Máme se bát „války světů“? Je, anebo není lidstvo na prahu velkého civilizačního konfliktu?

Hned na začátku budiž řečeno: Židovský stát neměl na vybranou. Režim perských ajatolláhů, popírající holocaust, nechávající se čas od času slyšet, že „utopí všechny Izraelce ve Středozemním moři“, režim financující dlouholetou válku teroristického hnutí Hizballáh proti Izraeli, o podpoře teroristů z Hamásu nemluvě, pro něj znamená už tak absolutní bezpečnostní riziko.

Z pohledu Tel Avivu je naprosto nepřijatelné, aby Teherán získal jaderné zbraně. I kdyby je totiž nepoužil (ale kdo ví, Alí Hossejní Chámeneí, nejvyšší vůdce Íránu, druhý po Rúdolláhovi Músavím Chomejním, je v tomto ohledu – jako každý náboženský fanatik – naprosto nevyzpytatelný), jeho „vydírací potenciál“ by byl obrovský, jak dobře vidíme na příkladu Severní Koreje.

Tato země – jedna nejbizarnějších diktatur dnešního světa – je, ponecháme-li stranou opravdu extrémní scénáře, prakticky nedotknutelná. Při jakémkoli útoku na ni by riziko jaderné války bylo enormní, mnohem větší než v případě putinovského Ruska, k němuž se dostaneme později.

Právě proto se z Íránu nesmí druhá takové země stát. Obavy z Íránu s jadernou zbraní přirozeně nemá jenom Izrael. Mají je de facto všechny vlády v regionu. Na prvním místě Saudská Arábie, jejíž představitelé sice Izrael za „neomluvitelný útok“ kritizovali, v tichosti ale, jak se objevilo v mnoha vtipech a karikaturách, jistě slavili.

Věcně vzato útok potěšil i Brity, jakkoli Starmerova labouristická vláda oznámila, že se v případě íránského ataku nebude na obraně Izraele podílet. Francouzský prezident Macron vystoupil nesrovnatelně lépe než Starmer (jenž se zjevně až příliš ohlíží na své voliče); nejprve zdůraznil, že je třeba deeskalace konfliktu a potom diplomacie, současně ale uvedl, že Francie bude v případě napadení Izraele stát po jeho boku. Washington útok na Írán rovněž kritizoval, byla to nicméně kritika spíše formální; Benjamin Netanjahu vše s Donaldem Trumpem a jeho lidmi jistě konzultoval. 

Další vývoj závisí primárně na Íránu. Pokud by naplnil své hrozby, a kromě útoků proti Izraeli zacílil i na Američany, Brity a Francouze, dopustil by se veliké chyby – možná, pokud jde o jeho vládu, chyby osudové.

Spojené státy by musely reagovat spolu s Izraelem a možná i s dalšími zeměmi, což by s největší pravděpodobností vedlo k velké vojenské porážce Íránu, která by mohla otřást režimem, jenž je u moci od roku 1979. Možné zapojení Turecka či Pákistánu na straně Teheránu sice nelze vyloučit, je ale nepravděpodobné. Turecký prezident Erdoğan i pákistánští státníci Zardárí se Šarífem nejsou žádní šílenci a geopolitice rozumí více než dobře. Nepředbíhejme ale, brzy se ostatně ukáže.

Na vybranou nemá ani Ukrajina. Přistoupení na podmínky, které dnes Kyjevu Moskva nabízí, nebo se tak alespoň tváří, jsou pro Volodymyra Zelenského a jeho lidi nepřijatelné. Je to totiž faktická kapitulace v okamžiku, kdy k ní, vzhledem k situaci na frontě, není důvod.

Válka je pro Ukrajinu samozřejmě nesmírně náročná, mnohem náročnější než pro Rusko – zdroje obou zemí jsou nesrovnatelné a podpora Ukrajiny ze Západu je přes všechna gesta a slova limitovaná.

Vzhledem k vývoji na Blízkém a Středním východě je navíc jasné, že Spojené státy budou podporovat Ukrajinu, pokud vůbec, jen velmi vlažně, a že všechno zůstane na ní samotné a na jejích evropských spojencích. Ti se sice dokážou „pevně semknout“, ale o takové její pomoci Ukrajině, která by situaci na frontě zásadně změnila, se nemá smysl bavit.

Přesto – opakuji a neříkám to rád, protože den za dnem umírají na frontě mladí kluci, stejně jako civilisté v ukrajinských městech – Kyjev nemá na vybranou. Pokud by Vladimir Putin uspěl se svou představou o hranicích co nejdále „na západě“, tak jak ji v současné době prosazuje, bylo by téměř jisté, že by nešlo o „finální řešení“.

Putin a jeho ideologové, ministři a vojáci ukrajinský národ neuznávají, nerespektují a nikdy tomu nebude jinak; jejich ideálním cílem je připojení Ukrajiny k Rusku, jako tomu bylo za časů Sovětského svazu. O nic jiného tady nejde, totiž v prvním plánu.

Ve druhém plánu jde pak o „carův sen“ – o obnovení někdejší sovětské říše se vším všudy, byť je to jen stěží uskutečnitelné, alespoň doufám. Hlavně vzhledem ke členství tří pobaltských republik v Severoatlantické alianci (NATO) a v Evropské unii (EU), stejně jako v případě členů někdejšího „vnějšího sovětského impéria“ (včetně České republiky a Slovenska).

Také v tomto případě je obtížné další vývoj předjímat, situaci mohou významně ovlivnit i vnitropolitické změny v obou zemích, k nimž může dojít dříve, než by se dnes zdálo. V úvahu je třeba vzít i to, zda a v jakém případě by byl stávající ruský režim schopen sáhnout po třeba jen lokálním použití jaderných zbraní, kdyby mu šlo tak říkajíc o krk. Vyloučit to v žádném případě nejde.

Komunistická Čína sleduje dění na Ukrajině i na Blízkém a Středním východě s mimořádným zájmem. Oba střety jí v zásadě vyhovují, neboť poutají síly Ruska (na Ukrajině) a zájem Spojených států (na Blízkém východě). Moskva i Washington tak mají mnohem méně možností reagovat na dění v oblasti, kterou Peking zajímá nejvíc ze všeho, na jejího vztah vůči Tchaj-wanu.

Na rozdíl od mnoha komentátorů nepokládám vojenský útok Číny na Tchaj-wan za pravděpodobný. Čína to totiž nemá zapotřebí. Její vůdci vždy uvažovali a uvažují v dlouhých časových horizontech, vždycky měli a mají „dost času“. Podle mého názoru si proto „v klidu“ počkají na to, až se na Tchaj-wanu dostane k moci pro-pekingská vláda, což je – ve střednědobém či dlouhodobém pohledu na věc, nikoli „zítra“ – pouze otázka času.

A pak ke sjednocení dojde, dříve či později; neříkám to rád, ale je to v logice věci. Tato moje předpověď přirozeně nevylučuje, že dříve či později může dojít, ať už v důsledku nějaké (nejspíš čínské) provokace či nepředvídatelné události, k eskalaci a k vojenskému střetu. To by ovšem bylo po všech stránkách zlé, pro celý svět.

Výše popsaná situace je o to složitější, že Spojené státy nehrají roli, na jakou byl svět dlouhodobě zvyklý. Tento úpadek amerického vlivu nepřišel až s Donaldem Trumpem, i když to dost možná budou jeho zarytí nepřátelé tvrdit (to ale není třeba brát vážně, jejich posedlost Trumpem je v mnoha případech, aniž by si to uvědomovali, komická), ale mnohem dříve.

Dokonce ještě před Bidenem. Již Barack Obama se do „dlouhých dějin“ USA zapíše (s výjimkou toho, že „dostal“ Usámu bin Ládina) jako prezident, který totálně nepochopil roli USA ve světě, který ostudně usmiřoval Rusko, dokonce i po zabrání Krymu atd.

Poslední prezident, který měl odvahu demonstrovat sílu USA ve světě, byl George W. Bush mladší. A ani jemu se to nakonec příliš nepovedlo. Donald Trump v tomto trendu „jen“ pokračuje, jeho pozornost navíc poutá hlavně složitá vnitropolitická situace, o jejíž vyřešení, o tzv. „trumpovskou“ či „MAGA revoluci“, usiluje. Na Ukrajině s Američany proto nelze počítat v zásadě vůbec, na Blízkém a Středním východě jistě ano, otázkou ale zůstává, jakou roli, s kým (Izrael, Saudská Arábie a kdo ještě?) a proti komu to budou hrát.

Samuel Huntington (1927–2008) měl ve své knize o nevyhnutelném „střetu civilizací“ v zásadě pravdu. Zjednodušeně řečeno se dnes nicméně jedná o střet civilizace vs. anti-civilizace.

Civilizaci v tomto případě, trochu zjednodušeně, ale v zásadě správně řečeno, představují euroatlantický Západ a jeho spojenci (Izrael, Austrálie, Nový Zéland, Japonsko a další), anti-civilizaci naopak Rusko, Hamás, Hizballáh, současní íránští vládci (Írán – ve smyslu staré Persie – je samozřejmě něco jiného), Severní Korea a další odpudivé režimy. A že jich na světě je!

Kdo to nechápe, není mu pomoci, což říkám jako člověk, který „manichejské vidění světa“ vždy odmítal. Dnes to tak ale opravdu je, jakkoli nic není úplně černobílé (viz dnešní Izrael, Spojené státy atd.).

S člověkem, který nerozumí tomu, proč Izrael jedná tak, jak jedná – se svou zkušeností s holocaustem a obklopen dlouhé desítky let nepřáteli na život a na smrt, kteří zcela reálně usilují o jeho zničení a o vyhubení jeho obyvatel – se, upřímně řečeno, nemá smysl bavit. Byl by to totiž dialog hluchých, ztráta času a nejspíš úplná marnost, bohužel…

Já osobně jsem, jakkoli to třeba z mých textů nevyplývá, optimista. Kdybych jím nebyl, nemohl bych v tomto světě žít. Ostatně, v dějinách, v „bártovských dlouhých řadách“, nakonec – opakuji, nakonec – vždycky vyhrálo ono velké Dobro (Good) nad velkým Zlem (Evil). I proto nemám důvod myslet si, že to tentokrát skončí jinak. Koneckonců, je to – jakkoli třeba jen v miniaturním, téměř nepostřehnutelném množství – na každém z nás.

Tento text, v němž lpím na každé větě, kterou jsem napsal, dopisuji v sobotu 14. června večer. Platit však bude, ať už se během noci ze soboty na neděli stane cokoli; ve většině případů jde o obecné teze, na nichž aktuální vývoj nemůže nic změnit.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.