KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Monstrózní, centrálně řízený a dluhově financovaný zbrojní program „ReArm Europe“, jenž v rámci přezbrojení Unie představila Ursula von der Leyenová, je nefalšovaným a definitivním důkazem fatálního strategického selhání EU za poslední minimálně dvě funkční období Evropské komise. Výsledkem souběhu nového unijního přezbrojovacího programu a revolučního klimatického plánu zvaného Green Deal nakonec možná bude vojensky posílená Unie a k tomu i solární panely a elektromobil v každé domácnosti. Zároveň se však ekonomicky celá EU ještě více přiblíží úpadku a poklesu životní úrovně.
Evropská komise vynutila strategii, která se orientuje na „vznešený“ a vědecky údajně podložený cíl – záchranu planety před emisemi CO₂ a změnou klimatu. Současně tím však neuváženě zhatila možnost konat a zejména financovat – bez rizika krachu – politiku, která by pomáhala chránit Evropu před vojenským ohrožením.
To je však, navzdory mnohým pochybám o skutečných úmyslech Ruska, nesrovnatelně akutnější a hmatatelnější než hrozba poškození planety globálním oteplením klimatu o 1,5 stupně Celsia. Je nezamlženě vidět, že se EU dopustila chyby, když prosadila program Green Deal a vrhla do něj nadstandardní (typicky ovšem neexistující) finanční zdroje.
Takzvaná Zelená dohoda vyžaduje enormní výdaje (potažmo dotace) a přinesla s sebou mohutnou vlnu zadlužování jak na centrální, bruselské úrovni, tak v národních pokladnách členských států.
Nyní vedení EU nepřímo naznačilo, že se hodlá „pokusit o zázrak“. Šéfka Komise představila zbrusu nový program ReArm Europe, jehož cílem je „mobilizovat“ – tedy odkudsi vyštrachat – částku až 800 miliard eur na přezbrojení, tj. posílení vojenské obrany Evropské unie.
Znamená to na jedné straně pokračovat v dluhově financovaném Green Dealu, který má být navíc doplněn sesterským programem „Clean Industrial Deal“, kdy pouze na tento industriální „deal“ má jít v přepočtu 2,5 bilionu korun.
Přičemž – jak snad téměř každý tuší – náklady na komplex opatření plynoucích z Green Dealu jsou nevyčíslitelné, tedy nepředvídatelně obrovské (chtělo by se říci, že nekonečné). A to vzhledem k nutnosti dotovat nespočet ekonomických škod, jež náběh greendealovských směrnic způsobí.
Na straně druhé se tu zničehonic vynořil přezbrojovací, do značné míry i centrálně financovaný, program ReArm Europe, který má vytáhnout z totálně prázdných pokladen v přepočtu až 20 bilionů korun. Podstatou je generování dluhových peněz, tedy další „vyjídání“ bohatství z budoucnosti.
Má jít mimo jiné o nové společné půjčky ve výši 150 miliard eur (3,8 miliardy korun), jištěné společným rozpočtem EU. Členským státům tento plán také umožní – tzn. fakticky posvětí a zlegalizuje – zadlužovat se nad rámec platných pravidel.
Komise navíc navrhla, aby země EU mohly na obranné účely využívat i prostředky, které dostávají v rámci kohezních fondů, což je – eufemisticky řečeno – vysoce nestandardní; uvážíme-li, že původním účelem Kohezního fondu (neboli Fondu soudržnosti) byla „podpora rozvoje chudších států“.
Těžko hledat názornější důkaz podivnosti situace, do níž svou bárku dokormidlovaly „vševědoucí“ eurovlády, včetně té současné. Evropské komise svým ideologicky motivovaným „zeleným pochodem do bezemisního ráje“ zahnaly EU do kouta podobajícího se „snědenému krámu“ – vyluxovaly všechny reálně dostupné zdroje, a tím znemožnily konat jiné, zjevně zásadnější a potřebnější kroky.
Ve výsledku pak musí souběh programů ReArm Europe a Green Deal vést k tomu, že na jedné straně sice EU zmohutní ve vojenské oblasti a současně posílí například v oblasti výroby elektřiny z OZE; což lze v některých aspektech považovat spíše za problém než za výhru.
Na straně druhé to ještě více přiblíží riziko celkového ekonomického kolapsu – ten se sice neprojeví úplným finančním či společenským zhroucením, ale spíše komplexem vážných a neřešitelných problémů korunovaných chronickou stagnací a zaostáváním za světem.
Nakonec tedy půjde tak či tak o porážku EU, aniž by proti ní byla vystřelena jediná raketa a aniž by na její území vjel jediný nepřátelský tank. Výsledek souběžně prováděného Green Dealu a masivního přezbrojování bude v důsledku horší než bez obou programů...
Unie by měla odložit k ledu utopické klimatické plány a zrušit opatření, která ničí průmysl a vyhání firmy mimo EU.
Unie se ostatně nachází v krizi už nyní, a to se klimatická opatření ani pořádně nerozběhla a plán zvaný ReArm je pouze na papíře. Již dnes se rostoucí dluhy skrze celkovou přeregulovanost a neuvážené klimatické šturmování tlučou s ekonomickou stagnací.
Je na pováženou, že problémy a negativní důsledky Green Dealu chtělo a chce vedení EU „řešit“ (či spíše lepit, potažmo zatemňovat) dalším litím peněz na dříve nepředpokládané důsledky. Další obrovský balík zadlužovacích opatření, tentokrát určených na posilování obrany, je ovšem v dané – greendealovsky předurčené – situaci vysoce rozporuplným a dilematickým aktem.
Unie by proto měla co nejdříve odložit k ledu dystopické plány v oblasti klimatu. Pokud je politicky nepřijatelné ho úplně (a s těžkou ostudou) zrušit, mělo by být z Green Dealu odebráno vše, co vyvolává vysoké dodatečné náklady, jež budou muset být dotovány, kompenzovány a všelijak pokoutně financovány z kapes států či z centrální úrovně EU (a vždy z kapes poplatníků).
Znamenalo by to neprodleně potlačit opatření, která ničí průmysl; kupříkladu tím, že kvůli vysokým cenám energií ženou firmy buď do krachu, nebo do „vyhnanství“ mimo území EU.
Green Deal se stal ideologickým a politickým grálem, který jistě může přinášet i pozitiva – například ve formě snižování, respektive eliminace škodlivých emisí síry, dusíku, uhlíku či prachu z uhelných elektráren, továren a emisí z automobilů.
Jenže jeho radikální realizace podvazuje ekonomiku třeba už jen tím, že zdražuje energie. Což – nikoliv pouze paradoxně, ale přímo symptomaticky – koliduje s vyzbrojovacím plánem ReArm, který vyžaduje silný průmysl, a ze své podstaty není plánem bezemisním či ekologickým... Bez levných energií jde jen těžko rozvíjet průmysl. A bez průmyslu lze sotva zbrojit. Tanky, děla ani „bévépéčka“ nelze vyrábět v kancelářích a z papíru.
Ano, dalo by se rezignovat na ideu nutnosti rychlého masivního zbrojení a pokračovat v plíživě destruktivním Green Dealu, pokud by se jej podařilo zracionalizovat a osekat do podoby, kdy nebude znamenat fatální ekonomický problém.
Objevují se vlaštovky, které vytvářejí dojem, že Green Deal půjde opravit, vylepšit, případně opustit. Oficiálně však bruselská vize bezemisního a bezuhlíkového světa drží, trvá, a dokonce s každým dnem sílí.
Negativní důsledky Green Dealu už lidé nějakou dobu pociťují. A ani plány na zbrojení nepřináší ekonomický rozvoj a blahobyt společnosti. Jenže tato nová zbrojní politika Unie je vynucována zvenčí.
Ať už postupem ruských vojsk směrem na Západ, k němuž prokazatelně dochází, aniž by kdo měl jistotu, že se „marš“ z Východu zastaví v dostačující vzdálenosti. Nebo tlakem dosavadního lídra NATO, Spojených států, který vyhrožuje, že nebude nad Evropou držet ochranou vojenskou ruku, pokud starý kontinent nezačne masivně zbrojit. Plán zvaný ReArm a potažmo zvyšování výdajů na obranu jsou tedy bohužel politicky nevyhnutelné.
Naopak Green Deal je vynucován pouze touhou Evropské komise prezentovat se jako pokrokový předvoj, zachraňující světové klima – což je samo o sobě jen marné gesto, neboť v globálu svět na záchranu klimatu v praxi poněkud „kašle“. I když – s výjimkou Trumpových USA – svou klimaticky vlažnou politiku vlády nevytrubují veřejně do světa a formálně nutnost čelit klimatickým změnám neodmítají.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
