Itálie v slzách: třetí krach na MS je národní katastrofa, která zasáhne i politiku

Zatímco čeští fotbaloví fanoušci, bez ohledu na klubovou příslušnost, od včerejší noci nadšeně radují, v Itálii zavládl bezbřehý smutek poté, co národní tým potřetí za sebou neuspěl v baráži o postup na mistrovství světa. Co všechno to pro nejfotbalovější zemi v Evropě znamená a proč lze mluvit o „národní tragédii“ nebo „katastrofě“? Pojďme se na to podívat hned z několika různých úhlů pohledu.

Začnu něčím na první pohled nenápadným, ale ve skutečnosti velice důležitým. Pamatuji si to pořád, jako by to bylo dnes: když naši fotbalisté vyhráli v roce 1976 památné hokejové mistrovství světa v Katovicích a fotbalové mistrovství Evropy ve fotbale, měl jsem jako desetiletý kluk rázem své národní hrdiny. Stejně jako každý můj spolužák na druhé základní škole v Jičíně, i já jsem chtěl být jako Jiří Holík, Milan Nový nebo Jiří Holeček. Ale protože hokej byl na malém městě méně dostupný, tak jsme se vtělovali do fotbalistů Ivo Viktora, Antona Ondruše nebo Antonína Panenky. V dětském pokoji (skoro) každého z nás visel na stěně pracně získaný plakát některého ze „zlatých hochů“, anebo velká fotografie celého mančaftu. Fotbaloví reprezentanti byli našimi idoly, podobě jako když se z dalšího mistrovství Evropy v Itálii o čtyři roky později vraceli s bronzovými medailemi. A nejen pro nás, pro kluky, ale i pro spoustu našich spolužaček, kamarádek a dětských lásek.

Proč je to tak strašně důležité? Protože právě v tomhle věku jsou pro děti, pro dospívající kluky a holky, pozitivní vzpory nesmírně potřebné, v nejlepším slova smyslu. Nejen ty sportovní, i když sport je mimořádně formativní, pokud jde o dobrou fyzičku a tělesnou zdatnost obecně, ale jde i o to naučit se vyrovnat s tíhou úspěchů, a hlavně porážek. Stejně jako pokud jde o tzv. morálněvolní vlastnosti, zvlášť, je-li to sport kolektivní, což může potvrdit každý, kdo nějaký takový dělal.

O tyhle chvíle euforie, radosti i o tyhle celonárodní (tohle slovo je důležité) idoly a vzory italští prckové a teenageři už potřetí za sebou přišli, to už je celá jedna generace. Malí Italové a malé Italky samozřejmě uctívají své prvoligové hvězdy, což je ovšem něco jiného, neboť mezi nimi panuje silná rivalita. Národní tým naopak spojuje všechny Italy – od alpského severu přes hlavní město Řím až po Neapol i „hluboký“ italský jih. To žádný prvoligový mančaft nedokáže. Paolo Rossi a Dino Zoff, nebo o generaci později, Roberto Baggio, by se bez národního týmu nikdy nestali takovými hvězdami, jakými v celé zemi, opakuji, v celé zemi, ve své době byli.

Jakou sílu má národní tým se ostatně přesvědčil i hráč, kterého Italové milovali snad vůbec nejvíc ze všech, Argentinec Diego Armando Maradona, jehož kult v Neapoli (kde hrál v letech 1984–1991 a pro kterou získal první dva mistrovské tituly) se bez přehánění dotýkal nebes. Naneštěstí v roce 1990 svedl nemilosrdný los proti sobě v semifinále mistrovství světa, které se hrálo právě v Itálii, domácí squadru azzurru a Argentinu. A další shodou okolností zrovna v Neapoli. Zbožňovaný Diego, vědom si toho, jak jej místní milují, vyzval fanoušky, aby podpořili Argentinu. Jakkoli měl, pokud jde o vášnivou lásku Neapolských, pravdu, o čemž se ve městě pod Vesuvem můžeme přesvědčit i dnes, láska k rodné zemi byla mnohem silnější. Z milovaného Diega se stal den ze dne, zvlášť poté, co Argentinci Italy porazili a postoupili do finále, muž, jehož celá Itálie včetně Neapole na smrt nenáviděla. Třebaže tato nenávist už dávno opadla a třebaže je „božský Diego“ už zase nekorunovaným králem Neapole, myslím, že na lekci, kterou zde na počátku července 1990 dostal, nikdy nezapomněl.

Hrát či nehrát na fotbalovém mistrovství světa – to není jenom otázka národní hrdosti. V některých případech, včetně Itálie, je to ale i věc národní identity (sport a fotbal zvlášť opravdu dokáží spojit lidi, kteří by si jinak „nepřišli na jméno“), ale i celostátní politiky a v neposlední řadě ekonomiky. Osobně ani v nejmenším nepochybuji o tom, že tak šikovná politička, jakou je úřadující italská premiérka Giorgia Meloniová, by účasti národního týmu na světovém šampionátu, zvlášť, pokud by dosáhl úspěchu, dokázala využít ve svůj prospěch. Takových příběhů je koneckonců spousta – jeden příklad za všechny: mimořádně úspěšné letní olympijské hry v americkém Los Angeles v roce 1984 výrazně pomohly Ronaldu Reaganovi ke znovuzvolení prezidentem země.

O ekonomice platí totéž. Už jen sledovanost příslušných televizních kanálů, s tím související reklamy a všechen ten byznys kolem, dresy národního týmu, plakáty, fotografie, kartičky, odznáčky a všechny představitelné i nepředstavitelné suvenýry, nemluvě o prudkém nárůstu spotřeby alkoholu (ne že by to snad chválil, jenom to konstatuji) a o tržbách v pizzeriích, hospodách a barech platí totéž – tohle všechno by od 11. června do 19. července Itálii ekonomicky nepochybně pomohlo… Jenže – už třetí porážka v tzv. baráži v řadě za sebou (2018 a 2022 a 2026) je národní katastrofa svého druhu.

Fotbalová Itálie to nepochybně přežije a Italové budou chodit na fotbal i dál. Konec letošní sezóny a začátek té nadcházející ale neúčast na mistrovství světa ve Spojených státech, v Mexiku a v Kanadě poznamená. Za čtyři roky bude nová squadra azzurra, bezpochyby s novým trenérem, bojovat o návrat na šampionát po šestnácti letech (!), což už není příliš daleko od našich dvaceti. V případě země s takovou fotbalovou tradicí jako je Itálie, je to naprostý zmar a katastrofa.

Absence „národního pojítka“ či „pouta“ v podobě velkého sportovního, konkrétně fotbalového úspěchu je dnes, stejně jako v minulosti, pro každou zemi a pro Itálii zvlášť velmi důležitá. Každý „Bělehrad“ (1976) a každé „Nagano“ (1998) se do národa propisuje víc, než by blazeovaní intelektuálové pohrdající bůh ví proč demonstrativně sportem (možná proto, že ve své přezíravosti nikdy nepochopili a nepochopí, jak významný sociokulturní fenomén to od přelomu 19. a 20. století, a v některých zemích i dříve, je) řekli.

Italové, čtyřnásobní fotbaloví mistři světa z let 1934 (kdy díky skandální pomoci rozhodčího pod „dohledem“ fašistického diktátora Benita Mussoliniho porazili v domácím prostředí v prodloužení Československo), 1938 (vítězství nad Maďarskem), 1982 (vítězství nad Německem) a 2006 (vítězství nad Francií) a finalisté z let 1970 a 1994 (v obou případech prohráli s Brazílií), si tak budou muset na další účast na velkém turnaji a tím spíš na své fotbalové „Nagano“ ještě počkat. Až se jim konečně podaří, bude to národní svátek a fandit jim budou nejen domácí fandové, ale i mnozí včetně mě.