem může být již jednou zmíněný automobilismus. I kdybychom úplně odhlédli od klimatických změn a zvyšování teplot, ekonomický systém, založený na neustále se zvyšující produkci aut, je neudržitelný.
Není dost místa pro další a další (a stále větší) auta a další parkoviště. I kdyby se Filip Turek a Motoristé postavili na hlavu, doba automobilová, jak ji známe, skončila. Nikoliv z ideologických, ale logických důvodů. Nemá cenu se vracet do minulosti.
Není kam bohatnout
Podobné je to s formou bohatnutí směrem zvaným „dům se zahrádkou“. Ať chceme, nebo nechceme, doba neustálého zvyšování životního prostoru na jednoho obyvatele musí v civilizovaných zemích nutně narazit na své hranice. A už také naráží.
Ještě lepší příkladem je známý „overturismus“. Možnost cestování se stala symbolem bohatství. Co dělat s penězi? Jakmile se rozvojové země jako Čína a Indie začaly ekonomicky vzmáhat, okamžitě se to projevilo na cestovním ruchu do Evropy. Kdo by nechtěl vidět Benátky nebo Paříž? Jenže se najednou ukazuje, že turistické destinace nejsou nafukovací. A protesty místních obyvatel proti overturismu jsou jen začátkem. Těch, kteří si mohou dovolit cestovat do dalekých destinací, neustále přibývá.
Možná už brzy nastane doba, kdy se budou zájemci o návštěvu Českého Krumlova nebo Prahy losovat, podobně jako se dnes losuje o možnost splutí Grand Canyonu na americké řece Colorado. Zájemce se přihlásí a pak bude trpělivě čekat, zda bude mít štěstí a mezi miliony dalších zájemců se vylosuje právě jeho jméno. Jak by to zahýbalo se současným cestovním ruchem?
Podobných příkladů lze nalézt mnohem víc. Vyplývá z nich jediné. I kdybychom úplně zapomněli na hrozbu globálního oteplování, najdeme desítky jiných a lépe uchopitelných důvodů, proč se doba ohromného růstu celosvětové blahobytu, započatá objevem a využíváním fosilních paliv, blíží ke konci.
Ani v globálním, ani v národním měřítku nemůžeme donekonečna bohatnout způsobem, který nám byl vlastní v posledních sto letech. Musíme najít jiný způsob bohatnutí, jiné cíle, možná i jiné definice blahobytu.
Nikoliv prvoplánově kvůli tomu, že nám v budoucnu hrozí následky klimatických změn, ale prostě proto, že jinou možnost nemáme už dnes. A neustálé zdůrazňování hrozby globálního oteplování na úkor jiných hrozeb nás od řešení tohoto zásadního problému jen odvádí.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
