KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Evropská unie prožívá dramatické časy. Komise v čele s Ursulou von der Leyenovou má nejslabší mandát v historii. A přinejmenším velká část jejích členů prokazuje beznadějnou ideologickou umanutost a zaslepenost, pokud jde o tzv. Green Deal včetně dopadů tzv. Evropského systému obchodování s emisemi (ETS 2), nemluvě o neschopnosti zásadně změnit (i)migrační politiku či korigovat výdaje na sociální stát „utržené ze řetězu“.
Připočteme-li k tomu prokazatelnou krizi identity „jednotné Evropy“ a faktickou neschopnost EU ubránit se případnému útoku, třeba ze strany putinovského Ruska, bez zásadní pomoci USA, neskýtá proces evropské integrace téměř osmdesát let od svého začátku příliš utěšený obraz.
Kdy přijde náraz do zdi…
Stále více politických komentátorů, analytiků i samotných politiků proto logicky soudí, že se rychle blíží okamžik, kdy dojde k pomyslnému „nárazu do zdi“ a kdy nespokojenost širokých vrstev společnosti, primárně ve velkých zemích Evropské unie, tj. ve Francii a v Německu, vybuchne plnou silou.
Osobně tento názor s výhradou sdílím a rok 2027 se mi jeví být okamžikem, kdy k „velkému třesku“ může dojít (s ironickým úsměvem používám termín, kterým bylo označováno rozšíření EU o deset nových zemí, včetně České republiky, v roce 2004).
Pojďme se proto podívat, proč právě tehdy a jakou podobu může tento „náraz“ mít.
Proč se evropské elity cítí nad věcí…
Na začátku si musíme položit jednu důležitou otázku. Kde se v příslušnících evropského establishmentu – ať už v Bruselu, Štrasburku, Paříži či Madridu – bere jistota, že si obyvatelé EU nechají jejich „sociální inženýrství“ donekonečna líbit? Nemám na mysli jen členy Evropské komise, které do Bruselu vyslaly vlády členských států (včetně té naší), respektive poslance Evropského parlamentu, zvolené občany v jednotlivých zemích.
Anebo jak to pregnantně formuloval jeden můj kamarád, který žije v Bruselu a v poslední době se „pomalu radikalizuje“: Jak si tito lidé mohou myslet, že jim „likvidace evropského průmyslu“ a „zbídačení střední třídy“ projde?
Odpověď je, myslím, celkem jednoduchá. S výjimkou občanské války na Balkáně v 90. letech a nynější ruské agrese na Ukrajině žije Evropa od konce druhé světové války v míru, bezpečí a – navzdory dílčím problémům – v bezprecedentní prosperitě.
Tato situace je historickou anomálií. Jistě, zažila vzácné otřesy, jako byla generační a světonázorová revolta ve Francii konce 60. let či teroristické útoky RAF v Německu, ale od roku 1945 jde o stav, který tu nikdy předtím nebyl.
Až tato epocha skončí, a každá jednou skončí, dost možná se už nikdy nebude opakovat. Několik generací Evropanů, nejprve na Západě a po roce 1989 i ve střední a jihovýchodní Evropě, mělo mimořádné štěstí, že se narodilo právě v téhle šťastné době.
Štěstí měli a stále mají i současní evropští lídři. Vládnou totiž zemím, jimž se podařilo zajistit nevídané bezpečí a více než slušnou životní úroveň.
O bezpečí se postarala primárně velkorysost Spojených států (vím, že je to takto řečeno zjednodušené, ale v zásadě to tak je). O více než slušný život pak ekonomický růst, ale také sociální stát, který ovšem narostl do naprosto obludné podoby tzv. nárokové společnosti, jež je dlouhodobě neudržitelná.
Žádné opravdu dramatické revolty (vzpoura tzv. „žlutých vest“ ve Francii jí nebyla ani náhodou, byť se tak Emmanuelu Macronovi mohla jevit), žádné puče, žádné atentáty (ve smyslu politické atentáty; až na výjimky, samozřejmě – viz například útoky IRA na britskou premiérku Margaret Thatcherovou v osmdesátých letech) – kolem a kolem klidné, pohodové vládnutí.
Občas volby a propad té či oné strany, ale víte, jak to chodí: časy se mění a elity zůstávají.
Výsledkem je, že především členové posledních dvou Evropských komisí, o velké části europoslanců nemluvě, podlehli iluzi, že se nejen jim, ale obecně nemůže nic zase až tak dramatického stát.
Byli přesvědčeni, že i když budou některé vlády a občané (neschopni si uvědomit, jak dobře to Komise myslí) proti jejich „politice obecného blaha“ brblat, nakonec to skousnou.
Že se zkrátka podvolí a budou rádi, že mohou kráčet – sice chudší, bezbranní jako děti a někdy i jako cizinci ve vlastní zemi – vstříc světlým zítřkům v klimaticky neutrálním, multikulturním a jednou provždy mírovém světě.
Samozřejmě že to trochu cynicky karikuji, ale v principu myslím, že mám pravdu. „Osvícení evropští vládci“ typu Franse Timmermanse, Teresy Ribery a jim podobní jsou podle mě přesvědčeni o všem, co jsem uvedl výše. Stejně jako o tom, že i „velký svět“ mimo Evropu (Amerika, Asie) nakonec pochopí, jak skvěle to dělají, a připojí se k nim.
Co všechno se může stát…
Problém spočívá v tom, že se členové Evropské komise a část europoslanců fatálně mýlí. Evropané jsou v zásadě dobří lidé, ale i lidé totálně zhýčkaní „zlatými časy“, v nichž už desetiletí žijí – tolerantní, kultivovaní, demokratičtí a z velké části, což je důležité, poslušní.
V posledních letech toho na ně (víc než na nás) ale začíná být příliš. Ulice západoevropských měst přestávají a leckde už přestaly být bezpečné, z velké části kvůli nekontrolované migraci. Poukázat na to opravdu není žádný rasismus, s tak primitivními útoky to ani nezkoušejte.
Green Deal ohrožuje evropskou ekonomiku a ETS 2 povede ke zchudnutí většiny obyvatel Evropy, čemuž se evropští lídři pokusí zabránit, jak se alespoň zdá, masivním přerozdělováním peněz, jež to ale ve finále stejně neodvrátí.
O tom, že mám pravdu a že revolta, byť zatím relativně umírněná, v rámci systému (!), už je na cestě, svědčí výsledky voleb z posledních let v Nizozemsku (parlamentní), ve Francii (do EP), v Rakousku (parlamentní), v Německu (parlamentní) nebo v Polsku (prezidentské).
A to ještě žádný ETS 2 a jeho dopady nemáme.
Že lacině, nepřípadně a nezodpovědně straším? Vůbec ne. To, že si to někteří z vás neumí představit, neznamená, že se to nemůže stát.
Mám to před očima více než jasně. Evropská komise v roce 2027 projekt ETS 2 bez ohledu na cokoli spustí. A protože bude současně stále fakticky ignorovat bezpečnostní otázku – imigraci z pro nás zcela cizích sociokulturních oblastí, související kriminalitu, stejně jako perzekuci za kritiku woke a progresivistických témat včetně migrace – vypukne mela.
Ve Francii vyhraje v prezidentských volbách jasně lídr Národního sdružení (Marine Le Penová, bude-li moci kandidovat, nebo Jordan Bardella). V Německu padne křehká koaliční vláda a volby vyhraje AfD. V Rakousku se dostanou k moci Svobodní a v Nizozemsku Wilders (teď už jednoznačně, ne jako naposledy). V Polsku uspěje PiS nebo krajní pravice (bez ironie a bez uvozovek) a tak bych mohl pokračovat skoro donekonečna.
Na konci dvacátých let zkrátka může Evropa vypadat úplně jinak než dnes, stejně jako Evropská unie, bude-li vůbec ještě v dnešní podobě existovat.
Že lacině, nepřípadně a nezodpovědně straším? Ale houby, vůbec ne. To, že si to někteří z vás neumí představit (stejně jako většina našich zástupců v Bruselu a ve Štrasburku), neznamená, že se to nemůže stát.
Kdybyste se například v létě 1929 zeptali kohokoli v německé Výmarské republice, zda si umí představit, že v zemi za pár let bude vládnout nacistická tyranie, nebo že za deset, dvanáct let spustí Němci „velké vraždění“, pro něž se vžije název holocaust či šoa a jemuž padne za oběť šest milionů Židů, poklepali by si na čelo a poslali vás k lékaři.
Samozřejmě se nejedná o jediný příklad. Scénáře naší budoucnosti jsou dosud nenapsané a mohou být, bez přehánění, jakékoli; opakuji – jakékoli.
Slovo jakékoli mimo jiné znamená, že pokud jsem výše psal o možných (či pravděpodobných) volebních vítězstvích Národního sdružení nebo AfD, pak vězte, že tito politikové – označováni radikální levicí, levicovými liberály i velkou částí mainstreamu za krajní pravici – se mohou v blízké budoucnosti rázem jevit jako umírnění, středoví konzervativci v porovnání s tím, co a kdo může přijít.
Tak jako přišli členové fasci italiani di combattimento nebo, řečeno s Karlem Durmanem, lumpeni z řad SA v Německu, „dříve než bys řekl švec“.
Co s tím?
Je to prosté. Evropské i národní elity se musí začít chovat a jednat racionálně, neideologicky. Musí se zbavit mesiášského komplexu a přestat si myslet, že Evropa spasí svět vlastním příkladem. Nespasí, naopak. Pokud budou pokračovat jako dosud, skončí zchudlá, vyrabovaná a ponížená.
Musí si uvědomit, že svou vinu („vinu“) za skutečné či domnělé hříchy předků (kolonialismus, neokolonialismus atd.) neodčiní tím, že otevřou Evropu úplně každému, nechají ho dělat, co se mu zlíbí, a ještě ho budou štědře platit ze sociálních dávek. A že musí stát jednoznačně za Izraelem, který vede válku i za naše zájmy a zájmy celého Západu.
Je toho hodně, ale v zásadě je to jednoduché. Těch opravdu důležitých věcí je jen pár. Buď se Evropa vzpamatuje, anebo skončí špatně.
A ještě naše generace zažije scény, jaké jsme viděli v kinech třeba ve filmu Alfonsa Cuaróna Potomci lidí (Children of Men; 2006) s Clivem Owenem v hlavní roli. Mimochodem, ve filmu, jehož děj je situován do roku 2027.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
