KOMENTÁŘ STANISLAVA VÍTKA | Po zajetí prezidenta Nicoláse Madura zazněla slova, která vyvolala obavy i očekávání: „Budeme Venezuelu řídit.“ Znamená to okupaci? Dosazení opozice? Nebo jen tvrdý ekonomický nátlak? Analýza kroků americké administrativy ukazuje, že cíl je mnohem pragmatičtější – a méně idealistický.
Poté, co opadl prvotní rozruch, začaly se rýsovat konkrétní obrysy plánu americké administrativy. Washington hodlá využít politiku cukru a biče, aby přiměl venezuelské vedení ke změně kurzu směrem, který lépe vyhovuje bezpečnostním a ekonomickým zájmům USA. Strategie se zdá být záměrně navržena tak, aby se vyvarovala chyb z Iráku a Afghánistánu; Trumpova administrativa se zjevně nechce nechat vtáhnout do bažiny totální vojenské intervence ani se svazovat nereálnými sliby o podpoře demokracie.
Donald Trump vyvolal značné pochybnosti, když na tiskové konferenci k zadržení Madura prohlásil: „Budeme [Venezuelu] řídit.“ Znamenalo to snad, že USA v budoucnu vyšlou okupační síly a dosadí prozatímní správu, jako tomu bylo po svržení Saddáma Husajna v Iráku? Nebo že do čela země instalují opoziční lídryni a laureátku Nobelovy ceny Maríu Corinu Machado? Nikoliv. Jednalo se o klasický „trumpismus“ – tedy nediplomatické a nepřesné prohlášení, které musel následně v médiích uvádět na pravou míru ministr zahraničí Marco Rubio.
Rubio upřesnil, že cílem americké politiky ve Venezuele je změna politického kurzu, nikoliv nutně změna režimu, a důraz na klíčové bezpečnostní a ekonomické zájmy USA. Demokracie ve Venezuele je podle něj dlouhodobým přáním, nikoliv však realistickou prioritou pro nejbližší období. „Všichni si přejeme světlou budoucnost Venezuely a přechod k demokracii. To je skvělý cíl… My se ale soustředíme na to, co se stane v příštích týdnech a měsících a jak to souvisí s národními zájmy USA. Buďme realisté; chavistický systém je zde zakořeněn přes 15 let a lidé se ptají, proč nejsou 24 hodin po zatčení Madura vypsány volby. To je absurdní.“
Tuto interpretaci potvrzují i nedávné zprávy, podle nichž Trumpova administrativa dospěla k závěru, že viceprezidentka Delcy Rodríguezová a další představitelé současného režimu dokážou udržet disciplínu v armádě a stabilitu země efektivněji než demokratická opozice.
Cílem tedy není prioritně bezprostřední blaho Venezuelanů, ale naplnění předpokladu, že prosazování amerických strategických zájmů nakonec zprostředkovaně přinese prosperitu i venezuelskému lidu. Jde o poměrně racionální úvahu – klíčoví bezpečnostní a ekonomičtí partneři USA v Evropě a Asii v uplynulých desetiletích prospívali nesrovnatelně více než ty země, které se vůči Washingtonu vymezovaly.
Ostatně, chtěli byste být raději občany Jižní, nebo Severní Koreje? Západního, nebo východního Německa? Odpověď je nasnadě: kdybych před vás položil dvě naprosto identické krabičky zápalek a o jedné z nich prohlásil, že pochází z USA, většina z vás by po ní instinktivně sáhla.
Madurem to nekončí
K dosažení svých ambiciózních cílů hodlá Trumpova administrativa využít americkou ekonomickou i vojenskou převahu a přimět nové vedení v Caracasu k zásadní změně kurzu v klíčových otázkách. Podle Bílého domu budou představitelé post-madurovského režimu posuzováni primárně podle svého budoucího jednání, nikoliv na základě minulých přečinů.
Pokud by však Delcy Rodríguezová a nové vedení odmítly spolupracovat, Washington je připraven Venezuelu i nadále ekonomicky izolovat. V krajním případě zůstává ve hře i vojenská síla. Pokud by Rodríguezová či jiní představitelé nepostupovali v souladu se zájmy USA, mohl by je potkat podobný osud jako Madura – tentokrát však zřejmě i s využitím tzv. „Sulejmáního scénáře“ (cílené likvidace).
Trump navíc varoval, že embargo na veškerou venezuelskou ropu zůstává v plné platnosti. Marco Rubio k tomu dodal, že sankce na export ropy představují pro USA „ochromující páku“, kterou hodlají využívat, dokud nedojde k požadovaným změnám.
Americký plán tedy nepočítá s přímou vojenskou okupací či správou země, ale s gradujícím ekonomickým a vojenským nátlakem, dokud se nové vedení nepodřídí. Jak Trump bez obalu prohlásil v rozhovoru pro pravicový bulvár New York Post: „Nepošleme tam žádné jednotky, pokud Rodríguezová udělá, co chceme.“
Zdá se, že nynější strategie je záměrně navržena tak, aby se vyvarovala selhání z Iráku a Afghánistánu. Největším prohřeškem v obou těchto konfliktech byla absence jasné a konzistentní vize. Washington měl v zásadě dvě funkční možnosti.
První byla strategie bleskového úderu: Pentagon mohl vtrhnout do země, rozprášit vedení strany Baas či Tálibánu, zajmout nebo zabít Saddáma Husajna či Usámu bin Ládina a okamžitě se stáhnout. S varováním budoucím vládám, že je čeká stejný osud, pokud budou podporovat terorismus, napadat spojence USA nebo vyvíjet zbraně hromadného ničení. Pro George Bushe se však takový postup zdál málo ambiciózní a neodpovídal morálnímu profilu Ameriky v době jejího „unipolárního momentu“. Znamenal by totiž přenechání moci partě fašistických důstojníků či barbarským středověkým warlordům.
Druhou alternativou bylo oznámit, že se Irák a Afghánistán stanou „novým Německem či Japonskem“ – tedy obsadit obě země více než stotisícovým kontingentem a zůstat v nich de facto natrvalo. Takový závazek by však Bush u vlastních voličů kvůli astronomickým nákladům zřejmě nikdy neobhájil. Washington se tak nakonec rozhodl pro jedinou strategii, která fungovat nemohla: strávil čtvrt století v pozici „napůl uvnitř a napůl venku“. Výsledkem bylo, že Irák fakticky vyhrál pro Írán a z Afghánistánu se musel potupně stáhnout, aniž by po sobě zanechal stabilní struktury.
Ve Venezuele nyní Trumpova administrativa sází na dříve nerealizovanou první možnost. Vojenský plán se drží hesla „přijít, vidět, zvítězit“ – a rychle se stáhnout s jasným ultimátem: nové vedení se musí podřídit americkým požadavkům, jinak bude čelit drtivým následkům.
Druhým, úzce souvisejícím pochybením v Iráku a Afghánistánu byl postupný posun priorit – od jasně definovaných národních bezpečnostních zájmů k mlhavým ambicím v oblasti budování státu (tzv. nation-building). Washington původně sledoval konkrétní cíle: zlikvidovat bezpečné útočiště al-Káidy v Afghánistánu a znemožnit Saddámu Husajnovi přístup ke zbraním hromadného ničení. Oba tyto cíle byly realistické a v jádru jich bylo skutečně dosaženo.
V případě Venezuely Trumpova administrativa jednoznačně upřednostňuje pragmatické bezpečnostní a ekonomické zájmy a záměrně se vyhýbá nadměrným příslibům v oblasti podpory demokracie.
Problémem přitom není neschopnost země fungovat v demokratickém a protržním režimu. Ostatně v posledních (byť zfalšovaných) volbách se pro tuto cestu vyslovilo 70 % voličů – přičemž dalších 10 % protirežimních hlasů nebylo k urnám vůbec připuštěno.
Na rozdíl od Iráku, který za pět tisíc let své civilizace demokracii nikdy nepoznal, se Venezuela může opřít o téměř stoletou relativně demokratickou tradici. Hlavní překážka leží jinde: ani autoritářská vláda Delcy Rodríguezové nemá v zemi absolutní moc. Tím méně by ji pak měla demokratická opozice, která postrádá podporu ozbrojených složek – a to zdaleka nemluvíme jen o armádě a policii.
Dočetli jste druhý díl analýzy Venezuely po pádu Nicoláse Madura.
V tom prvním jsme rozebrali, proč venezuelská armáda nedokázala reagovat na americký zásah a jak se rozpadl řetězec velení.
V závěrečném dílu se podíváme na to, kdo dnes ve Venezuele skutečně drží moc – a zda země nesměřuje k ještě hlubší nestabilitě.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
