Francie před pádem do chaosu? Pátá republika umírá a Emmanuel Macron hraje jen o sebe

Francouzská pátá republika, kterou v čase urputné „alžírské krize“, jež hrozila přerůst v občanskou válku, stvořil na přelomu let 1958/1959 generál Charles de Gaulle, je tak říkajíc na dně. Ekonomicky i vnitropoliticky, o koncepci a praxi zahraniční politiky nemluvě. 

Prezident Emmanuel Macron, který během prvního období v Elysejském paláci (v letech 2017–2022) realizoval řadu racionálních a potřebných reforem, udělal po znovuzvolení na jaře 2022 tolik chyb, že se nám „jeho“ stát hroutí před očima. Včerejší pád další francouzské vlády a volání velké části veřejnosti po Macronově odstoupení daleko převyšuje všechny krize, jimž musela pátá republika čelit.

Dnešní hluboká, systémová krize de Gaulleovy páté republiky není žádným překvapením. Vlastně k ní všechno směřovalo velmi dlouho. 

Podle některých francouzských publicistů již od časů prvního socialisty v jejím čele, Françoise Mitterranda (1981–1995) – ten mimo jiné prosadil dlouhodobě neudržitelný sociální stát, jejž nedokázal nikdo z jeho nástupců – Jacques Chirac (1995–2007), Nicholas Sarkozy (2007–2012) a François Hollande (2012–2017) – omezit, protože na to neměl politickou sílu (Chirac), nechtěl krvácet v marných domácích válkách (Sarkozy), nebo s ním světonázorově souzněl (Hollande). 

Inteligentní Macron pochopil, že Francie je na cestě „do pekla“, a proto v prvním volebním období udělal pro korekci État social, co mohl, i za cenu ostrých sociálních střetů (vzpomínáte si na tzv. „žluté vesty“?). Po již zmíněném znovuzvolení dokonce mnozí komentátoři psali, že se může stát jedním z „velkých“, hned po de Gaulleovi.

Emmanuel Macron začal své druhé prezidentské období na jaře 2022 v relativním (na francouzské poměry) klidu. Po těžké porážce, kterou jeho strana Renaissance utrpěla v červnu 2024, se ale dopustil fatální chyby, když rozpustil Národní shromáždění a vypsal do něj volby. V nich jeho strana Renaissance neuspěla a Francie se od té doby zmítá ve vleklé vnitropolitické krizi. 

Tato krize je dána za prvé neschopností složit většinovou stabilní vládu, za druhé neschopností začít škrtat ve státním rozpočtu navzdory tomu, že ekonomická situace země je bez přehánění zoufalá – státní dluh už loni dosáhl 110 % HDP a letos se očekává, že by mohl dosáhnout bezprecedentní výše, až 125 % HDP, což je ve všech ohledech děsivé číslo.

A za třetí – neschopností vlády řešit efektivně těžkosti související s legální i nelegální migrací a s tím související rostoucí kriminalitou, která je pro většinu Francouzů nejpalčivějším problémem ze všech.

Ze všech těchto důvodů (a řady dalších) neuspěl první Macronův premiér po červnových předčasných volbách Michel Barnier, někdejší hlavní vyjednavač Evropské unie s britskou vládou o podmínkách vystoupení ostrovního státu z EU, třebaže šlo o mimořádně zkušeného, ostříleného politika. 

Od prosince loňského roku vedl vládu – až do včerejška – François Bayrou. Stejně jako Barnier je i Bayrou pragmatický politický matador, muž kompromisu se vším všudy. Ve francouzském Národním shromáždění se říká, že pokud kompromis (jakýkoli) nedomluví Bayrou, domluvit se prostě nedá.

I on ale dospěl k závěru, že je třeba na státních výdajích začít alespoň trochu šetřit (jeho návrh obsahuje škrty přesahující 40 miliard eur, zrušení dvou vonných dnů atd.) – i takové „gesto“ je totiž důležité. 

Premiérovo rozhodnutí nicméně vedlo k dalšímu vyostření politické krize, jež včera skončila porážkou při hlasování o důvěře vládě v poměru 194 hlasů pro vládu, 364 proti vládě. Komentátoři považují za mimořádně kritickou zejména skutečnost, že proti kabinetu hlasovali i někteří poslanci prezidentovy strany Renaissance...

Jak se bude vnitropolitická krize dále vyvíjet, záleží primárně na prezidentu Emmanuelu Macronovi. Leccos nasvědčuje tomu, že Macron nepreferuje opětovné rozpuštění Národního shromáždění, jako to udělal po loňském výprasku ve volbách do Evropského parlamentu, protože se – vcelku logicky a oprávněně – domnívá, že by v nich jeho strana utrpěla naprostý debakl. 

Poslední průzkumy veřejného mínění jsou pro stranu Renaissance vskutku zdrcující: Národní sdružení Marine Le Penové a Jordana Bardelly v nich dosahuje 33–34 %, levice a radikální levice kolem 26 %, zatímco Renaissance má pouhých 16 %, což je o polovinu méně, než mají Le Penovci...

Republikáni, kteří se pod vedením nového šéfa ministra vnitra Bruna Retailleua křísí a „vracejí do hry“, v čemž jim v zákulisí efektivně pomáhá politicky stále aktivní bývalý prezident Nicolas Sarkozy, mají kolem 10 % a o hlasy usiluje i radikální Éric Zemmour se svojí stranou Znovudobytí!, jejíž název mluví za všechno. Mimochodem – Národní sdružení, republikáni a Znovudobytí! mají dnes podle průzkumů podporu přes 50 %.

Jak jsem již řekl, Macron bude pravděpodobně, veden pudem sebezáchovy, dělat za této situace vše proto, aby se předčasným volbám vyhnul. Média píší nejčastěji o tom, že by mohl novým předsedou vlády jmenovat někoho ze Socialistické strany. 

Levicový blok v Národním shromáždění je ale dosti nesourodý (klasičtí socialisté nejsou totéž co Mélenchonovi radikálové a krajní levičáci obecně), Národní sdružení a Republikáni jsou navíc, zdá se, odhodláni takové řešení odmítnout. 

To potvrzuje i můj kamarád Ondřej Černý, který ve Francii studuje práva a výtečně, zasvěceně komentuje tamní vnitropolitické dění a kterému děkuji za cenné diskuse a komentáře. I podle něj by vzhledem k výše uvedenému mohl socialistický premiér, respektive celá vláda skončit fiaskem.

Další možností je, že Macron zkusí přesvědčit republikány, aby se na vládě domluvili s představiteli Národního sdružení, jež ale nemá příliš důvodů takovou vládu v tuto chvíli – opakuji, v tuto chvíli – podporovat. 

Marine Le Penová a Jordan Bardella dobře vědí, že by v dalších předčasných volbách téměř jistě vyhráli; naposledy jim v tom ostatně zabránil jen Macronův finální apel na voliče před druhým kolem voleb, aby nehlasovali pro „pravicové extrémisty“, což by tentokrát, i kdyby se o to prezident pokusil, takřka jistě nemělo stejný efekt.

Jaké řešení Emmanuel Macron skutečně zvolí, bychom se mohli dozvědět již dnes (9. září) večer – prezident totiž na 20:00 hodin ohlásil „projev k národu“. Můj osobní tip je, že někoho ze socialistů sestavením vlády pověří. 

Většina Francouzů (proti Macronovi je podle některých průzkumů v tuto chvíli přes 70 % občanů) by si to ale nejspíš vyložila jako „aroganci moci“ a jeho „pohrdání vůlí národa“ (termín, který se ve Francii v různých variantách a verzích poměrně často používá), což by pravděpodobně mělo jediný výsledek: další prohloubení již tak silné vnitropolitické krize a další oslabení prezidentovy již tak vratké pozice. 

Až jednou na volby dojde, a ono na ně samozřejmě dojde, nejpozději na jaře 2027, pravděpodobně ale mnohem dříve, dopadne Macron ještě hůř než teď.

Počkejme si proto na dnešní večerní Macronův projev a uvidíme. Jedno je ale jisté, ať řekne cokoli, už teď. Je to právě on, kdo po znovuzvolení do úřadu v roce 2022 přivedl francouzskou pátou republiku k nejhlubší krizi v jejích dějinách. A právě takový bude, bez ohledu na cokoli, jeho hlavní politický odkaz. 

Smělé sny a dílčí úspěchy, které měl a jichž v letech 2017–2022 dosáhl, budou téměř jistě zapomenuty a zastíněny trpkou realitou posledních let. 

Tolik, alespoň ve stručnosti, k aktuálnímu vývoji ve Francii; vzhledem k překotným událostem se ale k tamnímu dění jistě zase brzy vrátíme.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.