ANALÝZA MARTINA KOVÁŘE | Téměř půl století vyhrožuje režim konzervativních perských ajatolláhů Izraeli zničením. Vymazáním z mapy. Že všechny Židy spláchne do Středozemního moře. O víkendu tato smrtelná hrozba de facto přestala existovat. Společných útok izraelské a americké armády přivedl vládu Alího Chámeneího, který při něm byl zabit, na hranu pádu.
O konci války není sice ještě rozhodnuto. Stejně tak nevíme, zda a jaký nový stát v Íránu vyroste. Už teď je ale jasné, že na Předním východě začala o tomto víkendu nová éra. Teprve uvidíme, jaká bude. Jaké jsou možnosti?
Historický kontext
Porozumět tomu, co se o víkendu na Předním východě stalo, nelze bez alespoň základní znalosti historických souvislostí, a proto si je ve stručnosti připomeňme.
Když se po druhé světové válce z britské mandátní správy v historické Palestině zrodil židovský stát Izrael, stalo se tak proti vůli prakticky všech jeho arabských sousedů. Samotní Palestinci nejenže tehdy nevyžili možnosti vytvořit vedle Izraele i svoji vlastní státnost, jak jim „nabízela“ OSN, ale naopak se zapojili do války, jejíž cílem bylo na jaře 1948 nově vzniklý stát zničit. To se jim ale díky odhodlání Izraelců a díky pomoci ze strany USA a dalších zemí nepodařilo.
Zdaleka se přitom nejednalo o pokus poslední. V padesátých letech se do čela snah o likvidaci Izraele postavil egyptský prezident Gamál Abd an-Násir. Ten ale dostal na podzim 1956 v průběhu tzv. Suezské krize od Izraele první vojenskou lekci, druhou pak na jaře 1967 během tzv. šestidenní války.
Právě tento konflikt je v souvislosti se současnou krizí důležitý – neboť nad jiné jasně ukázal, že Izrael nemůže jen pasivně čekat, až si jeho nepřátelé vyberou pro sebe vhodný okamžik k útoku. Ale že musí mu v pravý čas předejít.
Tuto tezi jasně potvrdila tzv. jomkipurská válka na podzim 1973, během níž byl nedostatečně připravený a zaskočený Izrael na pokraji porážky a konce své existence.
Poučení, které si Izraelci z této krize odnesli, bylo nesmírně cenné po celá osmdesátá léta i v dalších desetiletích, během nichž postupně selhaly všechny pokusy o nalezení mírového uspořádání na Blízkém východě (dohody z Camp Davidu z roku 1978 či pokusy izraelského premiéra Jicchaka Rabina z první poloviny devadesátých let minulého století).
První administrativa Donalda Trumpa (2017–2021) přispěla ke zklidnění situace na Předním východě tzv. abrahámovskými dohodami, ani ty ale trvalý mír do oblasti nepřinesly.
Sedmý říjen 2023 a jeho důsledky
Současná krize fakticky vzato začala 7. října 2023 bezprecedentním útokem hrdlořezů z Hamásu na účastníky hudebního festivalu poblíž izraelského kibucu v Re᾿im a na další izraelské osady.
Velký počet mrtvých, zraněných, brutálně (u)mučených a unesených Izraelců, včetně dětí, žen a starých lidí (a nejen jich), vedl k tvrdé odvetě: k rozsáhlé vojenské operaci, v níž jednotky Israel Defence Forces (IDF) postupně zlikvidovaly v Pásmu Gaza desítky tisíc ozbrojenců Hamásu a jejich podporovatelů, jejich rozsáhlou infrastrukturu (vybudovanou z nemalé části za peníze z Evropské unie) a ve finále dosáhli – i díky podpoře Donalda Trumpa, leč bohužel za cenu úmrtí nemalého počtu civilistů – osvobození všech rukojmích, respektive návratu pozůstatků zavražděných rukojmí domů do Izraele.
Izrael a zejména jeho dlouholetý premiér Benjamin Netanjahu (* 1949) byl, respektive byli během války v Gaze obviňováni z válečných zločinů a z genocidy, a to nejen ze strany arabských režimů a některých oficiálů OSN (například nechvalně proslulé antisemitky Francesky Paoly Albanese), ale i ze strany Mezinárodního soudního tribunálu v Haagu a obecně evropské levice i faktických antisemitů ve vrcholných politických funkcích, jako jsou třeba španělský socialistický premiér Pedro Sánchez či většina politické reprezentace Irska.
Netanjahuova vláda ale i díky podpoře USA a dalších zemí (včetně, na jednom z předních míst, České republiky, díky za to!) tuto složitou situaci „ustála“, nenechala se zastrašit divokou, pečlivě koordinovanou propagandistickou kampaní a vědoma si své odpovědnosti pokračuje ve své politice.
Máte-li v genech šest miliónů mrtvých z časů holocaustu a bojujete-li jako stát od přežití již více než tři čtvrtě století, vlastně ani nemáte jinou možnost.
Íránská „karta“
Pokud jde o Írán – jeho v těchto dnech hroutící se, doufejme, teokratický režim se dostal k moci na přelomu let 1978 a 1979 po svržení dynastie Pahlaví a po nástupu ajatolláha Ruholláha Chomejního (1902–1989), jehož v roce 1989 vystřídal v čele země Alí Hosejní Chámeneií (1939–2026), včera zabitý (28. 2. 2026) po izraelsko-americkém útoku.
Smrti toho masového vraha není třeba ani v náznaku litovat, naopak. Írán se stal pod jeho vedením hlavním sponzorem terorismu na Předním východě, právě on financoval teroristické hnutí Hizballáh, právě on stál v pozadí teroristického útoku proti Izraeli, jejž vedla 7. října 2023 teroristická organizace Hamás (viz výše).
Právě on stál v čele režimu, který brutálně povraždil desítky tisíc svých odpůrců, přičemž se nezdráhal použít zvlášť odporné způsoby týrání a mučení včetně žen a mladistvých. Mnoho odpornějších režimů na světě nebylo a není, pokud vůbec (snad s výjimkou Severní Koreje).
