Začalo to za sobotního úsvitu masivní ofenzivou Hamásu z pásma Gazy. Teď už jí sekundují i útoky Hizballáhu z opačné strany, zpoza severních hranic Izraele. Situace nadále eskaluje a budoucnost řešení zatím nejintenzivnější fáze letitého konfliktu je jen těžko předvídatelná.
Izrael je – už zase – ve válce. Zahájily ji útoky z pásma Gazy, organizované teroristy z Hamásu. Tentokrát jde nejen o raketovou palbu, ale i pozemní nájezdy teroristů. Agentury přinášejí zprávy o stovkách mrtvých civilistů včetně žen a dětí, o desítkách rukojmích odvlečených za hranice, o oslavném křepčení Palestinců nad zohavenými mrtvolami... To vše je předehrou k nové fázi vývoje na Blízkém východě, v tomto neuralgickém bodě světových dějin i současnosti. Izraelský ministerský předseda Benjamin Netanjahu a ministr obrany Jo’av Galant se vyjádřili v tom smyslu, že odveta bude „strašlivá“ a že dojde k „zásadní změně poměrů v regionu“.
Půl století let po Jomkipurské válce vypukla válka na „Svátek stanů“
Padesát let poté, co se arabským státům podařilo v roce 1973 na svátek Jom kipur (Svátek smíření) zaskočit Izrael – jenž s nimi musel svést výše zmíněnou krvavou válku, která sice skončila jeho vítězstvím, ale zanechala v zemi trvalé stopy –, se teď situace do jisté míry opakuje. Bezpečnostně nepřipravený a navíc politicky vnitřně rozpolcený Izrael, jehož zpravodajské služby podle všeho fatálně selhaly, čelí v bezprecedentní míře teroristickým útokům a invazi, již se mu zatím nedaří plně zvládat. Šok a bolest, kterou teroristé doposud svou krutostí vyvolali, jsou o to větší, že se tak stalo na tzv. svátek stanů, stánků či sklizně (Sukot či Sukkot), o němž encyklopedie píší rovněž jako o „čase radosti“.
Sukot, jenom pro připomenutí, připomíná putování Izraelců po poušti po vyvedení z Egypta a jejich přespávání ve stanech. Právě stavění těchto stanů (suk) a přespávání v nich je pro svátek příznačné, je to též rodinný svátek, na který se těší dospělí i děti… je totiž na rozdíl od jiných čistě oslavou radosti a štěstí rodinné pospolitosti.
Letos se ale pro Izraelce změnil v noční můru. Útoky palestinských teroristů byly totiž záměrně namířeny i na bezmocné civilisty – ženy, starce, děti... Šlo o útok nejen zvrhlý a barbarský, ale pro Izraelce i mimořádně potupný, neboť mu v tento posvátný den nedokázali čelit. Protože na Blízkém a Středním východě od sebe takřka nelze oddělit politiku a náboženství, všechno má svoji hlubokou symboliku (jak správně napsal můj kamarád Mirek Bárta). Důsledky útoku proto budou dalekosáhlé nejen v mezinárodně-politickém ohledu – a to přinejmenším v celém regionu, ale zejména v tom vnitro-izraelském.
Kdo za to může?
Až válka, o které teď premiér Netanjahu mluví jako o válce „dlouhé a těžké“, skončí vítězstvím Izraele (a ona tak skončí, dříve či později), nastane čas na to podívat se podrobně, jak se taková věc vůbec mohla stát. Útok, o jehož přípravách musely vědět stovky (a zřejmě vzhledem k jeho rozsahu i tisícovky) lidí, se před zpravodajskými a bezpečnostními složkami židovského státu podařilo dokonale utajit – což zní takřka neuvěřitelně. Připočteme-li k tomu mizerný výkon služby v pohraničních posádkách, jež byly na řadě míst útokem naprosto zaskočené a neschopné adekvátně reagovat, je nepochybné, co bude po válce následovat.
Jako historik nemohu nepřipomenout situaci po skončení jíž zmíněné Jomkipurské války, kdy zvláštní Agranatova komise sice premiérku Goldu Meirovou (v úřadu v letech 1969–1974) zbavila „přímé zodpovědnosti“ za nepřipravenost na válku, veřejnost si nicméně v zásadě přesto vynutila její rezignaci. Dnešní situace je samozřejmě jiná a Benjamin Netanjahu, nejdéle sloužící premiér v dějinách země (1996–1999, 2009–2021 a od 2022 dosud), má v rámci strany Likud prakticky neohrozitelné postavení, o pevné voličské základně v zemi nemluvě.
Také jeho schopnost „politického přežití“ je – aniž bych hodnotil kauzy a okolnosti, kterým již řadu let čelí – mimořádná, ba zcela unikátní. Přesto se domnívám, že po skončení války „bude mít co vysvětlovat“, mimo jiné i to, proč významná křesla ve vládě (ministr vnitřní bezpečnosti a ministr obrany pro Západní břeh) získali lidé bez zkušenosti a bez většího respektu u bezpečnostních sil i u veřejnosti. Jak ale všechno dopadne, je ovšem teď předčasné byť jen zvažovat.
Nejen evropské souvislosti
Pokud jde o nás, o Evropany, prakticky všechny evropské vlády se jasně postavily za Izrael včetně té české (prezident, premiér, ministr zahraničí i šéfové obou komor parlamentu), což je naprosto správně. Z Evropské unie zní oficiálně tentýž či hodně podobný hlas. Ani ten ale nemění nic na tom, že právě z EU putovalo do Palestiny v posledních letech obrovské množství peněz, o jejichž využití na čistě sociální a vzdělávací projekty si dovolím silně pochybovat. Také hlasy některých europoslanců jsou jasným dokladem toho, že jejich reálné sympatie nejsou na straně Izraele, třebaže pochopili, že to teď není úplně vhodné říkat, a proto mluví o nutnosti deeskalace konfliktu, o jeho co nejrychlejším ukončení atd.
Ještě znepokojivější jsou záběry z velkých evropských měst (Berlín, Londýn a další), kde Palestinci a jejich sympatizanti nepokrytě slavili dočasné úspěchy teroristů (včetně vražd i těch nejzranitelnějších civilistů) s nadšeným řevem, máváním palestinskými vlajkami a transparenty Free Palestine. Jak obrovská nenávist musí v těch lidech být, když v bezpečném zázemí Západu doslova šílejí radostí nad krutým úmrtím jiných lidí. Stejně zneklidňující jsou (jsou-li autentické) záběry z uprchlických táborů v Řecku, kde se vesměs (ale ne výhradně) mladí muži, usilující o azyl v EU, nadšeně radují z téhož a provolávají slávu hamáským vrahům. Pokud si vedení EU a jednotlivých států zachovává jen špetku zdravého rozumu, nemůže jim vstup do unie umožnit. Udělat opak by znamenalo kopat si vlastníma rukama svůj hrob…
Americký prezident Joe Biden nenechal nikoho na pochybách o tom, jaký má na věc názor – jednoznačně a jasně podporuje Izrael. Což je pro židovský stát i pro nás velmi dobrá zpráva. Donald Trump se k útoku vyjádřil „po svém“: může za něj prý mimo jiné i slabost USA a jejích současného lídra, ale on sám stojí pevně za Izraelem (o tom v jeho případě, i vzhledem k příbuzenským vazbám, naštěstí nelze pochybovat). V některých jiných případech je věc poněkud – jak to jen říct – zvláštní: například fakt, že na straně Izraele stojí muslimský Ázerbájdžán…
Důležité je rovněž to, že smlouvu s Izraelem prozatím nevypověděla Saúdská Arábie, jeden z nejvlivnějších hráčů v regionu. Pokud jde o Írán, jeho role v útoku na Izrael je – myslím – naprosto jasná: bez jeho souhlasu a podpory by k němu zcela jistě nedošlo. Pokud jde o roli Ruska, i lidé mnohem povolanější než já se vyjádřili, že není zcela jednoznačná a že je dost možné, že s útokem na Izrael nijak nesouvisí. Prozatím nemám žádný doklad o tom, že by tomu bylo jinak.
Civilizace versus barbarství
Na závěr už jen jednu poznámku. Nikdo soudný nemůže zpochybnit fakt, že situace v regionu je mimořádně složitá a že řada „obyčejných Palestinců“ trpí pocitem z frustrace z neexistence svého plnohodnotného státu. Hlavními viníky tohoto stavu nicméně nejsou Izraelci, nýbrž právě teroristé z Hamásu, jejich stoupenců a z dalších „přifařených“ organizací i jednotlivců. Ať už je Izrael, jaký je (a že v současné době prožívá jednu z nejsložitějších kapitol ve svých dějinách, je zjevné), představuje právě on v daném regionu Civilizaci s velkým C, zatímco hamásovští teroristé a jejich souputníci představují Barbarství s velkým B. Takhle jednoduché to ve skutečnosti je, byť se „v závorce“ skrývají nuance, jež si osobně netroufnu hodnotit ani interpretovat. Od toho tu ovšem jsou, jak už jsem napsal, povolanější.
