KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Vzhledem k bouřlivému vývoji vztahů mezi Evropou a Spojenými státy v otázce řešení ruské invaze na Ukrajinu a celkového pohledu na vojenskou obranu a její financování se zdá být vysoce pravděpodobné, že státy NATO včetně České republiky budou muset poměrně rychle učinit krok či dokonce skok „vpřed“ na novou úroveň obranných výdajů. V kontextu mezinárodního geopolitického a „válečného“ vývoje je takový krok logický a pochopitelný. Pochopitelné však není to, pokud je zbrojení vyzdvihováno jako ekonomicky prospěšné pro Českou republiku, a to například formou sloganu premiéra Fialy, jenž zbrojení obhajuje hypotetickým ekonomickým ztrojnásobením každé státem vynaložené koruny.
Česko loni poprvé po dlouhé době dosáhlo obranných výdajů na úrovni 2 % HDP, jež odpovídají požadavkům NATO a jsou u nás dokonce zakotveny zákonem. V praxi to znamenalo, že ze státního rozpočtu šlo na komplex obranných záležitostí celkem 166,8 miliard korun.
S tím, jak akceleroval spor evropsko-kanadské části NATO s americkým prezidentem Trumpem, se následně „hnuly zbrojní ledy“ směrem k požadavkům na další vojenské posilování. Premiér Petr Fiala nejdříve označil za reálné zvýšit – myšleno zřejmě z roku na rok – výdaje Česka na obranu na 2,2 % HDP, když v horizontu let připouštěl i posun až na 3% podíl. Poté ministryně obrany Jana Černochová oznámila, že její úřad má na příští rok připraveny zbrojní projekty, jejichž náklady dosáhnou 2,3 % HDP.
Otevřená roztržka prezidentů Zelenského a Trumpa v Bílém domě a následný summit „koalice ochotných“ (zemí Evropy a Kanady) v Londýně daly nový impuls zbrojnímu tlaku v podobě unifikovaného volání po navýšení výdajů na minimálně 3 % HDP.
Premiér Fiala, účastník tohoto summitu, potvrdil potřebu významného navýšení obranných výdajů a slíbil, že tuto možnost projedná co nejdříve ve vládě.
Až do tohoto bodu je reakce v podobě úvah o vyšších zbrojních výdajích pochopitelná. Přičemž je potřebné uvést, že Polsko nyní dává na obranu 4 % HDP. A USA, které pod Trumpovým vedením již v jeho prvním volebním období tlačily na posílení zbrojních rozpočtů Evropy, dávají více než 3 %.
Je nezpochybnitelné, že pokud Česko chce zůstat „vzorným“ členem NATO, bude muset výdaje na obranu dále zvyšovat – na 3 či více procent v případě, že takový postup bude Aliance na členských státech vyžadovat.
Důsledky nebudou pro naši ekonomiku příznivé. Navýšení obranného rozpočtu o řádově 80 až 100 miliard korun nevyhnutelně povede k tlaku na prohlubování deficitů a státního dluhu. A pochopitelně také k volání po vyšších daních všeho druhu. Což obecně nepomůže firmám ani obyvatelům.
Vytváření dojmu, že zbrojení bude mít přínosy pro ekonomiku či životní úroveň, je obhajoba reálnosti fata morgány.
Zopakujme znovu, že důvody pro silnější obranný rozpočet – rostoucí riziko vnějšího ohrožení některých zemí NATO ze strany Ruska – jsou relevantní a nelze je brát na lehkou váhu. Tři roky reálné, brutální vojenské invaze proti Ukrajině by musely varovat i totálního flegmatika či ignoranta.
Pro další vojenské posilování, kterého nelze dosáhnout bezplatně, hovoří základní pud sebezáchovy. Zvláště když česká armáda se nadále nachází v „mírovém stavu“. Pokud je pravda, že má dnes zhruba 24 tisíc vojáků a že za loňský rok se do tuzemské profesionální armády podařilo naverbovat pouhých 176 rekrutů (respektive tolik činil celkový přírůstek počtu vojáků), pak nutnost systematicky posílit obranyschopnost nelze racionálně zpochybňovat.
Pokud by nám NATO stanovilo jako nový úkol zvětšit armádu na nějakých 37 tisíc vojáků, pak by při dosavadním rekrutačním tempu byl takový cíl splněn zhruba v roce 2098… Přitom ale armáda bez vojáků nedává valný smysl.
Úplně jiným aspektem je však vnitropolitické zdůvodňování a ospravedlňování vyšších zbrojních výdajů. Premiér Fiala už před londýnským summitem obhajoval užitečnost zbrojení ekonomickou přínosností: „Jedna koruna rozumně vynaložená na obranu znamená další tři koruny do ekonomiky. Investice do obrany vždy vedly k inovacím a posílení ekonomiky,“ řekl doslova.
Jenže ekonomický přínos vydávání čím dál vyšších částek státního rozpočtu na vojenské záležitosti je ve skutečnosti diskutabilní – eufemisticky řečeno. S tvrzením, z něhož plyne, že zbrojení znamená trojnásobný přínos a – s nadsázkou řečeno – ekonomický rozkvět, potažmo všeobecné větší bohatství, nelze souhlasit; snad jen s výjimkou zaměstnanců zbrojních firem a jejich majitelů, pro ty je zbrojení výnosné.
Pokud by byla pravda, že zbrojení přináší rozkvět, pak by muselo principiálně platit, že čím větší podíl výdajů dává stát na zbrojení, tím bude bohatší a životní úroveň v zemi vyšší.
Což ale neodpovídá zkušenostem. Vždyť třeba bývalý československý totalitní režim dával (vzhledem k HDP) na zbrojení násobně více než ten dnešní, demokratický. Ale skončil totálním krachem – rozpadem pod náporem obrovské nespokojenosti obyvatel s ekonomickou situací.
Stále více peněz bude odtékat do zahraničí, protože ty nejdražší a nejdůmyslnější zbraně se u nás nevyrábějí.
Jistě, toto srovnání kulhá. Na vině krachu bývalého komunistického režimu nebyla jen mamutí armáda, ale celý hospodářský a politický režim, který byl od základu chybný.
Ale i tak či onak, pokud by v dnešním demokraticko-kapitalistickém systému platilo, že větší výdaje na zbrojení přinášejí rozvoj ekonomiky (a tudíž i vyšší příjmy do státní kasy, včetně zvyšování životní úrovně obyvatel), pak by stačilo vzít co největší část státního rozpočtu a sypat tyto prostředky do výroby zbraní a jiného vojenského materiálu. S tím, že by z toho stát a celá země postupně bohatly nade všechny meze.
Tato úvaha je ale už na první pohled nesmyslná. Bohatství v ekonomice jako celku se nerodí a nemůže rodit tím, že stát bere čím dál více peněz z kapes poplatníků (nebo z budoucnosti ve formě dluhů) a nakupuje za ně zbraně a vojenský materiál od vybraných firem, aby pak nakoupené produkty šly buď do skladu, do hangáru nebo na bojiště, kde budou rychle zničeny.
Navíc, pokud Česko skutečně začne vydávat podstatně více než současných cca 170 miliard Kč na obranu, musí čím dál větší díl prostředků odtékat do zahraničí, neboť ty nejdražší a nejdůmyslnější zbraně (tanky, stíhačky, protiraketové systémy apod.) se u nás nevyrábějí a asi ani vyrábět nebudou. Čili mluvit o masivní finanční podpoře tuzemského zbrojního průmyslu a z ní plynoucích přínosech toho pro ČR je do značné míry sporné.
Obecně vzato, nákup zbraní (s výjimkou třeba těch pro lovecké potřeby apod.) není ekonomický už jen proto, že jde o vynucené státní transakce, nikoliv o výsledek spontánní poptávky spotřebitelů. Stíhačky, rakety, tanky ani děla nejsou klasické spotřební zboží – neslouží k uspokojování potřeb obyvatel, ale jen k uspokojování potřeb státu a k válčení.
Ve výsledku pak původnímu účelu buď prakticky neposlouží (pokud je udržen mír; což je žádoucí). Anebo poslouží, pokud vypukne válka. V takovém případě bude většina zbraní rychle zničena a nula od nuly pojde.
Masivní zbrojení není vůbec ekonomicky přínosné, jen je v dané mezinárodně politické situaci nevyhnutelné.
Úspěchy tuzemského vyzbrojování v podobě dosažení 2 procent HDP jsou nejenom diskutabilní, ale mohou se laikům jevit i jako podivné. Značná část rozpočtových obranných výdajů plynula totiž ve formě „předplatného“ do zahraničí jako zálohy na nákupy něčeho, co se ještě ani nezačalo vyrábět. Například bitevníků F-35, které se (pro Česko) mají začít vyrábět v roce 2029 a fyzicky k nám dorazit v roce 2031.
Faktem je, že to jinak ani nejde, neboť neexistuje žádný zbrojní hypermarket, kam stačí přijet s kamiony, zaplatit na dřevo desítky miliard, naložit nové tanky, bitevníky či rakety a během pár dnů je rozvést dle potřeb armády. Ten nejsofistikovanější a nejdražší vojenský materiál většinou „není na skladu“.
Suma sumárum – výdaje na obranu mají částečně virtuální charakter, neboť jsou zatím jednosměrné: stát (tj. poplatník) platí, aniž by za to země něco hmatatelného dostala. Zvyšování zbrojních výdajů Česka, ať už nominálně či dle podílu k HDP, se proto jeví jako hůře vysvětlitelné veřejnosti.
Bez ohledu na to by však záměry na – finančně velmi nákladné – posilování obranyschopnosti země měly být vysvětlovány a obhajovány bez příkras a bez neprokazatelných spekulací. Masivní zbrojení ve skutečnosti není všeobecně ekonomicky přínosné, ale je bohužel v dané mezinárodně politické situaci objektivně nevyhnutelné.
Ovšem vytváření dojmu, že zbrojení bude mít přínosy pro ekonomiku či životní úroveň obyvatel, připomíná pokus o obhajobu reálnosti fata morgány.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
