KOMENTÁR PAVLA HLAVÁČKA | Donald Trump opět rozvířil debatu o americkém setrvání v NATO a otevřeně mluví o „absolutním zklamání“ z evropských spojenců. Současné napětí však není jen rozmarem nepředvídatelného prezidenta, ale projevem hluboké strukturální asymetrie, která alianci provází od jejího vzniku. Dokáže se Evropa konečně zbavit role regionálního hráče a převzít odpovědnost za vlastní bezpečnost, o níž se mluví už od padesátých let?
Středeční jednání Donalda Trumpa a Marka Rutteho v Bílém domě trvalo zhruba dvě hodiny. Během této neveřejné schůzky americký prezident znovu neskrýval své „absolutní zklamání“. Podle něj „NATO nebylo k dispozici, když jej Amerika potřebovala, a nebude tu ani v budoucnu“. Trump tak opětovně vnesl do hry scénář odchodu USA z Aliance, aniž by však upřesnil, co přesně si pod ním představuje. Jeho rétorika tak nadále osciluje mezi reálnou hrozbou, nátlakovou vyjednávací taktikou a prázdným politickým gestem. Ať už je však její účel jakýkoli, pro jednotu a sílu aliance to nevěstí nic dobrého.
Žádná americká administrativa od konce druhé světové války si od svých evropských spojenců neudržovala takový odstup jako ta současná. Trumpův skepticismus vůči NATO není nový, datuje se už od konce 80. let. V jeho vidění světa evropští spojenci parazitují na americké ochotě garantovat bezpečnost, což demonstruje především na nedostatečných obranných výdajích Evropy.
Trumpova kritika bývá expresivní, až teatrální, tne však do živého: odhaluje hlubokou asymetrii mezi globálními ambicemi Washingtonu a regionálními prioritami Evropy. Právě tento rozpor je klíčem k pochopení dnešního napětí. Nejde o náhlý prezidentský rozmar, ale dlouhodobý strukturální problém, který v různých podobách provází Alianci už více než sedmdesát let.
Asymetrie, na které stojí aliance
Na první pohled se může zdát, že dnešní situace nemá obdoby a že vztahy mezi Spojenými státy a Evropou nebyly nikdy tak napjaté. Historie Aliance však ukazuje, že transatlantické spory jsou staré jako NATO samo.
Spojené státy svůj závazek chránit severoatlantický prostor, stvrzený Washingtonskou smlouvou, po celou studenou válku svědomitě plnily – pod jejich bezpečnostní deštník nepronikl žádný vnější nepřítel. Zároveň však vyvstal problém, který se dodnes nepodařilo plně vyřešit: Jak mají evropské státy reagovat, když se dominantní hráč Aliance zapojí do konfliktu mimo severoatlantický prostor? Mají Washingtonu asistovat i v regionech, které se jich bezprostředně netýkají, nebo mají právo distancovat se od „americké války“?
Korejská válka: první velké zklamání Ameriky
První zatěžkávací zkouška přišla už s vypuknutím korejské války v roce 1950. Potřeba urychleně přesunout americké síly z evropského dějiště do Asie otevřela palčivou otázku: kdo zaplní vzniklé bezpečnostní vakuum na starém kontinentu?
Washington tehdy předpokládal, že Evropa převezme větší díl odpovědnosti a vybuduje vlastní společnou armádu v rámci Evropského obranného společenství. Tento projekt, počítající i s nově rekrutovanými německými vojáky, měl položit základy hlubší politické integrace. Američané věřili, že evropští spojenci konečně pochopili nutnost sdílet břemeno obrany.
Ambiciózní plán však ztroskotal v Paříži – francouzský parlament odmítl svěřit kontrolu nad vlastními vojáky nadnárodní autoritě. Washington to vnímal jako selhání solidarity a důkaz, že Evropa sice touží po americké ochraně, ale odmítá za ni nést odpovědnost. Korea tak poprvé obnažila propast mezi americkými očekáváními a evropskou realitou.
Válka ve Vietnamu: Evropa říká „ne“
Uběhlo patnáct let a role se obrátily. Tentokrát to byl Washington, kdo u svých evropských partnerů hledal podporu pro válku ve Vietnamu. Američané očekávali stejnou míru solidarity, jakou Evropané vyžadovali v nejmrazivějších letech studené války.
Jenže evropské vlády – s výjimkou Španělska, které poskytlo symbolickou pomoc – řekly rázné „ne“. Zatímco Francie viděla v konfliktu strategický omyl, Německo se obávalo domácího odporu a Británie odmítala krvácet v boji bez jasného cíle. Pro Spojené státy to bylo druhé hluboké zklamání; převládl pocit, že Evropa chce americký deštník, ale odmítá za něj platit stejnou mincí. Vietnam se tak stal symbolem neschopnosti NATO sdílet břemeno amerických globálních ambicí mimo severoatlantický prostor.
Právě do této éry rozčarování a krizí na Blízkém východě zasadil Henry Kissinger svůj slavný bonmot: „Spojené státy jsou globální mocnost, zatímco Evropa je regionální.“ Ačkoliv byla jeho slova k Evropanům neuctivá, trefila hřebíček na hlavičku. Amerika nese politickou a vojenskou odpovědnost v celosvětovém měřítku, zatímco Evropa (respektive Evropská unie) disponuje především silou ekonomickou, nikoliv mocensko-politickou.
Skutečná vojenská síla zůstala v rukou národních států, nikoliv evropských institucí. To nás vrací ke kořenům problému z 50. let: Evropa stále není připravena vybudovat vlastní armádu, přestože by ráda v globální politice mluvila do všeho. Kissingerův komentář tak nebyl jen dobovou glosou, ale prorockou diagnózou sporů, které nás straší dodnes.
Evropa chce roli, na kterou není připravena
Následující dekády tento vzorec pouze potvrzovaly. Už Suezská krize v roce 1956 ukázala, že Washington je připraven obětovat zájmy svých nejbližších spojenců, pokud to vyžaduje jeho globální strategie – tehdejší nucený ústup Británie a Francie z Egypta zanechal v Evropě hluboký pocit ponížení.
O půl století později zasadila Alianci ránu válka v Iráku: Spojené státy očekávaly jednotný šik, ale dočkaly se hlubokého rozkolu mezi zastánci a odpůrci invaze. V roce 2011 se karta obrátila: byla to Evropa, kdo volal po intervenci v Libyi, zatímco zdráhavé Spojené státy se zapojily jen s výrazným odstupem.
Všechny tyto momenty ilustrují tutéž skutečnost – transatlantické vztahy jsou prostoupeny napětím a rozdílnými prioritami. Ukazuje se, že NATO jako aliance paradoxně funguje nejlépe tehdy, když se na světové scéně neděje nic zásadního.
Proč je dnešek jiný
Navzdory všem historickým paralelám je dnešní situace v jednom bodě zásadně jiná. Už nejde o běžný spor o to, kdo koho podpoří v lokální válce. V sázce je samotná existence Aliance. Poprvé v dějinách totiž její smysl zpochybňuje samotný lídr. V minulosti mohl být Washington frustrovaný evropským alibismem, ale nikdy předtím americký prezident neoznačil NATO za zbytečné či zastaralé, ani nevyhrožoval odchodem. To představuje kvalitativní zlom.
Evropa se přitom nachází v nejzranitelnější pozici od konce studené války. Ruská agrese proti Ukrajině brutálně připomněla, že mír na kontinentu není samozřejmostí, a evropská potřeba amerického deštníku je tak nejvyšší za posledních třicet let. Právě v tento kritický moment se však pilíř, na němž naše bezpečnost stojí, stává nepředvídatelným. Evropská obranná autonomie zůstává i po desetiletích debat spíše rétorickým cvičením než realitou – chybí společné velení, kapacity i strategie. Zatímco dříve byla americká zahraniční politika kotvou stability, dnes podléhá výkyvům nálad voličů a osobnímu stylu prezidenta.
Spory mezi oběma břehy Atlantiku nás provázejí od korejské války přes Vietnam až po Irák a Libyi. Vždy v nich šlo o totéž: o asymetrii moci a neochotu sdílet břemeno. Dnes však nejsme svědky jen další epizody v dlouhé kronice neshod. Hrajeme o přežití řádu, který sedmdesát pět let garantoval bezpečí Západu. Otázkou zůstává, zda Evropa konečně dokáže převzít odpovědnost, kterou po ní Amerika marně požaduje už od roku 1950.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
