GLOSA MICHALA BORSKÉHO | Když se dnes podíváte na sociální sítě, konkrétně do komunitních skupin obyvatel Prahy 1, uvidíte tam mnohem víc než jen hádky o dopravní značení. Najdete tam diagnózu dnešní doby: hluboký ideologický příkop a fenomén, kterému psychologové říkají „entitlement“ – tedy pocit, že na všechno, co chci, mám nezpochybnitelný nárok. Omyl!
Diskuse na početné facebookové skupině Praha č.1 v posledních měsících připomínají zákopovou válku. V tomhle ideologickém ringu proti sobě stojí tři nesmiřitelné tábory. Na jedné straně rezidenti, kteří věří, že parkování jejich dvoutunového SUV přímo pod okny barokního paláce je ústavou zaručené právo. Proti nim „pěší radikálové“, kteří by historické centrum nejraději oplotili a udělali z něj tichý skanzen pro ranní rozjímání. A své samozřejmě hájí i „dvoukoloví spasitelé“ – cyklisté, kteří se dožadují, aby se tisícileté město s kočičími hlavami přes noc proměnilo v moderní velodrom, kde se všichni ostatní musí klidit z cesty jejich ušlechtilému úsilí o záchranu planety.
Bydlíš v centru. Čemu se divíš?
Jádro pudla přitom leží v naprostém nepochopení toho, co znamená bydlet v historickém jádru. Žít na Malé Straně nebo v uličkách Starého Města je obrovská výsada, která by měla mít automatickou přílohu: vědomí, že za tuhle krásu se platí daň v podobě nepohodlí sahajícího od horší dostupnosti běžných služeb pro „neturisty“ přes nedostatek zelených ploch k relaxaci po problém, kde zaparkovat.
Jenže dnešní obyvatel Prahy 1 chce všechno. Prestižní adresu, historii na dosah ruky a ticho jako v lese, ale zároveň odmítá akceptovat, že jeho ulice nebyla v roce 1750 projektována pro kurýrní dodávky a osobní mobilitu. Chceme bydlet s výhledem na katedrálu, ale stěžujeme si, že se tam blbě vytáčí s kočárkem a že tam není parkoviště pro návštěvy. Je to mentalita „all-inclusive“ zákazníka, který si zaplatil luxus a teď u radnice reklamuje, že v tom muzeu, co si koupil nebo pronajal, je příliš mnoho lidské činnosti.
Zatímco diskuse o autech je evergreen, čím dál víc se vyostřuje role cyklistů. Jak trefně ukazují aktuální příspěvky, i tato skupina propadla pocitu absolutního nároku. Část cyklistické komunity se tváří, že jejich způsob dopravy je morálně nadřazený, a proto by jim město mělo padnout k nohám. Chtějí cyklopruhy i tam, kde se sotva vyhnou dva lidé s taškou, a jakékoliv upozornění na to, že historické centrum je primárně pěší zónou, vnímají jako „zpátečnictví“.
Je to stejný egocentrismus jako u řidičů SUV. „Já jedu na kole, já dělám dobro, tak mi vykliďte prostor.“ Fakt, že Praha 1 je labyrint úzkých a hlubokých hrdel, kde se musí poskládat rezident, turista, zásobování, sanitka i školní výlet, je pro ně podružný. Jejich nárok na spanilou jízdu dobrosrdečným městem je v jejich očích posvátný. Hloupost. Jakékoliv velkoměsto 21. století je džungle, ne botanická zahrada.
Nároková společnost ve slepé uličce
Chiméra „nároku na něco“ se v diskusích o Praze 1, ale i o Letné či Vršovicích stala toxickým zaklínadlem. Přestali jsme chápat život v komunitě jako řadu vzájemných ústupků. Moderní člověk si z města udělal menu, ze kterého si chce vyzobat jen to sladké: „Chci bydlet na nejkrásnějším místě, ale nechci tu turisty. Chci, aby tu nebyla auta, ale moje auto tu parkovat musí. Chci tu jezdit na kole jako v Kodani, i když jsou tu středověké uličky.“
Pokud se někdo nastěhuje do centra a pak se diví, že tam není klid jako na Šumavě nebo parkovací dům jako v obchodním centru na Chodově, není to problém radnice, ale jeho vlastní kognitivní disonance. Je to stejné, jako byste si koupili byt nad hospodou a pak si stěžovali, že tam lidi pijí pivo nebo zcela klasicky si zřídili výčep a divili se, že tam chodí lidi.
Spor o Prahu 1 a nejen o ni není technický, ale psychologický. Je to souboj lidí, kteří ztratili schopnost sebereflexe. Město není hřiště pro realizaci našich ideologií, je to prostor pro koexistenci. A koexistence v tak extrémně exponovaném místě, jako je první městská část, vyžaduje, aby každý trochu „trpěl“. Řidič musí pochopit, že auto je v centru přítěž. Cyklista musí pochopit, že není králem silnic, ale hostem v pěší zóně. A rezident musí pochopit, že za výhled na Týnský chrám se platí hlukem a omezeným komfortem.
Dokud budeme život v Praze 1 vnímat jen skrze optiku svých domnělých nezpochybnitelných nároků, bude to tam dál vypadat jako v blázinci. Protože město, kde nikdo nechce ustoupit ani o milimetr, přestává být městem a stává se jen shlukem naštvaných lidí v drahých kulisách, kteří na sebe donekonečna nadávají, bonzují ve virtuálním prostoru a osobují si právo na jediný správný světonázor.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
