KOMENTÁŘ PAVLA HLAVÁČKA | Americký prezident v posledních dnech opakovaně prohlásil, že Spojené státy „z vojenského hlediska vyhrály válku s Íránem“. Zaznělo to po sérii úderů, které podle amerických zdrojů zničily stovky íránských cílů, od skladů munice po velitelská stanoviště. Prezident mluvil o „totálním vítězství“ a „nejúspěšnější operaci v historii regionu“. V americké politice to není nic nového: vojenský úspěch se často prezentuje jako synonymum strategického triumfu. Jenže realita je složitější. A v tomto případě se začala ozývat velmi rychle.
PBS/PolitiFact upozornila, že označit operaci za vítězství je zavádějící. Íránský režim zůstal u moci, kontrola nad Hormuzským průlivem se nezměnila a jaderný program nebyl odstraněn. ABC News k tomu dodala, že dominance na bojišti neznamená, že „mise byla splněna“. Írán si zachoval schopnost ohrožovat americké zájmy prostřednictvím svých spojeneckých milicí v Iráku, Sýrii a Libanonu.
Jinými slovy: vojenské úspěchy nevedly k zásadní změně politické situace. A právě tento rozpor mezi vojenským a politickým výsledkem je klíčový pro pochopení současného konfliktu.
Co říkají kritické analýzy
Obě analýzy – PBS/PolitiFact i ABC News – se shodují v jednom: vojenské vítězství je měřitelné, politické nikoli. Zničené cíle, eliminovaní velitelé a úspěšné údery jsou jasná čísla, která lze prezentovat veřejnosti. Politické výsledky jsou však nejasné, dlouhodobé a často protichůdné. Pokud je cílem změna chování protivníka, oslabení jeho vlivu nebo stabilizace regionu, pak samotná vojenská operace nestačí.
PBS/PolitiFact připomíná, že Írán si i po amerických úderech udržel schopnost ohrožovat lodní dopravu v Hormuzském průlivu. Íránská vláda zůstala pevně u moci a její regionální síť spojenců nebyla zničena. ABC News upozorňuje, že íránské milice pokračují v útocích na americké základny a že Teherán má stále k dispozici balistické rakety a drony. V praxi to znamená, že americká operace sice oslabila některé íránské kapacity, ale nezměnila základní parametry konfliktu.
Z obou textů vyplývá jednoduchá věc: americké prohlášení o vítězství je spíše politickým sdělením než popisem skutečného stavu. Vojenská převaha je totiž jen jedna část rovnice. Politické vítězství vyžaduje změnu chování protivníka, oslabení jeho vlivu nebo dosažení diplomatických cílů. A nic z toho se zatím nestalo.
Teorie asymetrických konfliktů
Teorie asymetrických konfliktů, kterou Ivan Arreguín‑Toft popsal v knize How the Weak Win Wars, nabízí přesné vysvětlení, proč se podobné situace opakují. Slabší aktéři často vítězí právě proto, že se vyhýbají přímému střetu, v němž by byli poraženi. Místo toho volí strategii, která neutralizuje silné stránky protivníka. Pokud velmoc sází na rychlou, technologicky převyšující operaci, slabší strana se stáhne do dlouhodobého konfliktu, rozptýlí své síly, využije terén, čas a politickou vůli obyvatelstva.
Arreguín‑Toft ukazuje, že asymetrické konflikty nejsou soutěží o to, kdo má větší armádu, ale o to, kdo dokáže přežít déle. Slabší strana často nepotřebuje vyhrát – stačí, když neprohraje. Velmoc naopak potřebuje rychlý a jednoznačný výsledek, protože její politická podpora je omezená. Pokud se konflikt protáhne, veřejnost ztratí trpělivost, náklady rostou a politické vedení začne hledat cestu ven. Slabší strana tak může dosáhnout vítězství tím, že přežije dostatečně dlouho.
Tato logika přesně odpovídá současné situaci. Írán se vyhýbá přímému střetu s americkou armádou, protože ví, že by v něm neměl šanci. Místo toho spoléhá na své spojenecké milice, asymetrické útoky, kybernetické operace a schopnost přežít i za cenu velkých ztrát. Spojené státy mají technologickou převahu, ale jejich politické cíle jsou nejasné a obtížně dosažitelné. A právě to je kombinace, která podle Arreguín‑Tofta vede k paradoxním výsledkům: silnější strana může vojensky dominovat, ale politicky prohrát.
Historické paralely a současné poučení
Historie nabízí řadu příkladů, které tuto logiku potvrzují. Spojené státy měly ve Vietnamu drtivou vojenskou převahu, ale politicky prohrály. Sovětský svaz vstoupil do Afghánistánu s přesvědčením, že jeho armáda dokáže situaci stabilizovat během několika měsíců. O deset let později odcházel bez dosažení politických cílů. Podobně dopadla i americká intervence v Afghánistánu po roce 2001. V Iráku v roce 2003 padl režim během tří týdnů, ale politická stabilita se nedostavila ani po letech. A koloniální mocnosti 20. století – Francie v Alžírsku, Británie v Palestině – měly vojenskou převahu, ale politicky ustoupily.
Současný konflikt mezi Spojenými státy a Íránem tuto logiku potvrzuje. Írán se vyhýbá přímému střetu, spoléhá na své spojenecké milice v regionu, na asymetrické útoky, na schopnost přežít i za cenu velkých ztrát. Spojené státy mají technologickou převahu, ale jejich politické cíle jsou nejasné a obtížně dosažitelné. Kritické analýzy z PBS/PolitiFact a ABC News ukazují, že vojenské úspěchy USA nevedly k zásadní změně politické situace. Íránský režim zůstal u moci, jeho regionální vliv se nezhroutil a jeho schopnost ohrožovat americké zájmy přetrvala.
Vojenská převaha není politické vítězství
Vojenská převaha je nástroj. Politické vítězství je cíl. A tyto dvě věci spolu nemusí souviset. Velmoci často vyhrávají bitvy, ale prohrávají konflikty, protože nedokážou přetavit vojenské úspěchy v politickou změnu. Slabší aktéři často přežívají, protože vědí, že války se nevyhrávají v bitvách, ale v trpělivosti. A tu mají často ti, kteří nemají nic jiného.
Dějiny moderních konfliktů ukazují, že vojenské vítězství je jen začátek. Politické vítězství je mnohem složitější, nejistější a dlouhodobější. A pokud se velmoci budou i nadále spoléhat na to, že vojenská převaha automaticky znamená politický úspěch, budou se znovu a znovu setkávat s tím, že realita je jiná. V asymetrických konfliktech nevyhrává ten, kdo má větší armádu, ale ten, kdo dokáže přežít déle.
