Trumpův íránský debakl: Místo pragmatika stvořil nového Kim Čong-una, mocného „pana nikoho“

Devět dní poté, co byl ajatolláh Alí Chameneí 28. února zlikvidován izraelským náletem, oznámila islámská republika jméno nového vládce. Stal se jím jeho druhý syn, Modžtabá Chameneí.

Rozhodnutí bylo učiněno velmi netransparentním způsobem. Ať už to odráží skutečné institucionální rozhodnutí, nebo uzurpování moci Revolučními gardami v chaosu války, politický význam je stejný: raketové povýšení Chameneího juniora je pro režim zlomovým bodem. Trump doufal v pragmatický režim; místo toho ale možná vytvořil dalšího Kim Čong-una.

Podle ústavy by v případě smrti nebo neschopnosti zastávat úřad měl být nejvyšší vůdce nahrazen dočasnou tříčlennou radou složenou z prezidenta, hlavního soudce a duchovního z Rady dohlížitelů, zatímco ve Shromáždění znalců by probíhal proces volby nástupce. V praxi se to nikdy nestalo, dokonce ani když v roce 1989 zemřel Ruholláh Chomejní – Alí Chameneí byl jmenován hned následující den.

Zpráva, že se novým vůdcem stává Modžtabá Chameneí, ultimátní režimní prominent a přitom pan nikdo je zároveň bizarní i logická. Myšlenka na jeho sukcesi byla sice propagována částí nejtvrdších ideologů a expedičních sborů Revolučních gard kolem Kásima Sulejmáního, nicméně dlouho se jednalo o teorii konspirativně smýšlejících taxikářů v Teheránu. Nyní se íránská realita ukázala být stejně podivná jako jakákoliv konspirační teorie.

Co jmenování činí zarážejícím, je Modžtabův naprostý nedostatek veřejného profilu, natož náboženské kvalifikace, kterou předpokládá ústava v rámci teorie státu jako duchovního místodržitelství na zemi do příchodu Mahdího (jakéhosi spasitele v šiítském islámu). 

V čele devadesátimilionového národa tak nyní stojí muž, který nikdy neposkytl veřejný rozhovor ani nepronesl projev. Jeho jedinou známou nahrávkou zůstává audiozáznam z roku 2024, v němž bez vysvětlení oznamuje konec svého působení v semináři v Qomu – jakémsi šíitském Vatikánu. Zde vyučoval od roku 2009, patrně aby získal potřebnou náboženskou autoritu. Svou duchovní dráhu přitom zahájil relativně pozdě, až ve třiceti letech, a ani narychlo vydávané oficiální biografie nezmiňují, že by kdy vykonával jakékoli jiné civilní povolání.

Modžtabá byl zjevně především „profesionálním synem“. Je v tom však hluboký paradox: ačkoli islámská revoluce v roce 1979 svrhla staletou tradici dědičné monarchie – kterou Chameneí starší dlouho prohlašoval za hříšnou a neislámskou – samotným základem šíitské víry je princip dědičného následnictví. Právě v tom tkví podstata rozkolu se sunnity ze 7. století. Zatímco sunnité věřili, že by vůdce obce měl být vybírán radou starších podle tradice, šíité trvali na tom, že vedení náleží výhradně potomkům proroka Mohameda.

Smrt nejvyššího vůdce po sedmatřiceti letech u moci vytvořila mocenské vakuum v ten nejméně vhodný moment – na prahu nejtěžšího válečného konfliktu v téměř padesátileté historii islámské republiky. Ztráta hlavy státu uprostřed rozsáhlé krize postavila režim do bezprecedentní situace, která hrozila ochromit rozhodování právě ve chvíli nejvyššího strategického ohrožení. Klíčoví aktéři proto měli silnou motivaci obsadit uvolněný post co nejrychleji, aby demonstrovali stabilitu režimu a rozptýlili obavy z jeho rozkladu. Kolektivní či dočasné vedení složené ze zástupců soupeřících frakcí by v době války riskovalo vnitřní paralýzu; jediný, byť kontroverzní nástupce se tak ukázal jako schůdnější cesta.

Na veřejnosti se objevily podložené dohady, že Modžtabá čelil významné opozici hned v několika elitních kruzích uvnitř režimu. Zároveň se však mohl opřít o rozhodující podporu vlivných křídel Islámských revolučních gard (IRGC) i politického kléru. Ačkoli tedy kolem jeho nominace nepanoval konsenzus, soupeřící frakce se shodly, že v zájmu zachování soudržnosti režimu je nutné prázdný trůn obsadit bez prodlení. Modžtabova hlavní výhoda tkvěla v tom, že jako dlouholetý tajemník svého otce sloužil jako spojka mezi různými mocenskými tábory, což z něj v momentě, kdy se kontinuita stala prioritou, učinilo ideálního kandidáta.

Donald Trump možná doufal, že eliminace dlouholetého vůdce Alího Chameneího vygeneruje íránskou obdobu Delcy Rodríguezové – pragmatickou insiderku, která by ustoupila americkému tlaku. Místo toho se však dočkal íránského Kim Čong-una. Šestapadesátiletý Modžtabá Chameneí svým nástupnictvím definitivně mění islámskou republiku v dědičnou diktaturu, která se ocitá v čím dál pevnějším sevření nejtvrdších ideologů a nebude váhat s dalším utahováním šroubů represe.

Naléhavost situace ani snaha o zachování zdání kontinuity však plně nevysvětlují Modžtabův bleskový vzestup z anonymity na samotný vrchol mocenské pyramidy. Dalším klíčovým faktorem byl patrně Trumpův otevřený požadavek podílet se na výběru příštího nejvyššího vůdce. Režim s podkopanou suverenitou a poníženým vedením reagoval tím, že do čela vyzdvihl postavu, která maximálně symbolizuje odpor vůči vnějšímu tlaku – a to i za cenu, že tato volba přímo odporovala ideologickým principům i liteře ústavních norem.

Paradoxně za Modžtabu lobovali ti nejtvrdší ideologové. Ti by teoreticky měli být zastánci ústavy, ve skutečnosti však jde o zastánce eschatologického vidění světa, šíitské imperialisty, zločince a jejich politické spojence. Pragmatičtější křídlo režimu, reprezentované bývalým prezidentem Hasanem Rúháním, se neúspěšně pokoušelo přesvědčit Shromáždění znalců, aby volbu nového vůdce odložilo až na konec války s USA a Izraelem. Uvědomovali si totiž, že v dobách míru by bylo prosazení Chameneího mladšího prakticky nemožné.

Jakmile se však kyvadlo moci vychýlilo v jeho prospěch a Modžtabá Chameneí byl oficiálně zvolen, režimní orgány projevily jednotu a novému vůdci okamžitě deklarovaly podporu. To ovšem neznamená konec vnitrofrakčních bojů, které jsou pro islámskou republiku po celá desetiletí typické a které lze vyčíst i mezi řádky gratulací. 

Například hlavní poradce prezidenta Masúda Pezeškjána popřál Modžtabovi úspěch, ale zároveň ho vyzval, aby se radil s ostatními, včetně svého rivala Rúháního. Alí Larídžání zase vyjádřil přání, aby Írán pod Modžtabovým vedením „nastoupil cestu rozvoje, ekonomického vzestupu a prosperity“. V režimním ptydepe jsou přitom výrazy jako rozvoj či prosperita šifrou pro odklon od radikálního protizápadního kurzu.

Právě o Larídžáním, tajemníkovi Nejvyšší rady národní bezpečnosti, se ve dnech po smrti Chameneího staršího mluvilo jako o nekorunovaném vládci země. Ten už však nikomu radit nebude – izraelský nálet jej totiž poslal na věčnost.