Nafoukaný Pospíšil a aktivisté škodí zvířatům. Kůň žil na ulicích Prahy po staletí a měl by tam zůstat

„Fiakry v Praze se stanou minulostí. Město vypovědělo koňským povozům nájemní smlouvu.“ Tohle je jedna z mnoha obdob sdělení, které před několika dny obletělo česká média. Podle všeho to nakonec nebude tak ultimátní, ale je pravda, že úderka Pospíšil - Zábranský - Plicka se opravdu snaží koně z Prahy dostat stůj co stůj.

První dva pánové sedí na pražském magistrátu, třetí v advokátní kanceláři. Společně přesvědčují lidi, že oni jsou ti hodní a že jim je líto koní, kteří tahají v horku strašně těžké povozy s rozmařilými turisty. Tyhle spory se vedou již několik let. Slovy postavy Krause z Pelíšků: „A přitom to jsou ti samí lidi... Ti samí hajzlové.“

Existuje ale i velká skupina lidí, kteří tomu skutečně rozumí. Ti otevřeli oči mnoha lidem, kterým dříve mohla přijít argumentace pseudoochránců líbivá, bohužel, někdy i koherentní. Jedním z neúnavných je Cyril Neumann, který se koním věnuje celý život. 

Dnes působí jako vedoucí úseku chovu koní na katedře chovu hospodářských zvířat na České zemědělské univerzitě v Praze. V rozhovoru pro INFO.CZ tvrdí, že „snaha vytlačit koně z města je typický příklad cesty do pekel dlážděné dobrými úmysly“.

Pane Neumanne, jak byste popsal základní tezi současné diskuse o koních v městském provozu?

Základní tezí je, že současná moderní společnost již nepotřebuje využívat otrocké práce zvířat. Zdá se to být jasné. Utrpení zvířat přece nechce nikdo. Položme si tedy otázku, zda tento vlekoucí se spor je dobrým příkladem osvobození zvířete.

Jak to myslíte?

Nesmíme zapomínat, že současný domácí kůň je již zcela jiným zvířetem, než byl jeho divoký předchůdce. Ve většině světa lidé navíc zcela osídlili původní životní prostor divokých zvířat. Cílem společnosti bylo naopak domestikovaná zvířata plně začlenit do lidského světa. Člověk tak koně zásadně proměnil.

A nyní, když přestal koně náhle potřebovat ke svému přežití, v předstíraném zájmu o jeho blaho, se zbaběle schovává za reklamně politická gesta o trápení zvířat.

Nevím, zda může někdo podlehnout pocitu, že zápřež v kočáře je trápení koně. Ale tím, že mu odejmete možnost uplatnit se v našem komplikovaném sociálním systému, jeho život neulehčíte. Naopak, připravíte koně o poslední zbytky sociální jistoty a odsoudíte ho k postupné záhubě. Kůň žil po staletí na ulicích Prahy a myslím, že by tam měl zůstat. Nejsem advokátem spolku fiakristů, snažím se být advokátem domácích koní.

Jak se podle vás proměnil vztah člověka a koně během vašeho života?

Vztah člověka a koně v přímém přenosu mého života nejenom změnil, ale stále se vyvíjí a mění. To, co bylo společností ještě nedávno akceptovatelné, se dnes stává nemyslitelným. Z akcelerátoru civilizace se kůň v posledních zhruba šedesáti letech proměnil na společníka pro volný čas. Chovatelé to velmi rychle pochopili a začali preferovat jiné šlechtitelské cíle.

To hlavní a tradiční se jim díky tomu podařilo udržet – zachovat koně jako součást našeho světa, jako představitele ušlechtilého pohybu, jako kultivátoru lidského postoje k životu. Postoje, jenž nabývá významu zvláště v naší přetechnizované době, jež společnosti přináší před nedávnem netušené problémy.

Proč podle vás zůstává kůň i dnes tak důležitou součástí civilizace?

Lidé spojení s chovem koní, ale i obrovská masa laické veřejnosti si uvědomila, že současný kůň je nejen důkazem fascinujícího vztahu dvou rozdílných živočišných světů, ale i svědkem tisícileté historie světa.

Kůň více než jiná domácí zvířata prezentuje člověka jako evolučního tvůrce. Dávno před znalostí zákonů genetiky byl kůň našimi předky přetvářen tak, aby mohl lépe plnit úkoly, které mu společnost kladla. Tím byl ale důsledně olupován o řadu vlastností, které mu pomáhaly přežít v divoké přírodě. Tím více jsme ovšem povinni zajistit současným koním uplatnění ve společnosti.

Často připomínáte, že Česká republika má v tomto ohledu výjimečné postavení…

Ano. Česká republika je lídrem tohoto uvědomění. Na počátku milénia prosadila do své legislativy zanesení našeho jediného původního plemene, starokladrubského koně, mezi národní kulturní památky.

Jako doposud jediná země na světě jsme se tak dokázali podívat na koně jako na živé umělecké dílo. Umělecké dílo, které v sobě nese staletou vzdělanost našich předků. A stačilo by jen krátké období nestability a celé toto staleté dědictví by mohlo zmizet. Genetika je velmi křehká věc. Naše národní plemeno bylo i legislativně uznáno za hodné státní ochrany tak jako celá řada našeho dalšího národního kulturního dědictví.

Když se mluví o fiakrech, často zaznívá argument, že koně trpí. Co na to říkáte jako odborník?

Kočár pro koně není vůbec žádnou zátěží. Jsou vyšlechtěni k tahání i mnohem těžších nákladů. Ne nadarmo se vžilo „Nadřel se jak kůň“. To je ale již minulostí. U současných fiakrů a kočárů jsem se nesetkal s žádným utrpením zvířat. Tato činnost je pro ně velmi snadná.

Zátěž kočárových koní v turistickém průmyslu patří mezi nejméně fyzicky i psychicky náročné. Šestihodinová služba v lehké zápřeži nepředstavuje pro koně žádné výraznější fyzické nároky.

Víte, při každé návštěvě Londýna, závidím Britům jejich demokratickou kontinuitu, která zachovala i soužití s koňmi. Když dochází ke střídání stráže ve Whitehallu, koně odchází rušnou třídou Mall do kasáren, které leží za Buckinghamským palácem, auta za skupinou koní jedou krokem a nikdo si nedovolí ani zatroubit. Prostě všichni respektují, že koňská kopyta mají také nárok na svůj rytmus, který je nedílnou součástí britského světa.

Proč podle vás aktivisté situaci vnímají jinak?

Aktivisté si často neuvědomují, že domestikace – vedle rozsáhlé změny exteriéru – přinesla koním také obrovskou ztrátu konativní složky personality, tedy složky, která nutí divoká zvířata ke každodenní aktivitě. O to všechno domácí kůň přišel.

Vedle zachování všech zásad welfare je tak člověk povinen koním zajistit i aktivitu. Odebráním činnosti, která se pouze díky polidštění zvířete může laické veřejnosti zdát obtížná či dehonestující, koním život zlepšen nebude.

Na celé té kauze je velmi nepříjemné to, že ti radní, kteří se zasazovali o omezení, používají politické argumenty typu: „Někteří odborníci říkají, že je to týrání koní, a jiní říkají, že to týrání není.“ Nicméně my jsme nezaznamenali žádný odborný posudek, který by spatřoval ve fiakristické činnosti týrání koní. Jak veterinární správa, tak všichni oslovení hipologové řekli, že k žádnému týrání nedochází.

Týrání v tom spatřuje jen aktivistická iniciativa, která sestavila desatero, proč zakázat koňské povozy. A to je typická situace, kdy lidé antropomorfizují postavení zvířete – vciťují se do jeho postavení a mají pocit, jak by asi bylo jim, kdyby byli zapřaženi v kočáře. 

Ale pochopitelně kognitivní a konativní schopnosti koně jsou úplně jiné a takto se etika chovu zvířat a vztahu člověka ke zvířeti posuzovat nedá. Argumentace typu, že tahání povozu je pro koně obtížné, že v létě je teplo a v zimě je zima, nebo že městský vzduch není pro koně dobrý, to pochopitelně jsou argumenty, které by měly dráždit nejenom odbornou veřejnost. 

Životní prostředí našich měst je vhodné pro jeho obyvatele, jejich děti, jejich psy, ale v případě koní se jedná o trýznění?

Byl jste členem pracovní skupiny, která měla nastavit pravidla pro provoz fiakrů. K jakému závěru jste dospěli?

Chovatelé vítají každou možnost, která koním umožňuje zařazení do našeho světa – která dokáže, že lidé a koně mohou i dnes žít společný život a že není důvod to měnit. A každodenní život celé řady evropských velkoměst to dokazuje. Koně jsou součástí centra Vídně, Krakova nebo Paříže, ale i v celé řadě dalších měst koně standardně naleznete. Každá činnost, díky které se kůň může začlenit do současného života, je pro udržení našeho kulturního dědictví důležitá.

Pokud koním bude zakázán i tento střípek sociálního začlenění, jejich budoucnost bude zase o něco komplikovanější. Koně byli z našeho života vymýceni především v dobách komunistické nesvobody. Koně to odnesli při násilné kolektivizaci vesnice, při potlačování spolkového života společnosti, při likvidaci armádní elity. Byli odsouzeni do rezervací jezdeckých kolbišť a dostihových závodišť. Pokud se to podaří v Praze i nyní, bude společnosti opět upřena možnost vnímat koně jako standardní součást našeho života – jako součást nás samých.

Co by podle vás znamenal úplný zákaz fiakrů?

Když bude koním odebrána i jedna z posledních možností uplatnění v našem každodenním světě, společnost ztratí jednu z posledních příležitostí vnímat koně jako součást svého přirozeného prostředí. Kůň ztratí i poslední střípek své společenské důležitosti.

Jaký přístup by měla Praha zaujmout, pokud chce situaci řešit férově?

Všichni zodpovědní na magistrátu hl. města Prahy by si měli vnitřně a pravdivě odpovědět na motivaci, která je k rozhodnutí zakázat provoz fiakrů na Staroměstském náměstí vedly. Oni jsou našimi zástupci a mají na svá rozhodnutí právo, ale také by je měli umět obhájit. Já je svojí odborností jen mohu ujistit, že tato činnost není nejenom ani v nejmenším v rozporu s plejádou zákonů na ochranu zvířat, ale ani s žádným etickým kodexem současnosti.

Pokud jsou zde nějaké jiné důvody, měly by nám, občanům města, být pravdivě sděleny. Pokud chce město a jeho představitelé využít koně jako politické téma, mohlo by se inspirovat vizionářským postojem Poslanecké sněmovny, která dala českému plemeni ocenění nejvyšší kulturní kategorie.

Praha by se mohla stát městem ke koním vstřícným – městem, které si uvědomí, že společnost má jisté dluhy a že je čas začít je splácet. A proč nezačít u domácích koní tím, že se jim pokusíme vrátit alespoň část jejich minulých sociálních jistot.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.