Babišovo divadlo s levnými hypotékami. Skutečný problém s bydlením zamlčuje

Abychom byli přesní. Babišovo hnutí v kampani nezdůrazňovalo snižování hypotečních sazeb, jež stanovují banky, ale slibovalo zavedení státního příspěvku na úroky z hypoték – specificky při pořízení prvního bytu. Na podstatě věci to ale nic nemění. 

Ostatně, Babiš a jeho lidé před volbami pěli báje o „levnějších“ či „levných“ hypotékách, které oni „zařídí“. Dnes je už jasné, že peníze na mohutné státní příspěvky pro dotování hypoték „nejsou na skladě“. A proto by tržní, či centrální bankou přivozené zlevnění hypoték naplnilo volební slogan o „levnějších hypotékách“ mnohem elegantněji než lití státních a těžce dluhových miliard do kapes žadatelů o hypotéky. 

Je namístě zmínit, že podle aktuálních dat nyní banky u nových hypoték nabízejí úroky v průměru kolem 5 %, když nejnižší sazba činí 4,5 % a nejvyšší 5,99 %, v závislosti na délce fixace. O to více vyniká populistické hypoteční mlžení premiéra Babiše, který se snaží blahořečit otázku tzv. levných hypoték, ale přitom pokoutně zatemňuje tu podstatnější část problému, kterým jsou vysoké a nadále rostoucí ceny bytů. 

V tomto kontextu se záležitost hypotečních sazeb jeví jako téměř okrajová záležitost. Pokud si někdo vezme (tj. pokud si může dovolit vzít) mnohamilionovou hypotéku s měsíční splátkou na úrovni řekněme 40 tisíc korun, pak pro něj nehraje roli, zda mu o půl procentního bodu nižší úrok jeho hypotéku nepatrně zlevní. Totéž platí u nižších měsíčních splátek; pokud se tedy pohybujeme v konkrétním pásmu aktuálních hypotečních sazeb.

Jistěže je pro každého „hypotékaře“ lepší, když splátka na příštích několik let bude o tisícovku či několik stokorun nižší. Nesrovnatelně fatálnější je však kupní cena bytu a odsud odvozená výše akontace, tedy suma peněz, kterou žadatel musí hypoteční bance „vysázet na dřevo“. 

Jinými slovy, pokud by ceny bytů byly oproti dnešku třeba poloviční, pak by – při dnešních mzdách – bylo fakticky irelevantní, zda hypotéka je tzv. levná (třeba s úrokem 3,5 %), nebo „drahá“ (třeba 5 %). Ve splátkách by odlišnost sazeb představovala rozdíl tak nízkého řádu, že by to pro kupujícího, který je dostatečně bonitní na to, aby získal hypotéku, byla jen nuance. 

Pokud jsou však ceny bytů takové, jaké jsou (v prvním letošním kvartálu byty podražily meziročně o 12 %), pak je hořekování nad hypotečními sazbami jen bouří ve sklenici vody. I když obecně platí, že mírně levnější hypotéka, statisticky vzato, lidem mírně pomůže. Každopádně však levnější hypotéky nejsou spásou k tomu, aby si pořídili bydlení výhodně. S nadsázkou řečeno: v situaci extrémně drahých bytů jsou ceny hypoték (pokud se pohybujeme v hranicích sazeb 4,5 % až 5,99 %) jen detail.

Nemělo by se také zapomínat na možný doprovodný negativní efekt umělého „zlevňování hypoték“. Pokud by se politikům nějakými cestami – ať už hypotetickým „přinucením guvernéra ČNB k úrokové poslušnosti“, nebo státními dotacemi do hypotečních úroků – podařilo srazit cenu (nikoliv výši!) hypotéky, povede to k růstu poptávky po bydlení, což, logicky, trh využije k dalšímu popostrčení cen bytů nahoru. 

Nastala by pak paradoxní situace: lidé by sice měli o něco „levnější“ hypotéku (s mírně dotovaným úrokem), ale právě kvůli tomu by se byty staly ještě nedostupnějšími. Trh se prostě nedá jen tak snadno politicky oblafnout či přechytračit. 

Shrnuto podtrženo, lidem, kteří shánějí vlastní bydlení, nejde primárně o to, aby hypotéky byly levnější. Jde jim o to, aby byly levnější, a tedy i dostupnější byty (či domy). Jenže s tím ČNB nic neudělá. A vláda po ruce také nemá žádné zázračné nástroje.

Samozřejmě, že klíčovou podstatou problematické a pro mnohé tíživé bytové situace jsou ceny nemovitostí, které nejen že neklesají, ale stále rostou a objektivně (bez ohledu na sazby hypoték) se stávají méně cenově dostupnými, a to i v kontextu tempa růstu mezd. 

Trh pod tíhou složitých a masivních státních regulací a administrativních překážek uchystal spotřebitelům nevábný koktejl drahoty, zmenšování výměry nových bytů, výstavby baráků na nejhorších místech a podobných „libůstek“. Není zde prostor analyzovat složité příčiny tohoto jevu. 

Je ale prostor zmínit, že i nová vláda sází jako na hlavní pomocný nástroj (pomineme-li administrativně technické peripetie kolem stavebních úřadů a speciálního centrálního stavebního úřadu) na dotovanou výstavbu obecních nájemních bytů, určených deklaratorně pro vybrané profese a jinak „potřebné“ občany. Což dokazuje i nejnovější zpráva, podle které Ministerstvo pro místní rozvoj – z předlužené státní kasy – posílá dalších 6 miliard korun na podporu „dostupného nájemního bydlení“ poté, co se předchozích 7 miliard těchto dotací rychle vyčerpalo. 

Zde je nutno doplnit, že obecní výstavba nájemních bytů může selektivně pomoci malému počtu privilegovaných obyvatel, potažmo profesí. Vše za cenu nákladů, jež budou muset zaplatit ostatní daňoví poplatníci. Nepochybně však také za cenu dalších kauz podobných té, kterou zažívá shodou náhod právě „bytová“ ministryně pro místní rozvoj Zuzana Mrázová (ANO), jež totálně zpochybňují a na hlavu stavějí státní či obecní bydlení a jich sociální férovost. 

Přidělovací loterie se zvýhodněnými a státem dotovanými obecními nájmy má vždy své vítěze – včetně někdejší starostky Bíliny, současné ministryně Mrázové, či jiných osob spřízněných s těmi, kdo byty přidělují – ale i své poražené, kterých je většina.

Je také nutno doříci, že případná dotovaná obecní výstavba nájemních bytů (jakkoliv zatím nemá charakter masovosti) může vést k tomu, že bude znevýhodněna (zákon akce a reakce funguje i v ekonomice) klasická tržní výstavba pro běžné obyvatele. Obce, působící za státní dotace jako developeři, z trhu „odkradou“ část stavebních kapacit (při hospodaření s veřejnými zdroji nikdo na nějakou tu korunu či milionek nehledí), což vytvoří vzlínající cenový tlak na zbývající tržní výstavbu a na ceny bytů, jež zůstanou pro volný trh a pro ty neprivilegované.

Celkově se dá říci, že expresivní spor o levné hypotéky, jenž Babiš nastartoval teatrálním útokem na svého exporadce Michla, je proto jen kombinovanou snahou odvrátit pozornost od nemožnosti vlády „zázračně“ vykouzlit dostupné bydlení; o levných hypotékách ani nemluvě. A také od bytové kauzy ministryně Mrázové, která na bytovou politiku vlády vrhla nemilosrdně ponuré světlo, či spíše zářivou temnotu. 

Premiér tak jako vždy hraje s veřejností marketingovou hru, v níž se stylizuje do role bojovníka za levné hypotéky a snaží se tím falešně vytvářet dojem enormní snahy o celkové zlevňování bydlení, což spolu ve skutečnosti tolik nesouvisí. A pokud ano, pak nepřímou úměrou.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.