KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Dnes, zhruba týden po Velké pardubické, lze směle říci, že tak velký ohlas na Britských ostrovech žádný český sportovní podnik neměl. Vítězství irského Stumptowna zajistilo tomuto dostihu takovou publicitu, že by se penězi zaplatit nedala.
Velká pardubická má ve sportovním světě zvuk, jakkoli ne úplně takový, jak si my Češi myslíme. Náročný dostih s více než stoletou historií (letos se běžel jeho 135. ročník) je atraktivní nejen díky tradici, ale i díky svému jedinečnému charakteru.
Není to klasická steeplechase jako Velká národní v Liverpoolu nebo Velká pařížská steeplechase v Auteil, nýbrž tzv. steeplechase cross country, dostih vycházející z tradice parforsních honů, které na východě Čech zavedl rod Kinských – mimochodem Karel Kinský je jediným českým vítězem liverpoolské Velké národní, kterou opanoval v roce 1883 v sedle klisny Zodeone.
Na Britských ostrovech se dlouhodobě těší značnému zájmu a o doběhu dostihu informují přední periodika věnovaná koňskému sportu. Ještě nikdy však nebyla publicita taková jako letos, kdy kůň z Ostrovů skutečně uspěl.
Výrazně vyšší byla tato pozornost loni, kdy bělouš Coko Beach z velké stáje patřící majiteli Ryanairu Michaelu O’Learymu smolně ztratil v nadějné pozici jezdce a dostih nedokončil; naprosto fenomenální byla však letos, kdy se zpráva o irském vítězství objevila jako „otvírák“ nejpopulárnějších dostihových novin světa, deníku Racing Post – a rozhovory s vítězným trenérem a majitelem se objevovaly napříč ostrovními médii.
Velké pardubické to hodně pomůže. Úspěch Stumptowna ukázal Britům a Irům jedno: když do Velké pardubické pošlete skutečně kvalitního koně, máte šanci na úspěch; je to obtížný, leč férový dostih a pro bezpečnost koní se udělalo maximum.
Dotací se sice nemůže měřit s velkými dostihy v Anglii, Francii, ba dokonce ani s největším překážkovým dostihem v Itálii, nicméně historie a tradice jsou víc. Nejlépe to ostatně v řadě rozhovorů pro britská média vyjádřil vítězný žokej Keith Donoghue: „Znamená to pro mě úplně nejvíc.“
Dlouhá tradice zájmu
Zájem ostrovních koňařů má dlouhou tradici. Ostatně, jak připomněl britský velvyslanec, který byl na letošních dostizích přítomen, první ročník Velké pardubické vyhrál v sedle hřebce Fantome anglický jezdec George Sayers.
Pardubický dostih lákal účastníky z Britských ostrovů i v době, kdy byla Evropa rozdělena železnou oponou: ostrovní výprava dorazila poprvé od druhé světové války v době hluboké normalizace a hned byla vítězná. Ročník 1973 opanoval Chris Collins s koněm Stephen’s Society.
O Velké pardubické se tehdy, stejně jako o většině sportovních podniků za železnou oponou, moc nepsalo. Collins samotný se do Pardubic rozhodl vydat na základě článku, který si přečetl v konzervativním venkovském časopise Country Life. O Velké pardubické tam referoval tehdejší velvyslanec v Československu, který ji popisoval jako místní obdobu Velké národní, a to včetně obrovské popularity, jíž se dostih v zemi těšil.
Obhajoba jak z Dicka Francise
Chris Collins se vítězství pokusil obhájit hned v následujícím roce. Nicméně obhajoba měla trpkou příchuť. Vítězství Angličana v prestižním a starobylém dostihu sice vítali dostihoví příznivci, kteří vzhlíželi k Anglii coby kolébce dostihů, režimu však příliš po chuti nebyla.
Collins měl být údajně krátce po příjezdu do Pardubic varován, že se na něj „něco chystá“ ze strany ruských jezdců a že se ho pokusí na trati nějak poškodit, konkrétně před nejtěžší, čtvrtou překážkou, tedy Taxisovým příkopem.
Na vysvětlenou dodejme, že sovětská ekipa byla v Pardubicích častým hostem. V sedmdesátých a osmdesátých letech však jejich úspěchy byly ojedinělé (v roce 1984 vyhrál Erot s jezdcem Chludějevem), většinou spíš dělali na trati problémy kvůli nepřipravenosti koní i jezdců.
I díky tomu Collinse nakonec neohrozili – dva Rusové, kteří jej měli „sestřelit“, totiž měli dost problémů sami se sebou. Nicméně před nájezdem na taxis přesto došlo k nepřehledné situaci a Stephen’s Society dopad neustál.
Collins nasedl, pokračoval v dostihu, dokonce nasedl i po druhém pádu na velkém vodním příkopu, ale na víc než třetí místo to nestačilo.
Výhra v korunách byla Angličanovi k ničemu
Chris Collins za svá dvě vystoupení získal celkem slušnou – tedy na poměry Československa – dotaci. Jenže ta mu nemohla být vyplacena. Respektive mohla mu být vyplacena pouze v československých korunách, které ale byly nesměnitelné, takže mu to k ničemu nebylo. Peníze ležely uložené v Živnostenské bance.
Ležely tam takto pár let, než se o ně přihlásil jiný Angličan – Collinsův známý George Saunders. To byl nepochybně velmi zdatný jezdec, ale taky obrovský dobrodruh. Do Pardubic přijel osobním vozem, za kterým vezl na přepravníku svého koně Pahanga (tehdy koňský přepravník ve východním bloku nikdo neměl). Pahang byl mohutný kůň, který budil respekt, a Saunders mu bezmezně věřil. Při pohledu na obávaný Taxis prohlásil, že to žádná velká překážka není a že takových s koněm skočil již bezpočet.
Místní tím samozřejmě pěkně vyprovokoval, jenže do rozpaků je uvedl ještě něčím jiným – svým věkem. Do Pardubic ho přihlásil majitel zmíněného konta v Živnobance, Chris Collins. Jenže ten organizátorům napsal, že Saundersovi je padesát. To přece jen nebyl úplně obvyklý věk jezdce tak náročného dostihu (bylo to v době před Josefem Váňou)... ale ve skutečnosti bylo Saundersovi padesát hodně dávno před napsáním toho dopisu, do Pardubic přijel již dvaašedesátiletý jezdec.
Pahang se mohutný val pokusil překonat jedním skokem – málem se mu to povedlo, bohužel při pádu si zlomil páteř.
Ohledně Pahangových skokanských schopností však Saunders rozhodně nelhal. Pamětníci, k nimž se řadím, jistě budou přísahat na to, že nikdo – zejména v té době – nepřekonal taxis jako Pahang. Anglický kůň přes obávaný příkop přeletěl, jako by to byla nízká proutěná překážka.
Bohužel to však byl poslední úspěšný skok jeho života. Po překonání překážky se Pahang stal pro jezdce těžko ovladatelným (spekulovalo se o poruše na výstroji) a v plné rychlosti se řítil na další překážku, kterou je val známý jako „irská lavice“. Ten koně překonávají tak, že na něj skočí, krokem jej přelezou a seskočí dolů. Pahang se tento mohutný val pokusil překonat jedním skokem – byl to skok úchvatný a málem se mu to povedlo, bohužel při pádu si zlomil páteř.
Saunders to však nevzdal a příští rok se v Pardubicích objevil zas (a s ním i další dvě anglické dvojice). Tentokrát s cizím koněm jménem French Pop. S ním se dostal o skok dál, skončil na Popkovickém skoku.
Třiašedesátiletý Saunders svůj neúspěch komentoval se suchým anglickým humorem: „Když se budu každý rok o překážku zlepšovat, tak bych tu Velkou pardubickou mohl za pětadvacet let vyhrát.“ V Pardubicích už nikdy nestartoval.
Úspěch po letech
V době před pádem totalitního režimu byl nejúspěšnějším britským účastníkem Free Flow s Williamem Sporborgem, který v roce 1988 podlehl obhájci vítězství, fenomenálnímu Železníkovi s Josefem Váňou. Po změně společenských poměrů slavili ostrovní hosté úspěch v polovině devadesátých let: v roce 1995 vyhrál It’s a Snip v sedle se svým trenérem Charlie Mannem, o rok později se umístil třetí v sedle s jedním z nejlepších překážkových jezdců své doby Richardem Dunwoodym.
Kůň z Britských ostrovů se tak prosadil po dlouhých třiceti letech a lze čekat, že jeho úspěch inspiruje řadu jeho nástupců. Pro pořadatele a pro renomé dostihu je to skvělá zpráva.
Pro úplnost dodejme, že nebyl jedním zahraničním účastníkem – byl zde ještě jeden ostrovní kůň a jeden francouzský v americkém majetku, oba úspěšně dokončili.
Proč je Velká pardubická pro zahraniční účastníky obtížná
Velká pardubická je obtížný dostih. Především je to její délkou, téměř sedm kilometrů, kdy koně musejí překonávat celkem 31 překážek, a vedle toho se musejí popasovat i s obtížným terénem, jehož součástí je „slavná“ oranice.
Jak bylo zmíněno výše, je to tzv. dostih cross-country, který se vyznačuje právě různorodostí překážek a podkladu. Velká pardubická v tomto není jediná, podobné dostihy se běhají v Irsku, ve slavném anglickém Cheltenhamu, na menších závodištích ve Francii i Belgii. Je z nich však nejtěžší.
Vedle různorodých a nezvyklých překážek (velkým problém pro ostrovní účastníky není ani tak taxis jako zahrádky, tedy dva živé ploty krátce za sebou. Možná větším problémem je načasování. Na Britských ostrovech se běhají dostihy po celý rok: zatímco rovinové dostihy od jara do podzimu, překážkové od podzimu do jara. I proto jsou překážkové vrcholy (Cheltenham, Liverpool) právě na jaře. Na podzim jsou britští koně po letním odpočinku a dosud nerozběhaní; totéž samozřejmě platí pro české koně pokoušející štěstí v Liverpoolu.
Ostatně když jsme u toho Liverpoolu. O uznání Velké pardubické v Británii nejlépe vypovídá názor britských bookmakerů, protože – jak známo – názor, který není podepřen penězi, není názor. Po vítězství v Pardubicích snížili kurs Stumptowna na vítězství ve Velké národní z 50/1 na 30/1.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
