Géniové, šílenství a vysoká politika. Před 140 lety usedl na trůn první šachový král, rodák z Prahy

Jako kluk, jehož rodiče se sice jen amatérsky, ale čile věnovali sportu, jsem mu celkem logicky propadl i já. Kromě krátkého atletického a volejbalového období to byl a dodnes je především tenis, a zčásti rovněž šachy. 

Jedna z mých prvních vzpomínek nejen na nějakou velkou světovou sportovní událost, ale jednu z prvních dětských vzpomínek vůbec, spadá do léta 1972, které jsem trávil s rodiči na chalupě nedaleko Jičína. S úžasem jsem sledoval, jak můj táta doslova hltá zprávy o jednom z nejúchvatnějších šachových zápasů o titul všech dob mezi jeho obhájcem, Rusem Borisem Spasským (1937–2025) a excentrickým Američanem Robertem „Bobbym“ Fischerem (1943–2008).

Důvody, proč otec „zuřivě“ fandil neurotickému Američanovi, jsem pochopil až později, stejně jako jsem až zpětně patřičně ocenil výbušnou, elektrizující atmosféru „zápasu století“ v islandském Reykjavíku.

Druhý velký šachový mač, který si pamatuji a který jsem s vrcholným napětím sledoval i já, se odehrál ve filipínském městě Baguio City na podzim 1978. Utkali se v něm sovětský šachista Anatolij Karpov (* 1951), jenž získal titul v roce 1975, kdy proti němu nenastoupil výše zmíněný Fischer, a Viktor Korčnoj (1931–2016). 

Pikantnost souboje v jedné z nejdramatičtějších fází studené války spočívala v tom, že zatímco Karpov byl jednou z ikon sovětského komunistického režimu, poslancem Nejvyššího sovětu a osobním přítelem sovětského vůdce Leonida Iljiče Brežněva (u moci v letech 1964–1982), Korčnoj ze SSSR odešel do Švýcarska a stal se, z pohledu sovětských vůdců, jedním z nejvíce nenáviděných emigrantů vůbec.

Vyčerpávající střetnutí, ve kterém nakonec Karpov vyhrál 6:5 (remízy se nezapočítávaly), tak bylo nejen strhujícím šachovým dramatem, ale i politickou bitvou par excellence. Komu jsme doma i se spolužáky hojně komentovaného zápasu fandili, nemusím dodávat.

Vraťme se ale na počátek našeho příběhu. První oficiálním mistrem světa v šachu se 29. března 1886 stal v perexu avizovaný pražský rodák Wilhelm Steinitz (1836–1900). Významné šachové encyklopedie a slovníky, o nesčetných internetových serverech nemluvě, ale uvádějí neoficiální šachové šampióny již od přelomu 15. a 16. století (šachová hra je samozřejmě ještě mnohem starší). 

Jeden z nich, považovaný řadou expertů za nejlepšího šachistu všech dob vůbec, byl Američan Paul Morphy (1837–1884). První šachista ze zámoří, který opakovaně pokořil nejlepší evropské hráče, jež deptal divokými, brilantními útoky, zemřel v pouhých sedmačtyřiceti letech jako těžký melancholik a paranoik na mozkovou mrtvici.

A právě Morphyho nástupcem se stal Wilhelm Steinitz, jenž musel o titul bojovat proti svému jedinému skutečnému konkurentovi, jímž byl německý šachový mistr s britským občanstvím – Johannes Hermann Zukertort. Zápas byl rozdělen do tří částí: první se konala v lednu 1886 v New Yorku, druhá v únoru téhož roku v St. Louis a třetí v březnu v New Orleans. Steinitz v něm triumfoval 10:5 při pěti remízách. První oficiální mistr světa v šachu byl na konci března 1886 na světě.

Steinitz pozici nejlepšího šachisty na světě několikrát obhájil, porazil jej až roku 1894 „tichý Němec“ Emmanuel Lasker (1869–1941), vystudovaný matematik a první velký hráč, který při zápasech využíval znalostí psychologie a který titul udržel „neuvěřitelných“ sedmadvacet let, než jej o něj v roce 1921 připravil charismatický Kubánec José Raúl Capablanca, zvaný Capa (1888–1942). 

Právě on a jeho nástupce, Rus Alexandr Aljechin (1892–1946), jenž ale ze Sovětského svazu uprchl před vládnoucími komunisty a jenž Capablanku porazil v roce 1927 v legendárním zápase v Buenos Aires, byli největšími hvězdami světového šachu až do konce druhé světové války.

S Aljechinem je spojeno hned několik rekordů. Byl prvním ruským mistrem světa v šachu. Teprve následně začaly být šachy v SSSR označovány za „národní hru“ a šachisté, ale nejen mistři světa, získali ve společnosti prominentní postavení. Byl také prvním šachistou, který se dokázal vrátit na světový trůn. V roce 1935 prohrál s Nizozemcem Maxem Euwem, ale v roce 1937 vybojoval titul zpět. A v neposlední řadě byl šachistou, jenž zemřel jako šampión neporažen (1946).

Po druhé světové válce se šachy staly součástí komplexního soupeření mezi dvěma světovými bloky vedenými Američany a Sověty. V letech 1946–1972 pocházeli mistři světa výhradně ze Sovětského svazu: Michail Botvinnik (1911–1995; světovým šampiónem v letech 1948–1957, 1958–1960, 1961–1963), již zmíněný Vasilij Smyslov (1921–2010; 1957–1958), Michail Tal (1936–1992; 1960–1961), Tigran Petrosjan (1929–1984; 1963–1969) a konečně již výše zmíněný Boris Spasskij (1969–1972). 

Není se proto co divit, že se světu sovětská dominance silně zajídala, a to tím spíš, že všichni světoví šampióni s výjimkou Aljechina byli „propagandistickou zbraní“ komunistického režimu (podobně jako lední hokej).

Právě z tohoto důvodu – o jeho genialitě a svérázné osobnosti nemluvě – fandil, stejně jako můj táta na chalupě u Jičína, v létě 1972 v „zápase století“ téměř celý svět Bobbymu Fischerovi. Vítězství, jehož Fischer nad Spasským dosáhl, mu zajistilo nesmrtelnost. V roce 1975 si ale kladl v boji o titul řadu bizarních, nesplnitelných podmínek, takže o něj nakonec přišel a novým mistrem světa se stal další Sovět a prominentní komunista Anatolij Karpov (viz výše).

Poslední osobní vzpomínka na boje o šachový trůn pochází z let 1984 a 1985. V prvně zmíněném roce se stal vyzývatelem Karpova mladý, neobyčejně nadaný Rus narozený v Baku – Garri Kasparov. Také tehdy se hrálo na šest vítězných partií a třebaže Karpov vedl již 5:0, byl zápas po rekordních osmačtyřiceti partiích pro oboustranné vyčerpání ukončen. 

O rok později již Kasparov staršího kolegu a rivala porazil (v Sovětském svazu z toho tehdy neměli žádnou velkou radost). Karpov se pokusil titul několikrát získat zpět, nikdy se mu to ale, byť velmi těsně, nepodařilo. Já sám jsem snad nikdy nesledoval boj o šachový trůn s takovým zájmem jako tehdy.

Přesto se Anatolij Karpov na šachový trůn ještě jednou vrátil, i když to už nebylo s takovou „parádou“ a slávou jako dříve. V roce 1993 totiž došlo na mezinárodní šachové scéně k osudovému rozkolu. Zatímco šampiónem Mezinárodní šachové federace (Fédération Internationale des Échecs; FIDE) se stal Karpov, mistrem světa Asociace šachových profesionálů (The Professional Chess Association; PCA), kam odešla většina nejlepších světových hráčů, byl Kasparov, který je dnes znám jako razantní politický oponent ruského prezidenta Vladimira Putina a kterého až v roce 2000 porazil další Rus – Vladimir Kramnik (* 1975). Ten byl rovněž prvním mistrem znovusjednoceného šachového světa počínaje rokem 2006.

Od té doby uplynulo ve světě šachu dlouhých a překotných dvacet let. Po Kramnikovi získal v roce 2007 mistrovský titul Ind Višvanáthan Ánand (* 1969) a poté, roku 2013, geniální dánský šampión Magnus Carlsen (* 1990), znovu na dlouhých deset let. 

Právě jemu se znovu podařilo, jak atraktivní hrou, tak pečlivě propracovaným pí ár a efektivní i efektní medializací své osoby i šachů jako takových, vrátit „královskou hru“ znovu na stránky nejen šachových, ale i světových novin a serverů.

Dnes je mistrem světa – po krátkém intermezzu Číňana jménem Ting Li-žen (*1992) z let 2023–2024 – mladičký Ind Gukeš Dommaraždu (* 2006). Jak dlouho jeho vláda potrvá, dnes, sto čtyřicet let od zrození prvního světového šampióna, pražského rodáka Wilhelma Steinitze, teprve uvidíme.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.