Kde jsou hranice příčetnosti. Překročil Trump útokem na papeže a Meloniovou poslední meze?

Donald Trump se – nejen během svého druhého mandátu – nelichotivě vyjádřil o řadě světových politiků. Nezřídka to bylo hulvátské a zcela mimo diplomatický protokol, ale „svět“ si na to jednak svým způsobem zvykl, a jednak měl Trump v meritu věci nejednou pravdu – viz jeho spory s francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem nebo s britským či španělským premiérem Keirem Starmerem, respektive Pedrem Sánchezem. Posledně jmenovaný si ostatně s Trumpem v řadě ohledů příliš nezadá, ale protože to není Trump, „svět“ je vůči němu včetně jeho projevů antisemitismu mnohem méně kritický.

Když ale Donald Trump zaútočil v úterý v noci na papeže Lva XIV. a následně na italskou premiérku Giorgii Meloniovou, která se hlavy katolické církve zastala, ukázalo se – věřím, že pro všechny, kteří Trumpa doposledka hájili – že diskuse o jeho příčetnosti nejsou úplně neoprávněné. 

Dokonce i kdybychom připustili, jakkoli je to mimo meze mé představivosti, že útok na papeže má své opodstatnění, měl by Donald Trump vědět, že jsou věci, které nemůže žádný politik na světě udělat, aniž by přitom významně ztratil na svém renomé; ostré vyjádření vůči papeži, navíc americkému papeži, mezi ně jednoznačně patří.

Trumpův útok na premiérku Giorgii Meloniovou je pak mimo jakékoli chápání. Nejde jen o to, že se Trump zbavuje jednoho ze svých posledních stoupenců v Evropě i v rámci evropských členských států Atlantické aliance (NATO), ale i o projev frapantní neznalosti a do očí bijícího nepochopení toho, kdo Meloniová je a kde jsou krajní meze její loajality vůči USA i vůči Trumpovi osobně. 

Ne že by Trump, znovu to opakuji, různé meze a zdánlivě „nepřekročitelné bariéry“ nejednou nepřekročil již předtím – aniž bych teď hodnotil, zda měl v meritu věci pravdu, nebo neměl –, tentokrát jeho jednání ale doslova bere dech.

Logická otázka proto zní: Opravdu americký prezident nemá ve svém nejbližším okolí někoho, kdo by mu řekl, že Itálie je katolická země a že její ministerská předsedkyně nemá ani v náznaku na vybranou, na čí stranu se v případě střetu jakéhokoli zahraničního politika s papežem postavit? Anebo Trump takové lidi ve svém okolí má, ale je to úplně jedno, protože si dělá, co chce? Těžko říct, která varianta je horší. Znovu opakuji, že nejde zdaleka o první projev prezidentovy nekompetentnosti; že to ale může zajít až takhle daleko…

Ponechme teď stranou papeže Lva XIV., jenž nikdy nebyl žádný „trumpovec“. Giorgia Meloniová, která pro Trumpa dlouho pochopení měla (anebo neměla, ale předstírala, s ohledem na zájmy své země a možná i NATO a Evropy, že je má) je racionální, pragmatická politička. Podle některých komentátorů „až příliš pragmatická“ na to, aby věděla, co ve „své“ Itálii „smí a nesmí“. Dokonce i kdyby se papež vyjádřil sebehloupěji (což Lev XIV. v žádném případě neudělal), nemohla by se postavit proti němu. 

Meloniová si nepochybně uvědomovala a uvědomuje, že si svým zastáním se papeže proti sobě Trumpa popudí, „košile je ale bližší než kabát“. Meloniová je u moci od října 2022 a navzdory trpké porážce v nedávném referendu je odhodlána setrvat v úřadu do konce pětiletého období, což by bylo v případě Itálie unikátní. Nemluvě o tom, že bude na podzim 2027 s nemalou pravděpodobností usilovat o znovuzvolení. To je, logicky, mnohem víc než prchavá a krajně nestálá přízeň nevypočitatelného vládce Bílého domu, jakým Trump zejména v posledním roce a čtvrt je.

Co bude dál a jak bude Trumpovo druhé prezidentské období pokračovat? Všechno bude primárně záviset, detaily a nepodstatné záležitosti teď nechme stranou, na dvou klíčových věcech: 1) kdy a jak skončí válka na Blízkém východě, což v tuto chvíli téměř nelze predikovat; možných scénářů je příliš mnoho, ale jen málo z nich vypadá pro USA a pro Trumpa dobře; 2) jak (nejen) výsledek války ovlivní americké midterms (volby do celé Sněmovny reprezentantů a do třetiny Senátu), které se konají téměř již za půl roku, 3. listopadu 2026.

Jen aby bylo jasno: to, co jsem o Donaldu Trumpovi napsal výše, neznamená, že v jeho tažení proti Íránu – jakkoli chaoticky, bizarně či téměř nepříčetně působí –, nelze vysledovat prvky racionality, primárně snahu za každou cenu, opakuji, za každou cenu zabránit perským (také svým způsobem šíleným) ajatolláhům získat jadernou zbraň či alespoň tzv. „špinavou bombu“, a stát se tak druhou Severní Koreou, jak o tom na INFO.CZ nedávno psal kolega Stanislav Vítek. Ani to jej ale neochrání před hněvem zuřivých anti-trumpistů, dostanou-li se po midterms alespoň částečně k moci.

Demokraté v Kongresu, ve Sněmovně reprezentantů i v Senátu, se totiž nijak netají tím, že dopadnou-li pro ně výše zmíněné midterms dobře, spustí – už potřetí – tzv. impeachment, tj. proces ústavní obžaloby prezidenta s cílem zbavit jej funkce. 

Úspěch případného impeachmentu není za stávající situace, jak jsem už nejednou psal, příliš pravděpodobný (šedesát sedm hlasů ve stočlenném Senátu se jeví nedosažitelně). Pokud by nicméně Trump ve válce zcela pohořel a pokud by i většina republikánů došla k závěru, že „s Trumpem v zádech“ nemohou vyhrát příští prezidentské volby, mohlo by být rázem všechno jinak.

Pojďme se u této hypotetické, ale nikoli vyloučené možnosti na chvilku zastavit. Jak jsem již také nejednou napsal, Donald Trump si po nečekaném vítězství v prezidentských volbách z podzimu 2016 Republikánskou stranu zcela podmanil. Dnes se už dávno nejedná o stranu Ronalda Reagana či otce a syna Bushových, o níž ve svých nostalgických snech a úvahách píší někteří komentátoři. Dnes je to Trumpova (MAGA) strana se vším všudy. Nedělejme si žádné iluze, prostě to tak je.

Reálně vzato to ale znamená méně, než se zdá. Politika je nejnemilosrdnější řemeslo na světě. Nic jako dlouhodobá loajalita či věrnost v ní neexistuje, a to tím spíš, že se většina členů Republikánské strany k Trumpovi přiklonila a poslouchala jej nikoli z „lásky“ či z přesvědčení, ale z čirého pragmatismu a ze strachu (jak se již před řadou let vyjádřil jeden můj kamarád, ne úplně bezvýznamný člen strany: „Donald je mstivá bestie“). 

Tento pragmatismus a tento strach by ovšem mohly skončit velmi rychle v okamžiku, kdyby straníci dospěli k závěru, že „Trump je (politicky) mrtev“ a že stát při něm pro ně nemá žádný výhled, žádnou budoucnost. Potom by se mohly hlasy pro impeachment hledat i v Senátu snáz, než se dnes zdá. Tak si na další vývoj na Blízkém východě i v USA počkejme, budeme ho pro Vás samozřejmě pečlivě sledovat.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.