ANALÝZA MARTINA MAŇÁKA | Dluhové eskapády etablující se české vlády přinášejí všemožné paradoxy. Například v podobě radosti ministryně financí Aleny Schillerové z horlivých obyvatel, kteří – jak se nyní ukázalo – mnohonásobně vykoupili novou emisi státních dluhopisů. Jenže radost není vůbec namístě. Proč?
Jakkoli to na první pohled působí jako hřejivě-státotvorná symbióza vlády a jejího dělného lidu, v reálu se děje to, že část obyvatel „úprkem“ pro schillerovské dluhopisy svými soukromými penězi přímo podporuje zadlužování státu. Což pochopitelně jen dále zvyšuje apetit politiků pokračovat v zadlužovací mánii až do jejího nevyhnutelného a špatného konce.
Lidé si v rámci nové „schillerovské“ emise do konce letošního června, kdy skončilo upisovací období, nakoupili (přesněji řečeno objednali) státní dluhopisy za 80 miliard korun. Poptávka po nich mohutně překonala nabídku. Původně plánovaný objem emise totiž činil „jen“ 20 miliard. Ministryně Schillerová se nechala slyšet, že je dojatá k slzám z toho, jak enormní zájem o „její“ dluhopisy občané projevili.
Je ovšem značně rozporuplné, když vydávání dluhopisů a jejich úspěšný prodej jsou prezentovány jako cosi vysoce pozitivního, tedy jako něco, na co mohou být lidé po zakoupení svého podílu pyšní. Ve skutečnosti jde ale o podporu růstu dluhu – závaží na nohách a rodinných rozpočtech každé domácnosti.
Státní letadlo / pyramida
Jistě, z pohledu ministryně je emocionálně skvělé, že občané fakticky nenechali vládu ve štychu s jejími rostoucími deficity a zapojili se v hojném počtu do státního dluhopisového dobrodružství. Jenže celý proces má i své protiklady a stinné stránky.
Především je nutno si přiznat, že lidé si (většinou) nekupují státní dluhopisy kvůli sympatiím k Aleně Schillerové či na důkaz úcty a vděku vůči hnutí ANO, natož z důvodu podpory vládní politiky, nemluvě ani o hypotetické občanské zodpovědnosti za stát. Občané si dluhopisy koupili, jelikož jim tyto cenné papíry nabízejí solidní, relativně výhodné finanční podmínky. Jinými slovy, vložili do nich své peníze z ryze zištných zájmů s cílem uskutečnit dobrou investici a zhodnotit své úspory výhodněji než například na termínovaném vkladu v bance.
Tyto – zdůrazněme, že jen relativně – výhodné podmínky (Schillerová se chlubí, že jde o úrok v průměru 4,5 procenta ročně „čistého“) budou v dalších letech znegovány zvýšením státního dluhu, neboť peníze na úhradu úroků (nemluvě o jistině dluhopisu) bude muset stát někde „schrastit“. A to buď zvýšením daní, nebo jinou formou zadlužení, typicky vydáním dalších dluhopisů, s dalšími „výhodnými“ úroky...
Občané se tak dobrovolně stali součástí dluhopisového „pyramidálního letadla“ (dokonale legálního, samozřejmě), jež někdy bude muset jednou zákonitě narazit do zdi.
Dojetí nad masovou občanskou poptávkou po státních dluhopisech je plně na místě jen tehdy, když uvážíme, že rozpočtový deficit a dluhy Česka neustále rostou. A pak jsou na místě i slzy zděšení. Český státní dluh v letošním prvním čtvrtletí vzrostl o 42,3 miliardy korun na rekordních 3,72 bilionu korun.
Po nás potopa: Dluhy zaplatí někdo jiný
Dluh samotných vládních institucí přitom vyskočil již na 3,83 bilionu korun a je více než varovné, že do konce letošního roku má státní dluh narůst na téměř 4 biliony korun (přesně na 3,991 bilionu Kč). Co je ještě horší, nelze se zbavit dojmu, že politici všech barev a směrů si na extrémní zadlužování své země v podstatě zvykli a berou to už jen jako formální, akademické účetní položky pocházející z nějakého jiného světa.
Megadluhy jsou čím dál více vnímány (tedy, pokud je vůbec ještě veřejnost vnímá) jako nezbytný a nevyhnutelný kolorit našeho nového krásného světa, jako neškodný doprovodný efekt, jež předznamenává cestu k ještě lepším zítřkům.
Co na tom, že nutnost splácet dnešní schillerovské „dojemné“ dluhopisy spadne – v duchu rčení „po nás potopa“ – na hlavu příštím vládám. Jen málokoho dnes trápí, natož aby se z toho dojímal k slzám, že veškeré dluhy, potažmo dluhopisy bude muset v budoucnu zaplatit někdo, kdo dluhy dnes nevytvořil.
Tolik opěvované státní dluhopisy jsou ve skutečnosti past a začarovaný kruh. Investoři, v tomto případě občané, skrze nákupy dluhopisů pomáhají státu se ještě více zadlužovat. Pletou si tím sami na sebe bič. Lidé a investoři půjčují státu, který díky tomu může více přerozdělovat a následně si opět ještě více půjčovat a ještě více zadlužovat zemi a budoucí poplatníky.
Do vládních dluhopisů investující občané si tak sice krátkodobě (mírně) zhodnocují své úspory, ale současně roste veřejný dluh, jenž budou muset nakonec splácet úplně všichni, třeba opět i tím, že si koupí další dluhopisy, možná s ještě atraktivnějším úrokem.
Když chybí odpovědnost za celek
Je to podivný paradox, neboť lidé v jistém smyslu skrze možnost kupovat vládní dluhopisy dostávají možnost dostat částečně hospodaření státu pod svou kontrolu; respektive přímo o něm rozhodují tím, že mohou „hlasovat nohama“, potažmo svou vlastní peněženkou. Jak vidno, značná část obyvatel hlasovala tím, že obsah své peněženky dobrovolně nabídla vládě k jejím dalším přerozdělovacím eskapádám.
Tito šťastní drobní investoři, kupující, kteří tak masivně vyprodali nejnovější dluhopisovou emisi ministryně Schillerové, si asi neuvědomují, že pokud by zájem lidí (obecně, investorů včetně těch institucionálních) o státní dluhopisy klesl na nulu, vláda by své deficity a dluhy musela splácet z jiných zdrojů.
Buď z přebytku rozpočtu, což je utopický sen, neboť přebytkový rozpočet se stal už jen utopickým snem. Nebo z úspor v jiných vládních výdajích, což je sice proveditelné, ale spíše jen teoreticky. Anebo ze zvýšených daní, což je krajně politicky nepopulární.
Jak vidno, investoři včetně občanů mají na vládu v jistém smyslu jakousi specifickou páku. Kdyby lidé neskočili na „výhodnou” nabídku státních dluhopisů, tak vládě – s mírnou nadsázkou řečeno – vyschnou zdroje a ocitne se ve finančních problémech. Respektive, ocitne se pod tlakem, který by ji teoreticky nutil šetřit, možná se méně zadlužovat, tedy generovat nižší dluhy.
Jenže to je jen „kdyby“. Jak ukázala nejnovější „dluhopisová show“ Babišovy vlády, značná část obyvatel – nepochybně těch majetnějších, kteří disponují volnými peněžními zdroji – dává přednost svému osobnímu finančnímu prospěchu a krátkodobému utilitárnímu zájmu nad zodpovědností za dlouhodobý vývoj státu a jeho finance.
Lze tedy bez uzardění konstatovat, že masivním nákupem státních dluhopisů občané „pomohli“ státu se ještě masivněji zadlužit. A to se jim v zatím blíže neurčené budoucnosti, ale jednou zcela stoprocentně, vrátí jako bumerang.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
