KOMENTÁŘ PAVLA HLAVÁČKA | Donald Trump se po návratu do Bílého domu stylizuje do role muže, který „vrací Americe respekt“. V jeho podání to znamená jediné: svět se má Spojených států bát. Síla, tlak, ultimáta. Všechno ostatní je podle něj slabost. Jenže svět roku 2026 není reality show, kde vítězí ten, kdo mluví nejhlasitěji. A tři příklady z posledních měsíců – Grónsko, Ukrajina a Perský záliv – ukazují, že tato strategie nejen nefunguje, ale často vede k přesnému opaku toho, co Trump slibuje.
Není to jen názor „liberálních médií“. Politico mluví o „sérii sebe-nanesených ran“. The Economist o „problému důvěryhodnosti“, který se s každým dalším krokem prohlubuje. Gideon Rachman z Financial Times konstatuje, že „svět se učí Trumpa ignorovat“. A Anne Applebaum v The Atlantic popisuje konec amerického vedení, které se rozpadá pod tíhou chaosu a nepředvídatelnosti. Když tyto texty čtete vedle sebe, skládá se z nich jednoduchý obrázek: Trumpova zahraniční politika založená na síle nevychází. A svět to začíná chápat.
Grónsko: když Trump přestane vyhrožovat, věci se konečně pohnou
Začněme tam, kde by to čekal málokdo: v Arktidě. Trump v lednu vyvolal diplomatickou bouři, když prohlásil, že USA by měly „vlastnit“ Grónsko, a že to může být „snadnou cestou, nebo těžkou cestou“. V překladu: americký prezident veřejně pohrozil použitím síly proti spojenci v NATO. Dánsko reagovalo podrážděně, grónská vláda ještě ostřeji. Výsledek? Zmrazení komunikace, ztráta důvěry, zbytečná krize.
A teď paradox: právě v době, kdy Trump přestal vyhrožovat, se jednání posunula nejdál za poslední roky. Podle informací BBC probíhají mezi USA a Dánskem pravidelná, pokročilá jednání o otevření tří nových amerických základen v jižním Grónsku. Jednání vede malý tým diplomatů, tiše, profesionálně, bez Trumpových výkřiků. Grónský premiér mluví o „krocích správným směrem“. Dánsko potvrzuje, že diplomatická linka běží. A americká strana je „velmi optimistická“.
Jinými slovy: to, co Trump nedokázal silou, se začíná dařit diplomacií. A není to náhoda. USA mají od roku 1951 právní rámec, který jim umožňuje rozšiřovat vojenskou přítomnost v Grónsku – pokud s tím Dánsko souhlasí. A Dánsko historicky souhlasilo vždy. Trumpova rétorika o „seizure“ byla nejen nebezpečná, ale i kontraproduktivní. Zbytečně zkomplikovala proces, který mohl běžet hladce. Grónsko je tak učebnicovým příkladem: Trumpova síla nefunguje. Diplomacie ano.
A co je nejzajímavější? Že tento posun nenastal díky Trumpovi, ale navzdory němu. Zatímco prezident mluvil o „tvrdé cestě“, jeho diplomaté museli uklidňovat spojence, vysvětlovat, že USA neplánují anexe, a obnovovat důvěru, kterou Trump sám zničil. Pokud je tohle „síla“, pak je to síla, která funguje jen v televizním studiu.
Ukrajina: když Amerika ustoupí, Rusko získá čas
Podobný vzorec vidíme na Ukrajině. Trump dlouhodobě tvrdí, že válku „ukončí během 24 hodin“. Realita je ale mnohem horší. Administrativa zastavila vojenskou pomoc Kyjevu, čímž oslabila ukrajinskou obranu právě v okamžiku, kdy se situace na bojišti začala měnit. Ukrajina v posledních měsících stabilizovala frontu, zlepšila mobilizaci, získala nové evropské dodávky a začala znovu vyvíjet tlak na ruské pozice. Zároveň se Rusko potýká s problémy, které Kreml nedokáže dlouhodobě maskovat: nedostatkem munice, rostoucími ztrátami, ekonomickými limity a nespokojeností v regionech.
To je přesně ten moment, kdy by americká podpora mohla mít největší efekt. Místo toho Washington couvá. Rachman to shrnul přesně: Evropa se učí fungovat bez USA. Nejen Applebaum dodává: Amerika dobrovolně opouští roli lídra. Výsledek je vidět už teď. Ukrajina musí improvizovat. Rusko konsoliduje síly. Evropa je nervózní. A Washington přichází o možnost ovlivnit výsledek války.
Trumpova politika síly zde nefunguje, protože síla bez strategie je jen gesto. A gesto nevyhraje válku. Zvlášť ne válku, kde protivník sází na opotřebování a čas. Pokud je cílem „donutit Evropu, aby platila víc“, pak se to dá řešit jinak než tím, že se zastaví dodávky munice v okamžiku, kdy je Kyjev nejvíce potřebuje. Pokud je cílem „ukončit válku“, pak je těžké pochopit, proč Washington dobrovolně opouští pozici, která mu umožňuje ovlivňovat jednání. A pokud je cílem „zastavit Rusko“, pak je současná politika přesným opakem toho, co by dávalo smysl.
Perský záliv: největší fiasko
Nejviditelnější selhání se ale odehrává v Perském zálivu. Robert Kagan v The Atlantic popisuje Trumpovu politiku jako „největší destabilizaci regionu od roku 2003“. A není daleko od pravdy. Trumpova strategie je opět stejná: hrozby, tlak, ultimáta. Jenže Írán není Dánsko. A Perský záliv není Grónsko. Íránská strategie je založená na asymetrických schopnostech, proxy milicích a schopnosti absorbovat tlak. Trumpova síla zde nefunguje, protože Írán se nebojí eskalace, regionální spojenci USA nejsou jednotní a Washington nemá jasný cíl.
Výsledkem je chaos, který může přerůst v konflikt, aniž by USA získaly jakoukoli výhodu. Saúdská Arábie mezitím posiluje vztahy s Čínou, Spojené arabské emiráty lavírují mezi Washingtonem a Pekingem a Izrael se ocitá v nejistotě, protože neví, zda se na americké závazky může spolehnout. Americká politika v regionu působí dojmem improvizace, nikoli strategie.
Pokud Grónsko ukazuje, že Trumpova síla nefunguje na spojence, a Ukrajina ukazuje, že nefunguje na protivníky, pak Perský záliv ukazuje, že může být přímo nebezpečná. A že Trumpova představa o „síle“ je ve skutečnosti slabost převlečená za sebevědomí.
Síla bez strategie je slabost
Abychom pochopili, proč Trumpova politika selhává, musíme se podívat na její základní logiku. Trump věří, že svět funguje jako obchodní jednání: kdo je tvrdší, ten vyhrává. Jenže mezinárodní politika není realitní trh s nemovitostmi. Je to síť vztahů, závazků a dlouhodobé důvěry. Spojenci nejsou nájemníci, které lze vyměnit. A protivníci nejsou obchodní partneři, které lze zastrašit tweetem. Síla bez strategie je jen póza. A póza nefunguje, když ji protivník prohlédne.
Trumpova Amerika má problém s důvěryhodností. Spojenci nevědí, zda se na USA mohou spolehnout. Protivníci testují hranice, protože vědí, že Trump často ustoupí. A svět se učí fungovat bez amerického vedení. To je možná největší změna posledních let. Ne to, že USA dělají chyby – ty dělaly vždy. Ale to, že svět už automaticky nečeká, že Washington bude hrát roli stabilizátora.
Svět se nedá řídit výhrůžkami
Trumpova zahraniční politika není založená na síle. Je založená na dojmu síly. A to je rozdíl, který svět velmi rychle pozná. Trump oslabuje americké aliance, posiluje protivníky, vytváří zmatek a nutí americké diplomaty hasit požáry, které prezident sám založil.
Grónsko je paradoxní příklad: USA dosahují pokroku přesně tam, kde Trump přestal vyhrožovat. Ukrajina je tragický příklad: USA ztrácejí vliv právě ve chvíli, kdy by ho mohly nejvíce využít. A Perský záliv je příklad nejvíce varovný: síla bez strategie může vést k válce, kterou nikdo nechce. Trumpova zahraniční politika selhává. A svět za to platí vysokou cenu.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.
