Češi se nebojí Němců. Bojí se, že jim zase bude vládnout „Trautenberk“

To, že většina českých Němců před válkou volila nacionalistickou Sudetoněmeckou stranu Konrada Henleina není třeba nijak zpochybňovat. Stejně jako prostý fakt, že mezi sudetskými Němci byla řada nacistů a válečných zločinců. Stejně tak nelze zpochybňovat, že většina Čechů po válce volila diktátorskou komunistickou stranu a že mezi Čechy byla řada udavačů a zločinců proti lidskosti. 

Ovšem ti, kdo tak vehementně protestovali o víkendu proti sjezdu sudetských Němců v Brně, možná nevědomky prokázali, že některé z nás ovládá ještě mnohem silnější strach než obava z nového nástupu nacismu.

To, čeho se mnozí Češi možná opravdu bojí, symbolizují nápisy na poválečných pomnících, jakým je třeba pomník v jihočeských Malontech. Je na něm napsáno: „Bílá hora odčiněna“. Nápis doplňují reliéfy orajícího rolníka a Edvarda Beneše. Podobných pomníků lze najít v republice celou řadu.

Zcela prokazatelně tak dokazují, že vyhnání Němců z Československa nebyl jen deklarovaným trestem za jejich příklon k německé „říši“ a Adolfu Hitlerovi. Měl být zároveň z pohledu jeho vykonavatelů jakýmsi vyvrcholením snahy českého národa o odčinění údajné pobělohorské nespravedlnosti, která nastolila německou nadvládu nad utlačovaným českým živlem a uvrhla Čechy na 300 let do pozice německých lokajů.

„A teď jednou provždy končí tyto dlouhé a smutné dějiny našich národů. Bílá hora jest odčiněna!…,“ řekl ve svém slavném projevu na bělohorské pláni v červenci 1945 tehdejší československý ministr zemědělství za komunistickou stranu Julius Ďuriš. Projev měl být zdůvodněním „konfiskace a rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa“ a vyšel později v knižní podobě. A to právě pod titulem „Bílá hora odčiněna“, který dodnes zdobí také řadu pomníků v obcích, odkud byli po válce vyhnáni Němci.

Celý projev si opravdu stojí za to přečíst. Není v něm totiž takřka nic o nacismu ani sudetoněmeckém podílu na válečných zvěrstvech. Ďurišova řeč je plná historických odkazů a zmínek o  zotročování českého národa germanizací. S touto germánskou nadvládou bude ale podle Ďuriše po konfiskaci majetku, uzákoněné v Benešových dekretech, konec.

„Po 3 a čtvrt století vrací se konečně do českých rukou česká půda. Likvidují se Liechtensteinové, Dittrichsteinové, ale likvidují se i zrádcové z r. 1621 a z r. 1938-45, jak Kinští, tak i Beranové, Machníkové a Tisové,“ hřímal komunistický ministr zemědělství. A znovu. O podílu sudetských Němců na nacismu prakticky ani slovo. Proč?

Příběh o tom, že poválečné vyhnání německy mluvících obyvatel Československa je konečným vítězstvím slovanských Čechů nad tři sta let trvající německou tyranií, byl pro uplatnění principu kolektivní viny zjevně mnohem přijatelnější.

Kdyby šlo pouze o trest za „podíl na druhé světové válce“, museli by i komunisté přiznat, že mezi vyhnanci skončila řada antifašistů a těch, kterým kvůli německému původu nezbývalo nic jiného než bojovat ve wehrmachtu.

Vysvětlení odsunu jako konečného řešení českého boje proti pobělohorské germanizaci ale nabídlo (v tu dobu) možná racionálnější argument pro to, že budou vyhnáni takřka všichni čeští Němci.

Tahle argumentace přesně zapadala do roky pečlivě vytvářeného „národoveckého“ obrazu chudých, ale poctivých Čechů, utlačovaných lstivými a zrádnými Němci. Ani slovo o tom, že na Bílé hoře bojovalo na straně katolíků stejně šlechticů s první řečí češtinou jako na druhé straně německých protestantů.

Podobně spekulativní jsou teze o násilné germanizaci českého národa. Zvlášť když se každý může přesvědčit, že hlavními sponzory stavby českého Národního divadla po požáru byli císař František Josef I. a jeho manželka. To jsme ovšem v učebnicích dějepisu za socialismu neměli.

Do národoveckého a později i komunistického pojetí národního státu se příběh o vzájemném prolínání české a německé kultury s vlivem na obou stranách zjevně nehodil.

Komunisté nacionalistickou tezi dovedli ještě k dokonalosti tím, že z Jana Husa a Jana Žižky udělali jakési předchůdce pozdějších komunistických revolucionářů a z českých Němců jakési „středověké imperialisty“. A tenhle obraz Čechů, utlačovaných německým živlem, se hluboko vryl i do lidové kultury.

V mnoha českých pohádkových příbězích komolí „zlý“ kníže češtinu němčinou. A na otázku, proč se v mých oblíbených Krkonošských pohádkách nejmenuje lakomý statkář třeba Vomáčka, ale Trautenberk, se také nabízí poměrně jednoduché vysvětlení.

Nechci sahat do svědomí těm, včetně politiků, kdo přijeli o víkendu do Brna protestovat proti sudetoněmeckému sjezdu. Třeba si opravdu myslí, že ta parta krojovaných potomků někdejších vyhnanců z Česka může v Brně přepsat dějiny a obsadit Sudety.

Jestliže ale chce někdo opravdu bojovat proti neonacismu a neonacistům, má k tomu (i v Česku) mnoho jiných racionálnějších příležitostí. To, co ve skutečnosti stojí z velké části za protesty proti sudetoněmeckému sjezdu, je (vedle politického populismu) zděděný strach z toho, že Bílá hora ještě není odčiněna. Byť je to v době, kdy čeští „Trautenberkové“ skupují nemovitosti v rakouských Alpách, poněkud zvláštní a snad i tak trochu „lokajská“ obava.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.