Fialova „protiruská karta“ zafungovala. Paradoxně ale zničila někoho úplně jiného než Babiše

Na úvod přece jen „několik vět“ čistě k Česku. Pro Andreje Babiše, šéfa hnutí ANO, je volební výsledek satisfakcí a největším úspěchem jeho politické kariéry, jak včera večer v pochopitelné euforii sám řekl. Jeho vítězství je druhé nejvyšší v dějinách samostatné České republiky, o vlásek lepšího výsledku dosáhl jen předseda ODS Mirek Topolánek v roce 2006. 

Vzhledem k tomu, že vládní strany Babiše dlouhodobě vykreslovaly jako „proruské monstrum“, které zavede naši zemi „po vzoru Slovenska na východ“, je třeba objektivně říct, že se jedná o jeho mimořádný úspěch, daný několika faktory: 

1) nezpochybnitelnou pracovitostí a neutuchající energií v kampani; 

2) schopností populisticky oslovit široké spektrum voličů a slíbit jim téměř cokoli; 

3) pocitem nemalé části elektorátu, že koaliční vláda Petra Fialy nehájí dobře jejich zájmy a že by to hnutí ANO dokázalo lépe; 

4) únavou z války na Ukrajině a pocitem, znovu to opakuji, aby mi nebylo špatně rozuměno, pocitem, že vyhrocená protiruská a mobilizační rétorika není úplně na místě a že kabinet myslí více na Ukrajinu než na lidi v Čechách. Nemusí se vám to líbit, ale tak to prostě je. Voliče nevyměníte…

Fialova vláda prohrála. Nikoli drtivě, přes 23 % není žádný debakl, ale prohrála jasně, nezpochybnitelně a premiér to včera řekl. Prohrála, i když dohromady s Piráty, kteří v ní z mého pohledu nikdy neměli co dělat, získala fakticky stejný počet hlasů jako před čtyřmi lety. 

Prohrála také proto, že Petr Fiala nebyl charismatickým lídrem, jemuž by většina elektorátu, který je na tohle mimořádně citlivý, jeho leadership uvěřila; vzepětí z posledních týdnů nemohlo stačit. Velká část tradičních voličů ODS byla navíc těžce zklamána z vládní politiky, její, řečeno s Václavem Klausem, ne-pravicovostí, nekonečnými ústupky koaličním partnerům a pocitem, že zejména KDU-ČSL a TOP 09 „si žijí nad poměry“ a „na úkor ODS“.

Starostové uspěli velmi průměrně, ztráta 11 mandátů (22 namísto současných 33) ale Rakušanovi nejspíš bude stačit na to, aby v čele strany zůstal. Piráty, jejichž úspěch je všechno, jenom ne ohromující, zachránil útěk z vlády po fiasku Ivana Bartoše s digitalizací stavebního řízení; pro politiku, jakou představuje Zdeněk Hřib, navíc v České republice zjevně jistý prostor je a je třeba vzít to na vědomí.

Fialova vláda, především SPOLU a STAN, vsadila ve volbách na protiruskou rétoriku a do značné míry uspěla, jen trochu jinak, než si myslela. Představa, že program „antiRusko“ je v Česku „sázka na jistotu“, fungovala v praxi jen částečně. 

Velká část obyvatel naší země má vzhledem k historickým zkušenostem z putinovského Ruska reálně opravdu strach a není se co divit. Vladimir Putin nepochybně sní nejen o obnově někdejšího Sovětského svazu, ale i sovětského středo- a východoevropského impéria včetně bývalých zemí Varšavské smlouvy, tj. včetně České republiky. Že to věcně vzato není příliš reálné, je jiná věc; jeho touha je nicméně zjevná a část Čechů se toho logicky bojí. Jenže – je to jiná část elektorátu než ta, na niž nejhlasitěji apelovali Petr Fiala, Markéta Pekarová Adamová a Vít Rakušan.

Právě kvůli obavám z Ruska – o dalších faktorech nemluvě („polibky smrti“ pro Stačilo! ze strany exprezidenta Miloše Zemana, Jany Bobošíkové, Matěje Stropnického, nemluvě o bizarním připojení Jany Maláčové a Lubomíra Zaorálka ke KSČM) – nepustili voliči do Poslanecké sněmovny „tradiční komunistku“ Kateřinu Konečnou ani figuru známou jako Vidlák. 

A právě proto dostala Okamurova SPD, na niž se nalepili lidé jako Jindřich Rajchl, necelých 8 % hlasů, což je přibližně polovina toho, co očekávala. Představa, že lidé sympatizující tak či onak s Ruskem budou mít silné zastoupení v dolní komoře českého parlamentu, lidi vystrašila a výsledek je nabíledni.

U hnutí ANO ale Fialova a Rakušanova strategie selhala. Více než třetina voličů vládě neuvěřila, že Andrej Babiš, Adam Vojtěch nebo Robert Plaga představují proruskou hrozbu a že zavedou Česko, jak jsem už uvedl, na „slovenskou cestu“. 

Proč tomu tak bylo? Předně proto, že Andrej Babiš, jak ukázal v Sobotkově i ve své vládě, není Robert Fico, ať se to někomu líbí nebo ne. Ruskou ambasádu v Praze ostatně „vyčistil“, byť jej k tomu do jisté míry donutily okolnosti, právě on. 

Snaha udělat z Babiše Putinova spojence neuspěla proto, že nemohla uspět. Hnutí ANO je dnes pevně ukotvené na české politické scéně včetně malých měst, kde je volí střední třída (učitelé, lékaři, podnikatelé), více či méně uspokojivě tu vládne a je fakticky vzato součástí establishmentu. Křičet, že každý, kdo nevolí vládní strany, včetně členů a sympatizantů ANO, je proruský dezolát, bylo směšné, pro řadu lidí urážlivé a volby to jasně ukázaly.

Tolik z mé strany poprvé a nejspíš naposledy přímo k českým volbám.

Důležité je říct, že výsledky českých parlamentních voleb v zásadě zapadají do evropského, respektive světového (ve smyslu západního) kontextu posledních let. 

Stačí se podívat (nejen) do sousedních zemí. Vládní strany vyhrávají jen zřídkakdy, pokud vůbec – viz parlamentní volby ve Spolkové republice Německo (kde sice zvítězila koalice CDU/CSU, ale hlavním vítězem voleb byla protestní AfD) nebo v Rakousku (vítězství Svobodných), prezidentské volby v Polsku (vítězství kandidáta PiS Karola Nawrockého). 

O krachu politiky francouzského prezidenta Emmanuela Macrona nemluvě, stejně jako o rok a čtvrt starém kolapsu čtrnáct let vládnoucích britských konzervativců a blížícím se krachu aktuálně vládnoucí Labour Party na úkor opozičních populistů euroskeptika Nigela Farage.

Velká část evropských voličů má zkrátka za to, že „Evropa nekráčí správným směrem“, že současná progresivistická Evropská komise (jejíž členy včetně předsedkyně Ursuly von der Leyenové jmenovaly vlády členských států) nejedná v jejich prospěch, nýbrž v zájmu bizarní zelené ideologie, která věcně vzato ve svých důsledcích pomáhá tomu putinovskému Rusku, které současně označuje za největší hrozbu… Totéž ostatně pociťovala většina voličů ve Spojených státech, což přivedlo po čtyřech letech do Bílého domu znovu republikána Donalda Trumpa. 

Pokud se z těchto lekcí evropský politický mainstream (a američtí demokraté) nepoučí, pokud se mu nepodaří vyvrátit u velké části voličů dojem či pocit, že jsou jim jejich zájmy s prominutím ukradené, nečeká jej snadná budoucnost.

To bych ovšem nebyl já, abych nekončil optimisticky. Pokud jde o Českou republiku, včera ji nepotkala žádná tragédie. Vyměnila se, nedojde-li při povolebních jednáních k nějakému neočekávanému a nepravděpodobnému zvratu, vládní garnitura, tak to holt v demokratické politice chodí. 

Hlavní hrozba, reálně proruští komunisté převlečení do kabátu Stačilo!, jsou mimo hru a jejich čas, soudím, definitivně skončil; to je drtivě nejlepší výsledek včerejšího „svátku demokracie“. Okamurova SPD navíc získala jen přibližně polovinu hlasů, po nichž toužila, což ji nadále (u)drží v mocenské hře, o osudu Andreje Babiše ale rozhodovat zásadně nebude, na to nemá dost sil. 

Češi zkrátka volili podobně jako jejich evropští sousedé, ti bezprostřední i ti vzdálenější, což ve finále není žádná katastrofa. Tak na to mysleme a nezkazme si to.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.