GLOSA MICHALA BORSKÉHO I Po dlouhých dvaceti letech se Češi zase podívají na světové fotbalové pódium. Jedni říkají, že už samotná účast na mistrovství světa je úspěchem, já si ale myslím, že dostat se mezi 48 týmů z celého světa zase taková hitparáda není. Důležité bude v USA a Mexiku také něco předvést – pokud možno nejen v základní skupině.
Byl jsem na Letné u toho, když čeští fotbalisté naposledy postoupili na mistrovství světa. Čech – Grygera, Rozehnal, Ujfaluši, Jankulovski – Poborský, Rosický, Polák, Nedvěd, Šmicer a Baroš se k výzvě uměli postavit a Norsko v baráži (ve skupině skončili tentokrát druzí za oblíbenými Nizozemci) porazili dvakrát na jistotu 1:0. Ještě teď si pamatuju, jak Tomáš Rosický v domácí odvetě nekompromisně napálil odražený míč mimo dosah norského gólmana. To bylo radosti…
Tehdy, na podzim 2005, tomu bylo 16 let od posledního postupu Československa na MS, samostatné Česko si ke stolu s Jihoameričany či Australany sedlo vůbec poprvé – a až do včerejška naposledy. Parta trenérského doyena a kladenského rodáka Miroslava Koubka v baráži s Iry a Dány dokázala, že fotbal jí sice zatím moc nejde, má ale velké srdce a zdravě charakterní kluky ve svém středu. S tím už by se mohlo dát něco dělat.
Nahoru a dolů
Historická statistika ale není zrovna dvakrát na naší straně. Určitě platí prorocká slova slavného slovenského kouče dr. Vengloše o tom, že velké týmy můžeme čas od času porazit, ale nikoliv porážet pravidelně. Jenže nedostat se popáté za sebou na MS, to už opravdu zavání bytelným duševním traumatem – které se naštěstí nekoná.
Každý poválečný „nepostup“ Čechů, resp. Čechoslováků měl své dobově „objektivní“ důvody, které bůhví proč nastaly zrovna během kvalifikačního cyklu na „svět“. Na Evropu oproti tomu penetrujeme od roku 1996, tedy i s jinou než hvězdnou generací, vcelku bez problémů a tu a tam na „regionálním“ turnaji nebýváme ani do počtu.
V dějištích MS se však trikolora země ze středu Evropy třepetá velmi zřídka. Na účast na vrcholném fotbalovém dostaveníčku se nicméně v československých dobách čekalo nanejvýš 12 let mezi roky 1970 a 1982. Bez Slováků je to zkrátka mnohem těžší, tím spíš, že se v kvalifikacích čas od času kanibalizujeme přímo s někdejšími bratry.
V 50. letech byli sice Čechoslováci na svěťáku hned dvakrát (1954 a 1958), zejména v prvním případě ale krutě dolehly nesmyslné reorganizace tělovýchovy, těžký stalinismus a s ním spojená totální izolace od moderních fotbalových trendů. Koncem dekády začali nicméně do ideální formy dorůstat pozdější slavní Chilané v čele s Masopustem. Mnoho jazyků tvrdí, že v sedmdesátém jsme měli silnější mužstvo než v Chile 1962, ale kromě zlobivého šutéra Petráše, kvůli jehož účasti po karetním trestu se muselo cestou do Mexika sehrát několik úmorných přáteláků, nikdo zrovna pronikavou formu neměl, a tak jsme po obligátním 1:4 s Brazílií nakoupili i od Rumunů a Angličanů.
Domů se ale nejelo s prázdnou, nýbrž s prvotřídním skandálem. Normalizující se vedení československé „kopané“ (slovo fotbal bylo na indexu) obvinilo hráče, že místo cvičení herních kombinací spíše pilovali sponzorské kontrakty s firmami Adidas a Puma. Ať už to bylo jakkoliv, byla to každopádně záminka k bezprecedentnímu kroku v podobě vyloučení takřka všech reprezentantů z nároďáku a jejich nahrazení jakýmsi „béčkem“. Výjimečně nás to stálo postup na ME 1972, ale i na MS 1974. Pak už přišel slavný „evropský“ Bělehrad.
Světové neúspěchy se železnou pravidelností následovaly po úspěšných letech. Uspokojení hráči, jiní trenéři a další systémové změny, to všechno mělo při nutnosti hrát proti každému soupeři na 110 % fatální důsledky. Tímto stylem se nepostoupilo v letech 1966 a 1978, rok 1986 zase zapadl do celkové deprese 80. let, do které tým zabředl po výbuchu na Mundialu ve Španělsku 1982. Jeho účastník, Ladislav Vízek, někde řekl, že hráči byli utahaní i otrávení po nekonečném soustředění v Tatrách, a více než fotbal je zajímaly karty a videorekordéry.
Naposledy s Nedvědem
Když jsem včera na Letné viděl uslzeného manažera národního týmu Pavla Nedvěda, uvědomil jsem si, že to byl právě on, kdo jako kapitán naposledy vedl český tým do boje na světové scéně – bylo to shodou okolností proti Italům, kteří se v onom dávném roce 2006 stali mistry světa, ale letos budou na MS už potřetí v řadě chybět.
Takže ano, za svých 44 let jsem „zažil“ tři světové šampionáty s českou účastí a teď konečně zažiju pátý. Můj stejně starý kamarád Uwe z Bavorska jich ale s německým mančaftem „na place“ viděl plných deset! Zkrátka a dobře, držení palců národnímu týmu bývá masochismem podobného kalibru jako fandění Bohemce, která se jednou za 15 let umístí líp než osmá (pokud zrovna hraje ligu).
Teď jsem rád, že k dětskému tričku Italia 90‘ přidám americké XL z roku 2026. Jistě už bude vyrobené z nějakého prodyšného materiálu a když se budu v pětačtyřiceti drásat ve stejně očíslovaném vedru na tribunu Aztéckého stadionu v Mexico City na zápas semifinále Česko – Brazílie, přijde vhod.
A ještě něco – všimli jste si, že všichni reprezentanti v čele s kapitánem Krejčím, kteří se po posledních dvou zápasech objevili před televizní kamerou, mluvili hezky česky a bez frází ve stylu „tak určitě“? Vypadá to, že jsou to fajn mladí kluci se zdravým charakterem. Něco mi říká, že tenhle nesmírně bojovný a věkově dobře vyvážený tým by pod vedení životem otřískaného Miroslava Koubka mohl v Americe přece jen něco uhrát. Moc bych nám to všem přál, protože fotbal je geniálním pojivem lidských společenství a neexistuje jiný sportovní fenomén, který by dokázal semknout tak různorodé typy lidí.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
