KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Zdaleka ne každý z amerických prezidentů dokázal obhájit svůj mandát, aby mohl vykonávat druhé funkční období. Úřadující šéf Bílého domu Donald J. Trump mezi ně patří, byť se do úřadu vrátil až po čtyřech letech, kdy byl prezidentem demokrat Joe R. Biden.
Spojené státy takovou situaci zažily v historii předtím jen jednou, konkrétně v březnu 1893, kdy do funkce podruhé nastoupil demokrat Stephen G. Cleveland (1837–1908; hlavou státu v letech 1885–1889 a 1893–1897).
Druhá prezidentská období v Bílém domě bývají velmi specifická, protože jsou – s výjimkou Franklina D. Roosevelta (1933–1945) – poslední a prezidenti se nemusejí ohlížet na voliče kvůli znovuzvolení, takže jsou tak říkajíc svobodnější; současně ale slábne jejich moc. Pojďme se na to podívat konkrétně.
Složitý druhý termín
Političtí komentátoři a historikové často píší, že americký prezident je vůbec nejsilnější po svém znovuzvolení, tedy v pátém a šestém roce vlády. Zvláště má-li jeho strana většinu v Kongresu, nejlépe v obou jeho komorách – Sněmovně reprezentantů a hlavně v Senátu. To je mimochodem nyní i případ úřadující hlavy státu Donalda J. Trumpa, o němž bude řeč později.
Jenže v posledních dvou letech ve funkci každý prezident (nenachází-li se země v nějaké mimořádné situaci, není-li například válka) a jeho vláda naopak „den ze dne“ slábnou. Zejména pokud přijdou o většinu v jedné či obou komorách Kongresu.
Politikové a novináři mají pro takovou situaci dokonce specifický termín – Lame Duck (chromá kachna), jež výmluvně vystihuje postavení, v jakém se takový oslabený prezident bez opory zákonodárné moci může ocitnout.
První polovina 20. století
Přijmeme-li za svou tezi, že Spojené státy americké vstoupily do 20. století během Velké (první světové) války, byl prvním prezidentem, který obhájil svůj mandát, demokrat Woodrow Wilson (1913–1921), jenž byl poprvé zvolen na podzim 1912 a poté i v roce 1916.
Wilsonovo druhé období se ve srovnání s tím prvním hodnotí velmi obtížně: USA totiž byly na jaře 1917 fakticky přinuceny vstoupit do první světové války, což dalo Wilsonovu prezidentství zcela jiný rozměr. Nemluvě o tom, že závěr jeho druhého mandátu silně poznamenaly jeho zdravotní potíže.
Pokud nepočítáme republikána Calvina J. Coolidge, jenž v letech 1923–1925 dokončil jako viceprezident mandát zesnulého Warrena G. Hardinga a poté vládl v letech 1925–1929 sám, byl druhým prezidentem, který od první světové války zastával nikoli dvě, nýbrž dokonce tři a část čtvrtého volebního období, Franklin D. Roosevelt (FDR, 1933–1945), jenž v roce 1932 porazil Herberta Hoovera.
Ve druhém období šlo FDR hlavně o pokračování boje proti dlouhodobým dopadům Velké hospodářské krize, o jehož úspěšnosti vedou ekonomové a historikové dodnes vášnivé polemiky.
Dočasně – což je důležité slovo – slábnoucí pozici Roosevelta (vzhledem ke druhému období, kdy ještě nikdo nepředpokládal, že bude kandidovat potřetí, byť to tehdy ještě ústava USA umožňovala, neboť dvě období byla pouze ustálená tradice) poznamenal i jeho neúspěch ve střetu s Nejvyšším soudem USA, který mu neumožnil jeho rozšíření.
Třetí kandidatura FDR (svět je v krizi, blíží se válka a v čele země by měl stát zkušený státník – jak tehdy zněla argumentace Demokratů) a posléze i ta čtvrtá („za války se vrchní velitel nemění“) ukázaly, že je třeba tuto věc ústavně ošetřit. Výsledkem bylo, že více než dvě období v Bílém domě nejsou možná.
Po druhé světové válce
Poválečné časy byly ve Spojených státech velmi složité. Když na jaře 1945 zemřel Roosevelt, byla to pro celou zemi po jeho dvanácti letech v Bílém domě velká změna. Harry S. Truman (1945–1953), jenž nastoupil do funkce jako viceprezident, sloužil prakticky celá dvě funkční období (přesně řečeno sedm a tři čtvrtě roku), byť byl zvolen pouze jednou.
Jeho druhé období bylo velmi důležité, neboť statečně vzdoroval agresivní zahraniční police Sovětského svazu a vytvářel důležité instituce, jež jsou dnes součástí funkční americké demokracie. V závěru vlády se ale jeho popularita i moc doslova rozplývaly před očima – i proto v roce 1952 znovu nekandidoval, třebaže formálně (podruhé) ještě mohl.
Posledním prezidentem, který v Bílém domě odsloužil dvě plná funkční až do Ronalda Reagana v osmdesátých letech, byl generál Dwight D. Eisenhower (1953–1961), byť to druhé bylo výrazně slabší; což bylo dáno mimo jiné jeho poměrně rychle se horšícím zdravotním stavem, takže za něj stále více povinností přebíral mladý, vitální viceprezident Richard M. Nixon (viz dále).
Přesto na Eisenhowerova léta zůstaly většině Američanů „hezké vzpomínky“, neboť to byla doba hospodářské prosperity a – hlavně po skončení Korejské války v roce 1953 – relativního klidu před „divokými“ léta šedesátými a před depresivními „sedmdesátkami“, kdy se – jak správně napsal historik a publicista Paul Johnson – Amerika pokusila spáchat „kolektivní sebevraždu“.
