ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Proč se z amerického „tavicího kotle národů“, který dříve s nadšením přijímal nové patrioty, stal sud střelného prachu? Odpověď nespočívá v počtu migrantů, ale v radikální změně myšlení amerických elit, které začaly vlastenectvím opovrhovat. Jeden harvardský profesor tento nebezpečný vývoj předpověděl už před dvaceti lety, ale nikdo ho neposlouchal. Jeho zapomenuté varování dnes vysvětluje nejen současné nepokoje, ale i politický vzestup Donalda Trumpa.
Na zápase o Zlatý pohár CONCACAF ve fotbale mezi Mexikem a Spojenými státy bylo 91 255 fanoušků na stadioně ponořeno do moře mexických vlajek; fanoušci vypískali americkou hymnu The Star-Spangled Banner; házeli po amerických hráčích odpadky a kelímky s pivem a napadli několik odvážlivců, kteří se pokusili vztyčit americkou vlajku. Tento zápas se neodehrál v Mexico City, ale v Los Angeles – a nebylo tomu minulý týden, ale v roce 1998.
Reportér novin Los Angeles Times poznamenal, že Los Angeles není pro Spojené státy domácí hřiště, což mu přišlo podivné, ale editor téhož deníku označil kritiky fanoušků za xenofobní, nativistické, protekcionistické a izolacionistické křupany.
Přistěhovalci v minulosti většinou plakali radostí, když po překonání nezměrných těžkostí a rizik spatřili Sochu svobody a Brooklynský most (ve své době nejvyšší stavbu na západní polokouli); nadšeně se ztotožnili se svou novou zemí, která jim nabídla svobodu, důstojnost, práci a naději na americký sen a často se stali těmi vůbec nejvlastenečtějšími občany.
A zatímco podíl osob narozených v zahraničí je dnes v USA sice rekordní, ve skutečnosti není o mnoho vyšší než před velkým omezením migrace do USA před sto lety.
Co je však jiné, je to, že podíl lidí žijících v Americe, kteří jsou zároveň loajální i vůči jiným zemím a identifikují se s nimi, je dnes výrazně vyšší než kdykoli od americké revoluce. A právě to bude námětem dnešního článku.
Migrace v průběhu století
Otázka migrace nehýbe americkou společností poprvé. Dnešní situace v lecčems připomíná debaty, které se v Americe vedly před sto lety – v roce 1924 došlo k uzavření zlatého migračního okna (trvajícího cca od roku 1880) zákony zavádějícími imigrační kvóty.
Primárním zdůvodněním anti-imigračních zákonů dvacátých let byl příliv chudých (zejména italských) imigrantů z jihu a východu Evropy, kteří byli zcela otevřeně označováni za podřadnou rasu. Téma je dnes častým námětem vtipů stand-up komiků italského původu, kteří s nadhledem glosují, že jejich předkové nebyli považováni za bílé, dokud se v padesátých letech neobjevili Frank Sinatra a Joe DiMaggio.
Sentiment imigrantů samotných pak skvěle ilustruje tento klasický citát, zvěčněný na zdech muzea imigrace na newyorském Ellis Islandu, který byl pro Evropany v době zlatého věku migrace primární vstupní branou do Ameriky:
„Vydal jsem do Ameriky, protože jsem slyšel, že ulice jsou tam dlážděné zlatem. Když jsem sem přijel, zjistil jsem tři věci:
Zaprvé, ulice nejsou dlážděné zlatem.
Za druhé, nebyly dlážděné vůbec.
Za třetí, očekávalo se, že je budu dláždit já.“
Následující souhrn restriktivní imigrační politiky vychází z původního znění zákonů a opsal jsem ho právě na zdech muzea imigrace na Ellis Islandu, jehož návštěvu všem hluboce doporučuji. Jazyk reflektuje dobové znění zákonů.
1875 První federální imigrační zákon zakazuje vstup odsouzencům, prostitutkám a čínským námezdním dělníkům.
1882 Čínská imigrace je dále omezena. Vylučují se duševně choří, idioti a všechny osoby, které nejsou schopny se o sebe postarat, aniž by se staly veřejnou přítěží.
1885 Vylučují se všichni námezdní dělníci.
1891 Chudina, polygamisté, duševně choří a osoby s odpornou nebo nebezpečnou nakažlivou nemocí jsou vyloučeni.
1903 Epileptici, profesionální žebráci a anarchisté jsou vyloučeni.
1907 Vyloučeni jsou imbecilové, slabomyslní, tuberkulózní, osoby s fyzickými nebo mentálními vadami, které by mohly ovlivnit jejich schopnost vydělávat si na živobytí, a děti mladší 16 let bez doprovodu rodičů. Gentlemanská dohoda mezi USA a Japonskem omezuje imigraci Japonců.
1917 Zaveden test gramotnosti. Prakticky veškerá imigrace z Asie je zakázána.
Zde je nutno podotknout, že na základě těchto kritérií bylo nakonec odmítnuto a posláno zpět jen asi cca 2 % nešťastníků, kteří se už dostali přes oceán a zbývalo jim pouze překonat ostrovní karanténu.
1921 Dočasné kvóty omezují počty přijatých imigrantů na 3 % zastoupení každé národnosti v americké populaci dle sčítání lidu z roku 1910. Na imigraci je stanoven celkový roční limit 350 000 osob.
1924 Počet přijatých z každé země je dále snížen na 2 % zastoupení každé národnosti ve sčítání lidu, jenže tentokrát z roku 1890. Roční limit pro imigraci je stanoven na 165 000 osob.
Tento formální systém kvót je v roce 1927 nahrazen systémem založeným na národním původu, který omezuje imigraci na 150 000 osob ročně a přiděluje kvóty na základě procentního podílu jednotlivých národností na celkové populaci podle sčítání lidu z roku 1920. Tato politika se nemění až do roku 1965, dva roky od smrti prvního katolíka v roli prezidenta USA, Johna Fitzgeralda Kennedyho.
Jak je vidět, nejen kvantita, ale kvalita imigrace do USA byla historicky považována za problém. Ve zkratce řečeno, Američané se jako zplozenci severoevropské protestanské kultury obávali, že imigranti z východní a jižní Evropy jsou buď přímo nižší rasou, nebo že se kvůli své odlišné kultuře budou minimálně špatně přizpůsobovat americkým poměrům (o mimoevropské migraci samozřejmě ani nemluvě).
To se však historicky nepotvrdilo; takoví Italoameričané jsou dnes považováni div ne za esenci americké kultury (napadá vás snad něco víc amerického než The Sopranos nebo rodinná anabáze bývalého ministra obrany Leona Panetty?) a nejinak tomu nakonec bude v případě Latinos.
Jak jsem na INFO.CZ psal začátkem roku, výsledky posledních prezidentských voleb jasně ukázaly, že stranou, která se ve skutečnosti stává čím dál bělejší, jsou demokraté, zatímco Republikánská strana je multirasovější.
Proroctví Ronalda Reagana, že se z Latinoameričanů stanou republikáni, se tak naplňuje. Přeskupily se i voličské vzorce příjmových skupin. Demokraté jsou nyní stranou vzdělané vyšší střední třídy a bohatých, zatímco v důsledku svých politik ze slonovinové věže akademie ztratili přitažlivost pro střední a dělnickou třídu.
Volby s vysokou volební účastí tak nyní paradoxně pomáhají republikánům, protože Američané z dělnické třídy a Hispánci se postupně přiklánějí k pravici. Ale právě ona odtrženost akademické sféry a ultralevice (což je víceméně jedno a to samé) od běžné reality je faktorem, který generacím imigrantů ztíží život a má potenciál vyvolat ve společnosti značné pnutí.
Američané vs. ti druzí
Pro ilustraci srovnejme dvě básně. Tou první, recitovanou při inauguraci Johna F. Kennedyho v roce 1961, byla The Gift Outright od Roberta Frosta. Jedná se o silně vlasteneckou báseň, která reflektuje historii Spojených států a vztah mezi americkým lidem a zemí. Zdůrazňuje myšlenku národní identity a akt plného přijetí americké identity a oddanosti vlasti.
Další báseň se při inauguraci pronášela až o dvaatřicet let později, pro jiného demokratického prezidenta, Billa Clintona. V ní černošská aktivistka, básnířka a spisovatelka Maya Angelou vyjadřovala dost odlišnou vizi Ameriky.
Aniž by kdy zmínila slova „Amerika“ nebo „Američan“, uvedla sedmadvacet rasových, náboženských, kmenových a etnických skupin – Asiaté, Židé, muslimové, Pawneeové, Hispánci, Eskymáci, Ašantové, gayové, Turci, Arabové a další – a odsoudila nemorální útlak, kterým trpěli v důsledku amerických „ozbrojených bojů za zisk“ a jejich „krvavé stopy cynismu“.
Zatímco Robert Frost viděl americkou historii a identitu jako slavné hodnoty, které je třeba oslavovat a zachovávat, Angelou vnímala projevy americké identity jako zlo a hrozbu pro blaho a skutečnou identitu lidí patřících k jejich subnárodním identitám.
A právě tato – dnešní terminologií – wokistická agitka začala postupně požírat americkou akademii a vychovávat nové americké elity, nebezpečně odtržené od běžné americké reality. Do kurzu se dostala posedlost a uctívání všech možných identit, tedy kromě té povšechně americké, protože jak extremisté typu Noama Chomskyho indoktrinovali generace amerických studentů: Amerika = špatná.
