KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Britský král Karel III. s královnou Camillou jsou na oficiální návštěvě ve Washingtonu, kde je hostí americký prezident Donald Trump s chotí Melanií. Je tomu tak v době, kdy euroatlantické vztahy, konkrétně americko-evropské politické a vojenské partnerství, respektive spojenectví, procházejí nejnáročnější zkouškou od konce druhé světové války. Zda je Karel III. člověk, který může pomoci poměrně vyhrocenou atmosféru zklidnit, není samozřejmě jisté; pokud se to ale někomu alespoň dočasně podařit může, je to právě on.
Amerika a / versus Británie
Vztahy obou anglosaských mocností jsou dlouhé a, jak to jen říci, nejednoznačné. Dnešní Spojené státy byly jedním z prvních cílů anglické kolonizace. Příběh „otců poutníků“ (Pilgrim Fathers), kteří v roce 1620 založili za „velkou louží“ první trvalou anglickou „osadu“ v Plymouthu, je ostatně velmi dobře znám. Následně zde převážně, byť nikoli výhradně z anglického podnětu bylo ustaveno třináct kolonií / „osad“, jež se vyvíjely svébytným způsobem a stále nezávisleji na „mateřské zemi“ až do šedesátých let 18. století.Tehdy z důvodů útisku Londýna vůči „americkým kolonistům“ vzplála vzpoura, jež v roce 1775 vyústila ve válku za nezávislost a v ustavení suverénních Spojených států amerických. Překvapivé vítězství „Američanů“ ve válce nad první světovou velmocí bylo potvrzeno po druhé americko-britské válce z let 1812–1814, kdy Američané přes dílčí porážky (včetně dobytí Washingtonu a vyplenění Bílého domu britskými vojáky) svoji nezávislost definitivně uhájili.
V 19. století se USA bouřlivě rozvíjely, již zcela nezávisle na Británii, a na přelomu 19. a 20. století se se staly, přinejmenším po ekonomické stránce, první světovou mocností. V zahraničněpolitické sféře Američany přiměla ke vstupu do vysoké mezinárodní politiky až první světová válka, během níž se v roce 1917 jednoznačně postavili na stranu Britů a Francouzů. Stejně tomu bylo i za druhé světové války, kdy se USA postavily, po napadení ze strany šintoistického Japonska a po vyhlášení války ze strany nacistického Německa v prosinci 1941, znovu na stranu Británie, de Gaulleovy Svobodné Francie a Sovětského svazu, aby následně zásadním způsobem přispěly k vítězství této koalice v největší válce všech dob.
A právě tehdy, podle některých historiků dokonce již v meziválečném období, se (z)rodil tzv. „zvláštní vztah“ (Special Relationship), tj. silné politické, ekonomické, vojenské a mentální, snad to tak mohu říci, partnerství (o „rodinných a osobních vztazích“ nemluvě) mezi dvěma velkými, demokratickými zeměmi na obou stranách Atlantiku; partnerství, jež bylo pomyslnou „páteří“ americko-evropské spolupráce včetně Severoatlantické aliance (NATO), všem dílčím problémům, roztržkám a těžkostem (například Suezská krize z podzimu 1956) navzdory. Fakticky vzato tomu tak bylo až do nástupu druhé Trumpovy administrativy v lednu 2025, jakkoli vztah USA – Británie, potažmo USA – Evropa nebyl jednoduchý ani v jeho prvním období v Bílém domě (2017–2021), ba dokonce ani předtím (přes dnešní téměř komickou adoraci těchto vztahů za vlády George Bushe mladšího [2001–2009], a hlavně Baracka Obamy [2009–2017]).
Trumpův transatlantický gambit a Karel III.
Donald zahájil své druhé období v čele USA v lednu 2025 s velikou razancí. Ta se týkala a stále týká i vztahu Washington – Brusel (ve smyslu Evropské unie i NATO). Na tom, zda je Trumpův tlak vůči EU a NATO i vůči jednotlivým evropským státům (včetně Velké Británie) dán primárně americkými národními zájmy či přímo nacionalismem (Made America Great Again; MAGA), prostým izolacionismem (který, nezapomínejme, nebyl ve 20. století ničím mimořádným – viz dvacátá a třicátá léta a zčásti i období bezprostředně po druhé světové válce, kdy byl stále silný především v Kongresu), nebo vcelku pochopitelnou naštvaností Američanů, plynoucí z neochoty Evropanů podílet se adekvátně na zajištění vlastní bezpečnosti, vlastně příliš nezáleží. Podstatné je to, že tradiční euroatlantické partnerství a spojenectví bylo v poslední době výrazně oslabeno, z čehož mohou profitovat všichni aktuální i potenciální protivníci Evropy, na prvním místě putinovské Rusko.
Trumpův dočasný či trvalý hněv už postihl téměř všechny evropské vedoucí představitele, nejen jeho politické a ideologické soupeře či protihráče, jakým je třeba španělský socialistický premiér Pedro Sánchez, ale i dosavadní věrné a oddané spojence, jakým byla, anebo možná stále ještě je, u Trumpa nikdy nevíte, šéfka italské vlády Giorgia Meloniová, se kterou se Trump střetl kvůli svým výrokům na adresu papeže, anebo – výše zmíněnému „zvláštnímu vztahu“ navzdory – britský premiér Keir Starmer. V jeho případě si Trump nebral a nebere ani ty nejmenší servítky a Starmer mu to začíná oplácet.
Je tomu tak přesto, že Starmerova první návštěva v Bílém domě po Trumpově návratu k moci proběhla, viděno z obou stran, „maximálně uspokojivě“, mimo jiné proto, že Starmer přivezl Trumpovi osobní pozvání k návštěvě od britského krále Karla III. a jeho choti. Ješitný, extrémně sebestředný Trump, jenž klade velký důraz na sebeprezentaci, k britskému královskému majestátu zjevně vzhlíží, neboť má, v nemalé míře oprávněný dojem, že lesk jeho slávy a velkoleposti dopadá při každém setkání i na něj.
Právě z tohoto důvodu je cesta Karla III. a královny Camilly ve Washingtonu tak důležitá, právě proto se nejedná pouze o formální návštěvu hlavy státu, ale i, fakticky vzato, o významnou „politickou misi“. Britský panovník si je této skutečnosti zjevně vědom. Proto velkomyslně přechází Trumpovy společenské přešlapy, žertuje s ním („bez nás byste mluvili všichni francouzsky…“), chová se vůči němu i vůči první dámě USA, paní Melanii, mimořádně kurtoazně, a proto dává najevo, jak si amerického prezidenta váží. Mohli byste říct, že se jedná o „pouhá gesta“; jistě, jsou to ale gesta politicky velmi důležitá.
Vrcholem Karlovy návštěvy do Washingtonu byl jeho projev v americkém Kongresu, teprve druhý, který zde britský monarcha pronesl (první byla královna Alžběta II. 16. května 1991). Jednalo se, bez přehánění, o brilantní řeč. Karel se v ní zaměřil na několik témat a formuloval své názory jak s ohledem na své postavení a na priority své země a Evropy, tak s ohledem na americké „publikum“ a na Donalda Trumpa zvlášť. Na prvním místě vyzval USA k mezinárodní spolupráci, jež je podle něj v „čase velké nejistoty“ zapotřebí víc než kdykoli předtím, včetně podpory Ukrajiny proti ruské agresi. Za druhé se věnoval tradiční britsko-americké spolupráci, která sice začala vzájemnými spory, ale která byla a je přesto oboustranně nesmírně užitečná a zavazující.
Karel III. velmi chytře zmínil rovněž nutnost obrany, a to jak v souvislosti s posláním Severoatlantické aliance, tak v souvislosti se zachováním politické demokracie, přičemž neopomněl důrazně odsoudit politické násilí včetně nedávného pokusu o atentát na Trumpa (což dotyčný oceňoval uznalým pokyvováním hlavy a výrazem svědčícím o jeho naprosté spokojenosti). Britský panovník neponechal stranou ani svá oblíbená témata, jako jsou ochrana klimatu a umělá inteligence, jako vždy v širších souvislostech a v aktuálním kontextu, což Trumpa (zejména klima a vše, co se jej týká) sice nijak zvlášť nezajímalo, ale zároveň to bylo řečeno s takovou noblesou, že jej to nemohlo urazit; dokonce i Donald Trump se občas tváří, že mu na ochraně klimatu, byť po svém, záleží.
Všechno nasvědčuje tomu, že lze Karlovu návštěvu v USA vnímat jako úspěšnou, ulamující alespoň ty nejostřejší hroty některých sporů mezi Spojenými státy, Velkou Británií a Evropou. Zda Karlovo vystupování a jeho projev zanechají v Donaldu Trumpovi trvalejší dopad, lze jenom těžko říci, na to je Trump až příliš nevyzpytatelným mužem. Ať tak či tak, udělal Karel III. pro svoji zemi a pro Evropu všechno, co mohl, a budiž mu za to vysloven velký dík. Každý takový krok má pro nás všechny velkou cenu.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
