KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Evropská unie a její dvě nejvýznamnější země, Německo a Francie, mají vážné potíže. Nová Evropská komise, vzešlá z červnových voleb do Evropského parlamentu, má sice staronovou předsedkyni, Němku Ursulu von der Leyenovou, v parlamentu však disponuje nejkřehčí většinou od vzniku EU a nebude to mít ani trochu snadné. Potíže ohledně naplňování představ Komise o tom, jak realizovat svá předsevzetí, zejména v oblasti „zelené transformace“ (Green Deal), lze čekat i proto, že do čela Spolkové republiky Německo nastoupí po předčasných volbách v únoru 2025 se vší pravděpodobností šéf křesťanských demokratů Friedrich Merz, a také proto, že kdo bude vládnout ve Francii, je po pádu vlády Michela Barniera doslova „ve hvězdách“.
Francie: Pátá republika v rozkladu
Začněme Francií. Jak jsem pro INFO.CZ již nejednou psal, a dostal jsem za to „co proto“, pátá francouzská republika je tak říkajíc „na odpis“.
Prezident Emmanuel Macron (* 1977), jenž se po „výprasku“, který jeho strana Renaissance utrpěla v červnu ve volbách do Evropského parlamentu, rozhodl pro vypsání předčasných voleb do Národního shromáždění, prohrál nejprve na konci června (první kolo) a na počátku července podruhé (druhé kolo).
Renaissance nezískala většinu a po dlouhém vyjednávání byl nakonec jmenován premiérem výše zmíněný Michel Barnier (* 1951), třebaže Republikánská strana, jejímž je členem, získala ve volbách jen šest procent hlasů.
Bylo to možné jen proto, že se státotvorně zachovalo Národní sdružení (NS) Marine Le Penové (* 1968) a Jordana Bardelly (* 1995), na rozdíl od Nové levice, jejímž nejvýraznějším představitelem je radikální politický veterán Jean-Luc Mélenchon (* 1951).
Od Barnierova jmenování nicméně uplynuly tři měsíce a duo Le Penová – Bardella, anebo Bardella – Le Penová, kdo ví (spíše ale stále platí to první), se státotvorným postojem skoncovalo. Důvodů je, respektive může být hned několik.
Jednou z možností je, že na začátku příštího roku by měl být znám výrok soudu ohledně obvinění Marine Le Penové z vytváření fiktivních pracovních míst v Evropském parlamentu, za které někdejší předsedkyni Národního sdružení hrozí pětiletý zákaz politické činnosti, in extremis dokonce dva roky vězení.
Vzhledem k tomu, jak dlouho trvalo Emmanuelu Macronovi hledání ministerského předsedy, schopného zajistit si většinu či alespoň toleranci v Národním shromáždění v létě, nelze vyloučit, že v lednu, možná i v únoru 2025 bude Francie stále bez premiéra, byť prezident avizoval, že jej jmenuje co nejrychleji, což by mohlo rozmělnit zájem o „případ Le Penová“.
Kdo bude novým francouzským premiérem? Na rovinu říkám, že nevím, a neví to, myslím, v tuto chvíli vůbec nikdo, včetně prezidenta Macrona. Nejčastější tip médií a některých expertů je Jordan Bardella.
Nevím, nejsem si tím ani trochu jist. Nejde ani tak o jeho mládí, v necelých třiceti letech je docela „ostříleným politickým harcovníkem“, tak trochu podobným emeritnímu rakouskému kancléři Sebastianu Kurzovi (* 1986, kancléřem v letech 2017–2019 a 2020–2021), nýbrž o to, zda by o tuto křehkou pozici vůbec stál. Bardella má totiž před sebou docela zajímavé možnosti.
Ve francouzských politických kruzích se zcela otevřeně mluví o tom, že by se Bardella mohl stát novým prezidentem páté republiky, vydrží-li (ona republika) při životě. Za předpokladu, že Le Penová nevyvázne na počátku roku 2025 bez trestu, což je dost pravděpodobné, by Národní sdružení nepochybně na prezidentský úřad kandidovalo právě Bardellu.
Jeho kandidatura by měla ovšem mnohem větší šanci na úspěch, pokud by nestál v čele vlády, jež bude vzhledem k nárokové povaze drtivé části francouzské společnosti mimo jakoukoli pochybnost nepopulární. To je podle mě hlavní důvod, proč se Bardella do premiérského úřadu nemusí nijak hrnout, i kdyby měl tu možnost (hledání většiny v Národním shromáždění bude tak jako tak nepředstavitelně složité).
Pokud by nicméně soud Le Penovou osvobodil (takže by mohla kandidovat na prezidentku) a premiér v té době ještě nebyl jmenován, což se může docela klidně stát, byl by Bardella zcela jistě možným kandidátem.
Co z toho všeho, ze všech těch zmatků, jež Macron vyvolal rozpuštěním Národního shromáždění, může vzejít? V každém případě to je a ještě bude politická a ruku v ruce s ní sociální a zejména ekonomická nestabilita v době, kdy Francie potřebuje stabilitu „jako sůl“.
Snad ještě víc ji potřebuje Evropská unie, zvlášť vzhledem k tomu, že neexistuje dlouhodobě fungující německý evropský leadership (o funkčním „francouzsko-německém motoru“ nemluvě).
Sociálnědemokratický kancléř Olaf Scholz neoficiálním lídrem EU v žádném případě není, na rozdíl od svých předchůdců Angely Merkelové, Gerharda Schrödera či „kancléře znovu-sjednotitele Německa“ Helmuta Kohla, kteří tuto roli více či méně úspěšně hráli, ať už je dnes s odstupem času hodnotíme jakkoli.
Řečeno jinými slovy: čím hůř na tom bude Francie, tím hůř na tom bude i Evropská unie, a to je přesně to, oč ve vládní krizi v Paříži běží.
