Pouta, která spojují? Propast mezi Amerikou a Evropou bývala v historii často hlubší než teď

Pokud se dnes mluví o nerozlučném poutu mezi Evropou a USA, velmi často se jedná buď o zbožné přání, které nerespektuje historickou zkušenost, o iluzi způsobenou několika málo poklidnými roky po pádu Železné opony, která rozdělovala Evropu. 

Anebo o klam vycházející z úzké kulturní provázanosti. Jenže politicky a historicky to je složitější. A proto neuškodí se podívat do okamžiku, kdy se propast mezi Evropou a Amerikou začala rozevírat a prohlubovat.

Tato propast se objevila krátce před revoltou amerických kolonií v šedesátých letech 18. století, vyhlášením nezávislosti v roce 1776 a válkou s domovskou Velkou Británií (1775/76–1881/83). Řada z významných mužů, jimž dnes Američané říkají „otci zakladatelé“, původně neměla separatistické ambice. Považovali se za loajální poddané britského krále, nikoli za americké patrioty. 

Asi nejlépe tento odvrat ilustruje příběh geniálního vynálezce a politika Benjamina Franklina, jehož životní příběh nedávno velmi poutavě popsal historik Kevin J. Hayes v knize Undaunted Mind: The Intellectual Life of Benjamin Franklin (Neohrožená mysl: intelektuální život Benjamina Franklina).

Ten, jak známo, strávil značnou část svého života na Britských ostrovech, kde se stýkal s nejvýznamnějšími intelektuály doby a diplomaticky se angažoval. Hayes ve zmiňované knize uvádí jako klíčový bod rozhovor Benjamina Franklina s lordem Granvillem, tehdy předsedou královské Tajné rady. 

Nešlo o omezeného politika, jakých tehdy bylo hodně a kteří se k politickým funkcím dostali díky aristokratickému původu. Byl to člověk neobyčejně vzdělaný a inteligentní. Ale přesto s Franklinem, k jeho velkému překvapení, mluvil dosti jednoznačně, až arogantně. S přímočarostí, jež se paradoxně podobá „asertivitě“, s jakou se na Brity, potažmo Angličany, dnes obracejí Američané.

Takto na rozhovor ve vlastním životopise později vzpomínal Franklin: „Vy Američané si mylně vykládáte charakter vlastního zřízení. Domníváte se, že královy instrukce jeho guvernérům nejsou zákony a myslíte si, že máte svobodu je poslechnout nebo neposlechnout dle vlastního uvážení. Ale tyto instrukce nejsou totéž co instrukce udělované ministrům při cestách do zahraničí, kde si jim říká, jak se mají chovat při nějaké bezvýznamné ceremonii... Co se vás týče, jsou to zákony země, neboť zákonodárcem kolonií je král.“

Řečeno jinými slovy – lord Granville dal Franklinovi jasně najevo, že jeho představy o autonomii amerických kolonií jsou zcela mylné a že Britové nebudou takové názory tolerovat. Tehdy si – dle Hayese – Franklin naplno uvědomil jednu zásadní skutečnost: většina Britů o americké kolonie nejevila naprostý zájem a pro impérium byly jen vítaným zdrojem bohatství, eventuálně vojáků při bojích o námořní nadvládu nad Atlantikem.

Zároveň ale v té době už byly (zejména některé) americké kolonie podstatně technologicky a ekonomicky dále než domovská Británie – právě díky duchu podnikavosti a vynalézavosti, který málokdo zosobňoval lépe než Franklin.

Benjamin Franklin zosobňoval étos Ameriky tak dobře, že ještě ve 20. století (čili pět a více generací poté) byl vnímán jako její největší symbol. 

Když významný britský modernista David H. Lawrence (mimo jiné autor románů Milenec lady Chatterleyové, Synové a milenci či Ženy milující) napsal Studie z klasické americké literatury, věnoval Franklinovi celou kapitolu – přestože Franklin byl politik, vědec, vynálezce, a nikoli literát. Lawrence jej nicméně vnímal jako symbol všeho toho, co bylo na Americe špatné – zejména technologické invence a neukojitelný hladu po hromadění bohatství.

Franklin – podle Lawrence – vytvořil „robota“ jménem vzorový Američan: „Vzorový Američan, tento nudný, morální, utilitární malý demokrat, udělal pro zkázu staré Evropy víc než kterýkoli ruský nihilista. Dělal to po kouskách, jako syn, který zůstane doma a poslouchá rodiče, přičemž celou tu dobu ale nenávidí jejich autoritu a potichu ve své duši ničí nejen tuto autoritu, ale i celou existenci svých rodičů.“

Podle Lawrence byl Franklin tím, kdo Americe díky své vynalézavosti a silnému pro-byznysovému instinktu ukázal cestu, jak Evropu „pohřbít“. Jak v materialismu a konzumerismu zvrátit minulost. 

A Lawrence nebyl sám. Když do Ameriky přijel další velký modernista, Aldous Huxley, byl doslova konsternován úspěchem populární kultury, kterou pokládal za upadlou, a všeobecným konzumerismem. Jeho román Konec civilizace je mimo jiné výpovědí i o tomto fenoménu.

Jenže, na „kulturní frontě“ nakonec Amerika zvítězila. Stále, i dnes, se ohlíží k Evropě, ale už ne tak, jako tomu bylo v minulosti. Ještě v 19. století bylo přijetí v Evropě jakýmsi potvrzením statusu. Mark Twain je toho dobrým příkladem. Dějiny americké kultury 19. a počátku 20. století tak lze svým způsobem chápat jako příběh mladšího bratra, který chce tomu staršímu dokázat, že je samostatný a lepší. 

Tato rodinná metafora ale v našem případě úplně nefunguje. Bratři vždy zůstanou bratři, státy ale bratry nejsou. A Amerika vedle snahy o uznání kulturní soustavně bojovala i o politickou moc. V 19. století to byl boj moc vůči Evropě, pak proti Rusku a dnes hlavně proti Číně. Že byla Evropa po několik desetiletí americkým výsostným chráněncem, je spíše historická anomálie nebo náhoda.

To, co uvádíme výše, je prostý fakt, historie, kterou si nesmíme idealizovat. Podíváme-li se na dějiny americko-evropské vztahy, zjistíme, že ty současné mezi Spojenými státy a Evropou sice nejsou úplně vřelé, zároveň se ale nejedná o žádnou dramatickou anomálii.

Za prvé: Po ve všech ohledech historické a pro tzv. dohodové spojence (primárně pro Velkou Británii a Francii) zcela zásadní podpoře za první světové války, bez které by nejspíš Německo neporazili, přišla ze strany USA izolacionistická dvacátá a vzhledem k Evropě i třicátá léta.

Americká republikánská (W. Harding, C. Coolidge a H. Hoover) i demokratická (F. Roosevelt) administrativa během těchto dvaceti let prokazovaly vůči „starému kontinentu“ až na výjimky (jakou byl například Dawesův plán na stabilizaci Německa z roku 1924) spíše než cokoli jiného „zdvořilý nezájem“.

S touto politikou skoncovala až druhá světová válka, během níž se po počátečním váhání v ještě intenzivnější podobě svým způsobem opakovala situace z let 1917–1918. Nebýt amerického politického, ekonomického a vojenského angažmá na straně spojenců, by byla porážka Německa a Itálie – nevím, zda nepředstavitelná, ale přinejmenším o hodně náročnější a trvala by mnohem déle; to platí nejen o bojích v severní Africe, ve Středomoří a jižní a západní Evropě, ale i na východní frontě. 

Současně ale nezapomínejme, že tzv. zákon o půjčce a pronájmu byl jedním z klíčových faktorů, které stály za postupným pádem Britského impéria, pro něž neměli Roosevelt a jeho lidé ani to nejmenší pochopení, což vyvolávalo o řady příslušníků britských elit přinejmenším roztrpčení; jen aby bylo jasno.

Za druhé: Po druhé světové válce se Spojené státy na jedné straně zásadním způsobem zasloužily o resuscitaci válkou zdevastované západní a jihozápadní Evropy (Marshallův plán) a poskytly jí bezprecedentní bezpečnostní garance (NATO), současně ale neváhaly i své nejbližší spojence (Velkou Británii) nezřídka brutálně a zcela nemilosrdně šikanovat a ponižovat (například jednání o poválečné půjčce v roce 1945), včetně drastických dopadů na jejich mezinárodní prestiž (Suezská krize z roku 1956). 

Vztahy USA s Francií za vlády Charlese de Gaullea (1958/59–1969) dokonce vedly k odchodu jeho země z vojenských struktur NATO, kam se vrátila až během prezidentství Nicolase Sarkozyho (2007–2012). Západoevropští politikové se navíc čas od času (mimo jiné pod tlakem veřejnosti a v důsledku vlastní slabosti) neudrželi a byli ostrými kritiky americké zahraniční politiky (například v době války ve Vietnamu ve druhé polovině šedesátých a v první polovině sedmdesátých let nebo v době jejich války proti „mezinárodnímu terorismu za vlády George Bushe mladšího), třebaže věděli, jak je to pro ně důležité.

Za třetí: Američané se, na druhé straně, nejzřetelněji v době vlády Baracka Obamy (2009–2017), stavěli velmi vstřícně vůči putinovskému Rusku (dokonce i po záboru ukrajinského Krymu v roce 2014), zcela bez ohledu na to, zda to konvenuje jejich evropským spojencům (jako že tomu tak v řadě případů bylo – viz merkelovská Spolková republika Německo) a zda je jim to do budoucna ku prospěchu. 

První, kdo před hlavně energetickou závislostí na Rusku západní Evropu jasně varoval, byl až Donald Trump během svého prvního období v Bílém domě (2017–2021), za což se mu dostalo, vzpomeňte si, zejména od Němců pohrdavých úsměšků.

Dnešní trumpovský „odvrat“ Spojených států od evropských spojenců, jakkoli setkání v Davosu v těchto dnech ukázalo, že navzdory katastrofickým až hysterickým scénářům některých evropských politiků a médií nic není tak horké, jako to vypadá (za racionální postoj vůči USA ve vypjatých chvílích je třeba pochválit primárně šéfa NATO Marka Rutteho), tak není – v delším časovém kontextu, to zdůrazňujeme, aby nám nebylo špatně rozuměno – ničím až tolik mimořádným. 

Fakt, že se tak děje aktuálně, před našima očima, tomuto vývoji dodává na naléhavosti, stejně jako Trumpova totální nespolehlivost a nedůvěryhodnost. Jak nicméně říkal legendární americký politik, státník a diplomat Henry Kissinger: Nechoďte na mě s emocemi, a hlavně zachovejme všichni chladnou hlavu.

Historická, rodinná, ekonomická, politická, intelektuální, filozofická a morální/mravní aj. pouta, která Ameriku a Evropu spojovala a spojují, jsou mimo jakoukoli pochybnost faktorem, jenž sehrál a stále hraje na obou kontinentech velice důležitou roli. Zda tomu tak bude i v budoucnu, uvidíme. 

Důležité je jedno: nelpět sentimentálně na minulosti, přijmout fakt, že vzájemné vztahy jsou a budou z povahy věci proměnlivé, vyvíjejí se a reagovat na to – jak jsme již řekli – klidně, bez emocí a nepodléhat rychlým momentálním výkyvům. Proto by bylo všem ku prospěchu, zejména politikům, kdyby si odpustili emotivní a zkratkovitá vyjádření, neboť tím mohou všemu jen uškodit, nic víc.

Již zmiňovaný Mark Rutte budiž příkladem racionálního, státnického uvažování i jednání, nejen ve vtahu k USA. Jinak, zvlášť při jednání s (jak to jen říci) ne zcela stabilními a nepredikovatelnými politiky, jakým je Donald Trump, nelze ničeho dosáhnout, natož dlouhodobě uspět.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.