Past na zmatenou Evropu: „Íránští reformisté se liší jen slovníkem, vraždí úplně stejně,“ říká teheránský rodák

Analytický vhled do rozpadu jedné z nejkrutějších diktatur světa nyní nabídl Janatan Sayeh, rodák z Teheránu a výzkumník washingtonského think-tanku Foundation for Defense of Democracies (FDD). V rozhovoru pro youtubový kanál analytika Prestona Stewarta, z něhož tento text čerpá, poodhaluje Sayeh děsivou mechaniku moci, psychopatickou brutalitu gardistů i překvapivou dynamiku blížícího se finále.

Useknout diktatuře hlavu nestačí, pokud má monstrum stovky dalších nezávislých chapadel. Americké velitelství CENTCOM hlásí přes 1700 zasažených cílů, od ponorek až po odpalovací sila. Jenže v těchto hodinách se nehraje jen o to, kolik raket Izraelci s Američany zničí. Hraje se o to, kdo zvedne moc ležící na zakrvácené teheránské ulici.

Zatímco uvnitř země operuje teokratický aparát v křečovitém nouzovém režimu, na mezinárodní scéně se rýsuje ostrý střet o to, jakou tvář by měl mít nový Írán. Bude to exilový vůdce s podporou milionů demonstrantů, nebo pragmatik ze starých struktur? A dokáže se Západ vůbec shodnout dřív, než příležitost k historické změně nenávratně zmizí?

Do debaty o budoucnosti Íránu totiž v posledních hodinách ostře zasáhl Donald Trump. Po setkání s německým kancléřem Friedrichem Merzem sice potvrdil, že na nutnosti odstranit stávající íránský režim panuje absolutní shoda a americkým silám se už podařilo vyřadit „takřka všechny“ prostředky obrany, nicméně jeho vize „dne poté“ mnohé zaskočila.

Otázku vedení chce šéf Bílého domu řešit až po konci bojů. Přiznal ale, že by preferoval „někoho zevnitř“ současného aparátu spíše než ústřední postavu protirežimních protestů a exilového princem kterým je Kýros Rezá Pahlaví (* 1960).

Následně ovšem s typickou jízlivostí dodal, že lidé, o kterých by Spojené státy vůbec byly ochotny uvažovat, jsou teď po raketových úderech už „většinou mrtví“. Zásadní podle něj je, aby se moci nechopil někdo stejně špatný jako ajatolláh Alí Chámeneí.

Zároveň Trump ztratil veškerou trpělivost s evropskými spojenci, kteří se k ofenzivě na Blízkém východě staví zdrženlivě. Britského premiéra Keira Starmera, jenž odmítl přímé zapojení britského letectva a poskytl jen základny, setřel slovy, že se s ním „nedá jednat jako s Winstonem Churchillem“. 

Zdaleka nejhůř ale dopadlo levicové Španělsko. To odmítlo poskytnout své základny k součinnosti úplně a navíc blokuje navýšení obranných výdajů v NATO na pět procent. Trumpova odveta byla blesková a nekompromisní – nařídil ministru financí přerušit s Madridem veškerý obchod. Španělé se sice ohánějí mezinárodním právem a tvrdí, že si poradí – faktem ale je, že i kvůli dění kolem Íránu už evropské ceny plynu vyskočily takřka o polovinu.

Zatímco Trump spekuluje o „lidech zevnitř“, analytik Janatan Sayeh v rozhovoru s Prestonem Stewartem varuje před fatální západní iluzí. Kdo po likvidaci nejvyššího vůdce vlastně tahá v Teheránu za nitky? Nominálně zemi teď řídí jakási provizorní rada tvořená šéfem justice, prezidentem a vlivným duchovním. Skutečnou exekutivu ale vždy držely v rukou Islámské revoluční gardy (IRGC). A ty mají pro případ absence velení po americkém útoku prý dávno připravenou strategii.

Cílem gardistů je podle Sayehe v tuto chvíli prostý autopilot: udržet regionální chaos, pálit dál na Izrael a brutálně potlačit jakýkoliv domácí odpor. Výzkumník z FDD přitom tvrdě vyvrací oblíbený mýtus evropských diplomatů o rozdělení režimu na tvrdé jádro a umírněné reformisty.

„Vždy to bylo jen o rétorice. Když dojde na vnitřní nepokoje, hardliner vás označí za výtržníka a zabije vás. Reformista vás nazve demonstrantem, ale zabije vás úplně stejně,“ vysvětluje suše Sayeh. Současný i bývalý prezident – oba s nálepkou pragmatiků – podle něj nikdy veřejně neřekli křivé slovo proti Revolučním gardám a nehodlají couvnout ani o píď z jaderného programu.

Pokud se tedy nyní z Teheránu ozývají „reformní“ signály směrem do Washingtonu ve stylu venezuelského Madura – zbavte se gardistů a šílenců, ale nás nechte vládnout, dohodneme se –, je to podle experta jen zoufalá kouřová clona.

Kampaň, která má tento aparát srazit na kolena, mezitím nese jasné znaky promyšlené dělby práce. Sayeh poukazuje na zásadní rozdíl mezi americkým a izraelským přístupem.

„Američané se soustředí na velké cíle – námořnictvo, velitelství a odpalovací sila balistických raket. Izraelci naopak provádějí operace přímo v Teheránu. Jdou po budovách Revolučních gard, velitelstvích milicí Basídž a systematicky likvidují velitele,“ popisuje analytik detailní anatomii probíhajících úderů.

Cílem Izraelců je zcela paralyzovat represivní aparát, a až potom má prý exilový vůdce Pahlaví vyzvat miliony Íránců, aby vyšli do ulic.

Načasování je tentokrát absolutně klíčové. Během minulé Dvanáctidenní války byly vzkazy Západu zmatené – Izrael vyzýval Íránce k povstání, ale zároveň nařizoval evakuaci Teheránu. Výsledkem byly prázdné ulice.

Dnes už ale exilová opozice jasně deklaruje: Teď ještě není ten správný čas. Počkejte na signál.

Psychologická situace v zemi je navíc zcela jiná než kdykoli předtím. Režim totiž před pár měsíci naplno ukázal svou bestialitu. Sayeh v rozhovoru potvrzuje děsivá čísla: během pouhých 48 hodin zabily vládní síly a z ciziny stažené spřátelené milice neuvěřitelných 40 tisíc neozbrojených demonstrantů.

I z toho důvodu experta v souvislosti se změnou režimu neděsí ani to, že některé spojenecké bomby z logiky války zasáhnou civilní infrastrukturu. K žádnému vlasteneckému „semknutí se kolem režimu“ rozhodně nedojde. Proč?

„Téměř každý Íránec ztratil někoho blízkého. Režim navíc zcela cynicky využívá školy jako detenční centra a v nemocnicích pořádá vojenské schůze,“ líčí Sayeh. 

A přidává mrazivý detail z psychologické války proti vlastním občanům: „Když vám gardisté střelí dítě do obličeje a pak po vás chtějí pět až sedm tisíc dolarů za použitou munici do kalašnikova, abyste vůbec dostali tělo... to se nedá srovnat s žádnými ‚vedlejšími škodami‘ při zničení nějaké budovy v Teheránu.“

Kdo ale Íráncům reálně pomůže svrhnout gardisty, až vyjdou do ulic? Okolní regionální hráči to nebudou. Podle Sayeha je Izrael jediným státem Blízkého východu, který má bytostný zájem na absolutním konci režimu. 

Turecko a Katar kopou za Muslimské bratrstvo a s Teheránem čile spolupracují, Omán a Emiráty slouží jako obří pračky peněz, a mocná Saúdská Arábie sice Írán nenávidí, ale rozhodně nestojí o silného a demokratického konkurenta, který by těžil miliony barelů ropy a přetáhl by si americké zbrojní kontrakty.

Velmi ožehavou otázkou zůstává také zúčtování. Co se stane s desetitisíci gardisty a tajnými policisty, až se režim definitivně zhroutí? Zatímco integrace zahraničních milicí (jako Hizballáh) do národních armád v Libanonu či Iráku je teoreticky možná, doma v Íránu bude „debathizace“ extrémně krvavá. Exilová opozice sice formálně slibuje amnestii těm, kdo složí zbraně – ale realita ulice bude velmi pravděpodobně jiná.

„Ti lidé mají na rukou tolik krve... Znásilňovali zadržené ženy a odebírali jim orgány, aby zametli stopy. Moc dobře vědí, že jim nikdo neodpustí a nikdo na světě – ani Rusko nebo Čína – si je k sobě nevezme jako azylanty,“ uzavírá tvrdě Sayeh. „Budou bojovat do posledního dechu.“

Írán tak čekají hodiny pravdy. Zda padnou všechna odpalovací místa íránských raket a zda se podaří přesnými zásahy zlikvidovat represivní aparát dříve, než režim utopí zemi v další vlně krve, se dozvíme možná už v nejbližších dnech. Teprve tehdy padne může padnout ona výzva Íráncům, na kterou prý masy z ulice i exil čekají.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.