KOMENTÁŘ JANA BARTÁKA | Rostoucí agresivita Ruska spolu s Trumpovou brutalitou vyvolaly v Evropě elektrošok, který snad přiměje evropské elity i obyvatele k mobilizaci sil, schopností a zdrojů. Evropa by se mohla stát samostatným a suverénním globálním hráčem s geopolitickou váhou, která jí náleží – s ohledem na její počet obyvatel, vysokou životní úroveň a její vojenský, ekonomický a vědecko-technický potenciál.
Docela přirozeně je v centru debat obranná schopnost Evropy a nutnost rychle a zásadně zvýšit výdaje na obranu k zajištění bezpečnosti a zachování míru a rovnováhy sil na kontinentu.
Méně se v této souvislosti hovoří o energetice a energetických zdrojích, bez nichž se ovšem neobjede žádný průmysl a žádná armáda. I tady musí Evropa opustit často naivní a zjednodušené, ideologicky podložené plány energetické tranzice a objektivně analyzovat, jaké energetické zdroje a v jakém množství bude pro zajištění své nezávislosti potřebovat a jak je bude moci získat.
Tato pozice se často formuluje jako nutnost vyhodit tzv. Zelenou dohodu a celou energetickou a ekologickou politiku EU na smetiště dějin, v podstatě tedy dát za pravdu Trumpovi, jeho politice negace klimatických změn a kategorickému odmítání jakýchkoliv omezení dopadu činnosti člověka na přírodu a životní prostředí.
Tragédie současné situace spočívá v tom, že největší existenční výzva, před kterou lidstvo stojí, totiž výzva ekologická, se nevyhnutelně přesouvá na druhou kolej. Hrozby, které cítíme bezprostředně, dokáží uvolnit stovky miliard během několika dnů. Bylo tomu tak v případě finanční krize v roce 2008, v případě covidu a vidíme to teď na příkladu obrany.
Proč je to tak těžké s klimatickou hrozbou? Její dopady jsou přitom dnes mimo jakoukoliv pochybnost. S Trumpem, nebo bez Trumpa, šest z devíti planetárních mezí bylo překročeno; poslední v neustávající řadě ekologických a klimatických „rekordů“ je únorové maximum plochy arktické ledové pokrývky, které klesá rok od roku a letos dosáhlo historického minima. To může vést ke zpomalení nebo k zastavení oceánských proudů a k výrazným změnám klimatu v Evropě.
Trumpův americký izolacionalismus a de facto ztotožnění se s imperiální pozicí Ruska spolu s negací klimatické hrozby zpomalí globální úsilí o snižování emisí CO2 a destrukce biosféry, což docela nevyhnutelně povede ke zhoršování podmínek života na Zemi, k růstu geopolitického napětí, soupeření o zdroje, klimatické migrace.
Náš dům sice hoří, ale hašení požáru musíme odložit, protože nám soused střílí prakem do oken a musíme nejprve zabednit okna. Dům ale hoří dál, jak náš, tak sousedův. Košile je bližší než kabát, Evropě nezbývá než se pochlapit a zajistit svou suverenitu, nezávislost a bezpečnost bez Spojených států. Prostředky jsou omezené, a to, co chápeme jako bezprostřední hrozbu, je prioritní.
Těžba surovin, průmysl, doprava i armáda potřebují ropu, nikoli sluneční svit a vítr.
Evropa musí budovat svůj obranný průmysl, reindustrializovat se, posílit své armády a svou strategickou autonomii. Je jasné, že se v tomto úsilí ještě dlouho neobejdeme bez fosilních paliv. Obnovitelné zdroje jsou skvělé, ale moderní civilizace stojí na oceli, betonu, plastech a umělých hnojivech.
Zatím jsou to jen fosilní paliva, která je dokáží vyrábět ve velkém. Těžba surovin, lodní a letecká doprava, nákladní doprava, železnice (zčásti) a armáda potřebují ke své funkci ropu, nikoliv sluneční svit a vítr. Jistě, leccos se bude dát elektrifikovat, ale ne všechno, a hlavně ne rychle a určitě ne lacino.
Poprvé v dějinách moderní termo-industriální civilizace se snažíme nahradit efektivnější zdroje méně efektivními, zdroje s vysokou hustotou energie zdroji s nízkou hustotou energie. Tradiční trend rozvoje industriální civilizace k vyšší produktivitě a nižším nákladům se snažíme nahradit trendem k nižší spolehlivosti a vyšším cenám.
Přesto je ale vyvázání se z fosilních paliv dlouhodobě nevyhnutelné, jak s ohledem na klimatickou hrozbu, tak s přihlédnutím na konečnost zásob fosilních paliv, především ropy. Evropa je v tomto smyslu ve zvláště složité situaci, protože nemá významnější vlastní zdroje fosilních paliv. Jedná proto správně, když usiluje o globální leadership v úsilí o snižování spotřeby fosilních paliv – dělá-li to ovšem pragmaticky a na základě skutečných vědecko-technických analýz, a nikoliv na základě zjednodušující ideologie.
Jak píše na svém blogu známý americký odborník na energetiku Art Berman, podle prognóz americké EIA (Energy Information Administration) se produkce ropy mezi roky 2025 a 2040 zvýší o pouhých 400 tisíc barelů denně, jinými slovy neporoste vůbec. V Paříži sídlící Mezinárodní Agentura pro Energii (IEA) je ještě pesimističtější a očekává ve stejném období pokles produkce ropy o 6 milionů barelů denně, tedy asi o 5 procent současné světové spotřeby.
Ropa vždycky byla – a stále je – motorem globálního ekonomického růstu. Tenhle motor se zadřel, a s ním i ekonomický růst. Patrně natrvalo. Úsilí mocností o zajištění přístupu ke zdrojům ropy a z něho plynoucí geopolitické napětí bude klíčovým faktorem mezinárodního soupeření v příštích desetiletích.
Globalizaci nahradí neo-imperiální politika síly a boj o zdroje. Z dlouhodobého hlediska je nevyhnutelné snižování produkce ropy pozitivní, lidstvo se prostě bude muset přizpůsobit. V krátko- a střednědobém výhledu se však připravme na otřesy, ve srovnání s nimiž je současný ekonomický a geopolitický chaos jen nedělní piknik.
