Dva roky, během nichž jste mohli v INFO.CZ číst můj seriál o Spojených státech amerických za vlády Ronalda Wilsona Reagana (1911–2004; prezidentem v letech 1981–1989), o „světlech i stínech“ jeho doby, jsou u konce. Po úvodu, osmačtyřiceti dílech a dvou dodatcích věnovaných jeho republikánským následníkům je tu dnes závěr – pokus o stručné shrnutí a ohlédnutí za tím, jak se „Amerika“ v osmdesátých letech minulého století změnila a do jaké míry se o tuto změnu zasloužil její čtyřicátý prezident: o proměnu její domácí i zahraniční politiky, mezinárodních vztahů jako takových, ale i americké společnosti jako celku, tj. toho, kdo byli její hrdinové i padouši, z čeho byla Reaganova Amerika „u vytržení“, co ji drásalo, zraňovalo a třeba i traumatizovalo. Tak pojďme na to.
Jeden z největších prezidentů USA
Když jsme se letos na podzim v souvislosti s prezidentskými volbami v USA ohlíželi v čase za těmi předchozími, uvědomili jsme si, že uplynulo již čtyřicet let od Reaganova legendárního vítězství z roku 1984, kdy ve snaze obhájit svůj post v Bílém domě doslova rozdrtil demokratického kandidáta, někdejšího Carterova viceprezidenta Waltera Mondalea.
Čtyřicet let – to je už dostatečně dlouhá doba na to, aby se uklidnily dobové emoce a vášně, aby padl prach i na první rychlá hodnocení, kdy byly, řečeno s Karlem Durmanem, „popely ještě žhavé“. Po čtyřiceti letech je navíc mrtvá většina protagonistů Reaganovy éry včetně jeho samotného (Reagan opustil tento svět, postižen Alzheimerovou chorobou, v roce 2004) a jeho nástupce George Bushe staršího (1924–2018).
Jednu věc proto můžeme, myslím, s jistotou říci, a sice že Ronald Reagan byl jedním z největších prezidentů USA v jejich dějinách. Po boku prvního z „otců zakladatelů“ George Washingtona (1789–1797), který se zásadním způsobem zasloužil o vznik „velké demokracie za oceánem“ nebo Abrahama Lincolna (1861–1865), jenž zemi provedl krvavou občanskou válkou a dal svobodu (byť ještě nikoli rovnost v dnešním slova smyslu) afroamerickým otrokům.
Vysoko stojí také Franklin D. Roosevelt (1933–1945), který udržel USA „v chodu“, aniž byly ohroženy tím či oním politickým extremismem, v době Velké hospodářské krize a který se postavil na stranu dobra za druhé světové války proti zlu, jež představovaly militaristické Japonsko, nacistické Německo, fašistická Itálie a jejich spojenci.
Mezi opravdu velké prezidenty jsem po jistém váhání zařadil i, pro někoho možná překvapivě, Rooseveltova nástupce, Harryho S. Trumana (1945–1953), u něhož oceňuji způsob, jakým zvládl „horká léta studené války“, i vpravdě heroické zakladatelské úsilí řady institucí, jež v USA dobře fungují dodnes.
Ronald Reagan, který je zatím „posledním z těch největších“, nebyl k politické kariéře, natož k prezidentskému postu, v žádném případě „předurčen“.
Na rozdíl od řady svých předchůdců, například již zmíněného Franklina D. Roosevelta (1933–1945), Johna F. Kennedyho (1961–1963) či obou Bushů (George starší v letech 1989–1993 a George mladší v letech 2001–2009) se ani náhodou nenarodil „se stříbrnou lžičkou v ústech“, naopak, a musel se „probít“ na vrchol výhradně díky svým schopnostem, díky svému talentu, díky tvrdé práci, charismatu a tomu, co mnoho dnešních politiků, zejména v Evropě, postrádá, tj. díky své schopnosti přesvědčit lidi o správnosti své politické vize a o tom, aby jej následovali, tj. díky skvělému politickému vůdcovství (Art of Leadership).
