Podvod s jadernou fatvou? Írán chce bombu, Trump to na rozdíl od Obamy pochopil

Jistě se najdou tací, kteří se domnívají, že by bylo lepší, kdyby Írán zůstal vázán Obamovou jadernou dohodou (JCPOA), a že současná situace je výsledkem rozhodnutí Donalda Trumpa od smlouvy odstoupit. Takový výklad je však naivní – stejně jako byl naivní sám Obama.

Dohoda JCPOA byla totiž nastavena tak, že po jejím vypršení by byl Írán schopen vybudovat jaderný arzenál a zároveň by byl imunní vůči americkému tlaku. Trumpovým absolutním minimem přitom vždy bylo, že Írán nesmí získat schopnost vlastnit jaderné zbraně. Tato koncepční propast byla nepřeklenutelná. 

Dohoda postrádala smysl i proto, že Írán využil finanční prostředky z ní plynoucích k pokusu o vojenské ovládnutí regionu. Financoval války v Sýrii a Jemenu, které si vyžádaly dva miliony obětí, paralyzoval Libanon skrze Hizballáh, sponzoroval Hamás a vybudoval masivní program balistických raket. Tento konvenční odstrašující prostředek mu měl spolu s „ohnivým kruhem“ proxy milic kolem Izraele umožnit nerušený poslední krok k jaderné zbrani v roce 2031, kdy by omezení plynoucí z dohody vypršela.

Konec platnosti klíčových bodů smlouvy znamenal, že veškeré íránské ústupky byly pouze dočasné. JCPOA de facto legalizovala íránský jaderný program a časem by Teheránu umožnila obohacovat uran v neomezeném množství a na neomezenou úroveň – což Írán opakovaně signalizoval jako svůj záměr. I sám Obama přiznal, že po vypršení dohody by se doba potřebná k jadernému průlomu zkrátila v podstatě na nulu.

Tzv. sunset doložky (ustanovení o vypršení závazků) v dohodě JCPOA by z Íránu v podstatě učinily prahovou jadernou mocnost s programem průmyslového měřítka. Teherán by po čase nepodléhal žádným limitům na úroveň obohacování, velikost zásob, počet odstředivek ani na výstavbu těžkovodních reaktorů a závodů na zpracování plutonia. Za tuto dočasnou zdrženlivost by si režim díky odpuštěným sankcím přišel na zhruba bilion dolarů – což je suma dostatečná na statisíce raket a dronů i na vybudování mnohem smrtelnější regionální válečné mašinerie.

Konečným stavem by nevyhnutelně byl bohatší a silnější režim náboženských fanatiků na samotném prahu získání jaderné zbraně. Takový režim by měl nulovou motivaci k jakýmkoliv dalším ústupkům a mohl by nerušeně realizovat svůj ideologický závazek ke zničení Izraele, překreslení hranic Blízkého východu a vytlačení USA z regionu. Donald Trump nic z toho nehodlal připustit, což mu slouží ke cti. Na rozdíl od svých předchůdců našel odvahu k činům, o kterých ostatní pouze mluvili.

Vyjdeme-li z premisy, že islámský režim nesmí jadernou zbraň nikdy získat, bylo nezbytné, aby USA vůči Íránu postupovaly asertivně a odepřely mu konvenční schopnost držet celou východní polokouli jako rukojmí. Na rozdíl od Severní Koreje je totiž Írán veden eschatologickým kultem smrti – a právě proto je Trumpovo východisko logické a smysluplné.

Jádrem íránského jaderného programu není energetika, a dokonce ani strategické odstrašení – je jím čistá ideologie. Od roku 1979 stojí Írán na dvou strategických pilířích: exportu revoluční šíitské ideologie a budování vlivu skrze proxy síly, tzv. Osu odporu. 

Tento vliv dnes sahá daleko za hranice Blízkého východu – až do Afriky a Latinské Ameriky, kde Teherán po dekády tiše buduje ideologickou i vojenskou infrastrukturu. Když se u ropných zařízení amerických firem v Jižní Americe začaly objevovat špionážní drony Hizballáhu, jen to potvrdilo oprávněnost Trumpova vidění hrozeb na západní polokouli. Následoval rozkaz k zásahu proti íránským základnám na této hemisféře, po čemž „soudruh“ Maduro definitivně vyfasoval ony slušivé tepláky.

Ústředním prvkem íránské státní ideologie je hluboká nenávist vůči USA, posedlost koncem světa, středověká proroctví a zničení Izraele. Jak Izrael, tak USA jsou íránským režimem vnímány nejen jako existenční hrozby a absolutní ideologické protiklady, ale také jako urážka božího plán; něco, co bychom v našem kulturním rámci nejspíše nazvali biblickým termínem ohavnost zpustošení.

Zatímco Spojené státy – „velký satan“ – zosobňují liberální demokracii, kapitalismus, pluralitu a rovnost pohlaví, Izrael – „malý satan“ – představuje zvláštní urážku islámu: suverénní židovský stát prosperující v oblasti, kterou islámští radikálové i část běžných muslimů považují za výhradně posvátnou půdu islámu. 

Celý tento nárok přitom stojí na tradici, podle níž prorok Mohamed v Jeruzalémě u Zdi nářků přivázal svého okřídleného koně Buráka, než vystoupal na nebesa. Přestože Korán ani netvrdí, že se tak stalo v Jeruzalémě (z kontextu je to dokonce nepravděpodobné), jsou mnozí kvůli této náboženské legendě ochotni vraždit. 

Ostatně expediční jednotky Revolučních gard se jmenují Al-Quds, což je arabský název Jeruzaléma (v perštině historicky známého jako Oršalim). Už jejich název je příslibem, že gardy jednoho dne Jeruzalém „osvobodí“ od izraelských kolonizátorů a židovský stát vymažou z mapy.

Pro teheránské vedení není Izrael pouhým rivalem – je existenční hrozbou pro samotnou podstatu jejich ideologie. Jak prohlásil Rúhulláh Chomejní a po něm opakovaně Alí Chameneí: Izrael je „rakovinový nádor, který musí být odstraněn“. Po celá desetiletí se v íránských školách, mešitách i státních institucích rituálně skanduje „Smrt Americe“ a „Smrt Izraeli“. Veřejná prostranství zdobí billboardy s odpočtem času zbývajícího do zániku židovského státu. Dokonce i v období relativního diplomatického klidu po podpisu JCPOA Chameneí sebevědomě věštil, že Izrael do 25 let přestane existovat, což davy opět kvitovaly fanatickým skandováním „smrt Americe“.

Kdo pochybuje o skutečném smyslu íránského jaderného programu, měl by vzít v úvahu i to, že Írán kategoricky odmítá návrhy na zahraniční dodávky jaderného paliva. Byl mu opakovaně nabídnut program s tlakovodními reaktory s garantovaným palivem a možností zapojení do regionálního konsorcia, které by vyžadovalo mírové vztahy se sousedy – podobně jako to funguje třeba v České republice. Írán to opakovaně odmítl.

Důvod je zjevný: Írán si chce za každou cenu uchovat kontrolu nad celým palivovým cyklem, aby mohl kdykoliv vyrobit jadernou zbraň, kterou by mohl využít přinejmenším jako nástroj k vydírání a prosazování své destruktivní ideologie.

Poslední a nejkřiklavější nesrovnalostí v celém výčtu je zběžný pohled na íránskou domácí energetickou koncepci, která nutně vyvolává otázky ohledně deklarovaného civilního účelu íránského jaderného programu. Přestože Írán disponuje jedněmi z největších zásob ropy a zemního plynu na světě, pravidelně čelí výpadkům elektřiny a rozsáhlým blackoutům. 

Pokud by jaderná energie skutečně měla sloužit mírovým, civilním účelům, bylo by logické očekávat investice směřující k pokrytí domácích energetických potřeb. Místo toho však režim vynakládá prostředky do rozšiřování jaderné infrastruktury s nejasným, případně utajovaným účelem – přičemž se zaměřuje na obohacování uranu na úroveň, která nemá v civilním sektoru využití a jaderná zařízení skrývá pod horskými masivy.

Aby Írán odvedl pozornost od těchto zjevných rozporů, začala se jeho diplomacie zaštiťovat údajnou fatvou nejvyššího vůdce Alího Chameneího, která má vývoj, držení a použití jaderných zbraní striktně zakazovat. Tento náboženský dekret má sloužit jako „záruka“, že Teherán o jaderný arzenál neusiluje. Jde o argument, který neúnavně recykluje jak íránská propaganda, tak část západní levice, která až příliš ochotně nekriticky přebírá narativy protizápadních diktatur.

Problém je, že tato fatva je přízrakem – ve skutečnosti neexistuje. Na žádné z Chameneího oficiálních stránek nebyl text v tomto znění nikdy zveřejněn, ačkoliv je to pro formální platnost takového nařízení nezbytné. Přesto se o ní hovoří jako o hotové věci, ačkoliv její údajný obsah koluje v několika různých verzích a nikdo ji nikdy neviděl. Důvod je prostý: tato „fatva“ byla vymyšlena čistě pro diplomatické účely jako součást konceptu takíja – islámského principu dovoleného úskoku vůči nepříteli. (Více v dovětku na konci článku).

Absurditu celé situace dokreslují jednání s EU3 (Británie, Francie, Německo) v letech 2002–2006. Tehdy evropské státy požadovaly, aby Írán do své ústavy zakotvil klauzuli o zákazu vývoje jaderných zbraní, podobnou té, kterou má Německo či Japonsko. Írán to rezolutně odmítl. 

Tehdejší hlavní vyjednavač a reformní prezident Hasan Rúhání argumentoval, že taková ústavní pojistka není nutná, protože Írán již disponuje zmíněnou fatvou. Tento svůj výklad, povyšující neviditelný náboženský výnos nad ústavní právo, později sám potvrdil v rozhovoru v roce 2012.

Údajná fatva však nebyla nikdy předložena – ani v listopadu 2004, kdy ji Rúhání poprvé datoval, ani kdykoliv později. Když ji skupina EU3 požadovala jako důkaz, íránská strana ji nedokázala doložit a evropští diplomaté její existenci oficiálně nikdy neuznali. (Tuto informaci by mohl někdo předat Břetislavu Turečkovi, pokud této pohádce stále věří.) Navíc i kdyby taková fatva skutečně existovala, ajatolláh ji může kdykoliv odvolat či změnit, nehledě na to, že s jeho smrtí by její platnost automaticky vypršela.

Přesto ve chvíli, kdy jednání převzala Obamova administrativa, byla tato fatva bez jakýchkoliv důkazů přijata jako fakt. Washington ji začal prezentovat jako důvěryhodnou alternativu k přísnému dohledu Mezinárodní agentury pro jadernou energii. Ta sice tvrdila, že Írán dohodu JCPOA dodržuje, ovšem s podstatným háčkem: Írán inspektorům neumožnil přístup a stálý kamerový dohled v několika klíčových závodech. Taková „kontrola“ je v praxi bezcenná. Právě kvůli těmto nesrovnalostem Donald Trump ve svém prvním funkčním období „bouchl do stolu“ a od dohody odstoupil.

Během Obamovy éry byla ona mýtická fatva americkými představiteli i levicovými intelektuály veřejně prohlašována za závaznou, přestože ji nikdo nikdy neviděl. Výsledek dnes vidíme v přímém přenosu: Íránci začali obohacovat uran na 60 %, což je úroveň těsně pod hranicí využití ve zbraních (weapons-grade). Vyrobili dostatek materiálu pro zhruba deset bomb, přičemž s inspektory spolupracují jen v naprostém minimu – právě tolik, aby mohli Západ dál vodit za nos a oddalovat spuštění sankčního mechanismu (snapback), k němuž došlo až v loňském roce.

Připomeňme také, že podle článku 5 íránské ústavy je nominální hlavou státu pětileté dítě, které nikdo neviděl dlouhých 1200 let (skrytý dvanáctý imám). Nejvyšší vůdce je pak v tomto systému něco mezi papežem a císařem – držitelem „nebeského mandátu“ a dočasným zástupcem imáma na zemi do doby, než se tento mýtický vládce vrátí, aby rozpoutal závěrečnou bitvu proti zlu a nastolil islámskou utopii.

Za těchto okolností je naprosto logické, proč Donald Trump i Izrael zastávají tezi, že nelze spoléhat na slovo profesionálních lhářů, jejichž klamání je oficiálně posvěceno samotným Bohem (princip takíja). Režim vedený touto ideologií prostě jadernou zbraň nikdy nesmí získat. Vzhledem k tomu, že Teherán kvůli svým jaderným ambicím neváhal potopit i momentálně (ne)probíhající mírové rozhovory v Pákistánu, navzdory všemu brutálnímu ničení země, můžeme debaty o jaderných zbrojních ambicích ajatolláhů konečně uložit k ledu a dát za pravdu jestřábům.

Poté, co jsme si ujasnili, zda fanatici z Revolučních gard o jadernou zbraň usilují (odpověď zní jednoznačně ano), je třeba předestřít klíčový argument, proč ji nikdy nesmí získat. Tím argumentem je teorie vzájemného zaručeného zničení.

Během studené války disponovaly obě strany zbraněmi hromadného ničení, ani jedna je však nepoužila. Odradila je doktrína známá pod zkratkou MAD – vzájemné zaručené zničení. Podobné mechanismy bezpochyby opakovaně zabránily nejhoršímu i v konfrontacích mezi Indií a Pákistánem. Odradily by však stejné obavy jaderně vyzbrojený Írán od útoku na USA či Izrael?

Jak již před téměř čtvrtstoletím upozorňoval doyen orientalistiky Bernard Lewis, mezi islámskou republikou a ostatními jadernými mocnostmi existuje zásadní rozdíl. Spočívá v něčem, co lze popsat pouze jako apokalyptický světonázor současných íránských vládců. Toto nastavení mysli, promítnuté do projevů, článků i školních učebnic, zásadně formuje vnímání reality, a tedy i politiku ajatolláha Chameneího a jeho následovníků.

V islámu, stejně jako v judaismu a křesťanství, existují určitá přesvědčení týkající se kosmického zápasu na konci věků – Góg a Magóg, antikrist, Armagedon. Pro šíity je klíčový očekávaný návrat skrytého imáma, který má přinést konečné vítězství sil islámu nad zlem. Jádro Revolučních gard, Chameneího syn Modžtaba a jejich stoupenci jsou zjevně přesvědčeni, že tato doba již nastala, že závěrečný zápas započal a nachází se v pokročilé fázi.

Pasáž z učebnic pro íránské děti, citující ajatolláha Chomejního, mluví jasně: „Rozhodně oznamuji celému světu, že pokud se požírači světa [tj. nevěřící mocnosti] chtějí postavit proti našemu náboženství, my se postavíme proti celému jejich světu a nepřestaneme, dokud je všechny nevyhladíme. Buď se všichni staneme svobodnými, nebo odejdeme k větší svobodě, kterou je mučednictví. Buď si budeme radostně třást rukama nad vítězstvím islámu ve světě, nebo se všichni odebereme k věčnému životu a mučednictví. V obou případech je vítězství a úspěch naše.“ Netřeba připomínat, že jeho nástupce Chameneí se nakonec mučedníkem opravdu stal, a to dost možná ne zcela nedobrovolně.

V takovém kontextu ztrácí doktrína vzájemného zaručeného zničení (MAD) – onen spolehlivý odstrašující prostředek studené války – jakýkoli smysl. Pokud má na konci věků tak jako tak nastat všeobecná zkáza, nezáleží na přežití, ale na posmrtném cíli: pekle pro nevěřící a ráji pro věřící. Pro lidi s tímto nastavením mysli není MAD hrozbou, ale vstupenkou do ráje. A to je naprosto mrazivá představa.

Takíja a úskoky ajatolláhů

Takíja je islámsky schválená taktika disimulace (Korán, súra 3, verš 28 a súra 16, verš 106). V situaci nepřátelské převahy spočívá v zastírání skutečného přesvědčení a záměrů, kdy mluvčí navenek volí klamná slova, zatímco jeho „srdce zůstává pevné“. V kritických strategických momentech není takíja pouze přípustná, ale přímo vyžadovaná. Jelikož šíité tvořili v dějinách islámu často utlačovanou menšinu, rozvinula se u nich tato tradice s mimořádnou intenzitou.

Koncepty jako takíja, chod’eh (lest) či kitmán (zamlčování) jsou hluboce zakořeněné v íránské politické strategii a tvoří páteř vyjednávací taktiky režimu ve vztahu k Západu. Umožňují Teheránu udržovat diplomatickou flexibilitu a jakékoli náhlé obraty v postojích legitimizovat náboženským výkladem.

Mistrovským příkladem využití těchto strategií byl ájatolláh Rúholláh Chomejní. Během svého francouzského exilu v roce 1978 ujišťoval svět, že budoucí íránské zřízení bude demokratické a náboženství v něm nebude hrát politickou roli. Později otevřeně přiznal, že šlo o chod’eh – záměrný strategický klam.

Touto „flexibilní diplomacií“ Chomejní předvedl hlubokou znalost staletých vyjednávacích praktik. Záplava umírněných prohlášení tehdy přesvědčila mnohé západní představitele – včetně administrativy amerického prezidenta Cartera –, že Chomejní je „íránským Gándhím“, který je oddán lidským právům a svobodám, nehodlá exportovat revoluci a bude se věnovat traktorům, nikoli tankům.

Po svém návratu však Chomejní nechal popravit množství důstojníků, odstranil z vlády nenáboženské revolucionáře, zakázal odbory i „kulturní kontaminaci Západu“ a následně spojil stát s náboženstvím. Írán přetvořil v revoluční stát, jejímž cílem bylo rozvrátit stávající světový řád.

Dědictvím této politiky je dnešní Írán: globální centrum protiamerického terorismu a patron regionálních válek. Jen v Sýrii a Jemenu zahynuly s íránským přispěním odhadem dva miliony lidí. Nelze opomenout ani Irák a Libanon, které Teherán dodnes paralyzuje a ekonomicky vyčerpává. Írán se stal partnerem drogových kartelů, mistrem v praní špinavých peněz a proliferace moderních zbraní. Dnes tak kvůli Íránu zaostalí horští povstalci z Jemenu ohrožují mezinárodní obchodní trasy balistickými střelami. Scénář, který byl ještě před pár lety nepředstavitelný.

Chomejního nástupce Alí Chameneí na konceptu takíja stavěl zcela otevřeně. Během páteční modlitby v roce 2001 prohlásil: „Takíja je jedním z našich náboženských principů; je-li ohrožen život muslima nebo zájmy islámu, musí být praktikována.“

Američtí vyjednavači jaderné dohody (JCPOA) byli přesto fascinováni uhlazeným vystupováním íránských diplomatů. Podlehli iluzi, že režim usiluje o smír. Ve skutečnosti však Írán i po podpisu dohody pokračoval ve vývoji jaderných technologií a raket dlouhého doletu. Zintenzivnil kontakty s teroristy a drogovými kartely a budoval „spící buňky“ po celém světě – od Evropy po Jižní Ameriku. K financování těchto aktivit paradoxně využil prostředky, které mu byly uvolněny v důsledku zrušení sankcí.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.