ANALÝZA MARTINA MAŇÁKA | Vláda čelí nevídanému dilematu v oblasti vyplácených důchodů, která je zejména pro hnutí ANO alfou a omegou voličské úspěšnosti. Je to poněkud paradoxní noční můra. Z platného zákonného mechanismu totiž předběžně vychází, že by vláda měla od Nového roku přidat penzistům v Česku „pouhých“ 300 Kč, tedy nejméně za posledních deset let. A to je něco, čeho se ANO bojí, neboť by tím nejenom zklamalo své příznivce, ale především by v politickém smyslu obelstilo sebe sama.
Bumerang předvolebních slibů
Nastala typicky bizarní souhra okolností: Andrej Babiš se – jak bývá zvykem – chytil do vlastní pasti. Právě on a jeho hnutí se před volbami vysmívali „strašlivé“ Fialově vládě za to, že penzistům v rámci pravidelných lednových valorizací přidávala „pouhých“ cca 360 Kč či ještě méně.
A bylo to právě ANO, kdo v nejširším důchodovém kontextu sliboval hory doly. Jak ale vyplynulo z vyjádření relevantních vládních politiků, ti se nyní stydí přidat penzistům pouhé tři stovky, jež vyplývají z příslušného valorizačního vzorce.
V něm hraje stěžejní roli nízká inflace (za loňský rok průměrně 2,5 %; nyní 1,7 % meziročně) a fakt, že reálné mzdy sice rostou (4,6 % za loňský rok), což ale na prudší skok v penzích nestačí. Vyšší růst mezd totiž nastává až letos (6,4 % za první čtvrtletí) a do důchodového valorizačního vzorce se nezapočítává.
Stín Fialovy vlády a inflační kocovina
Je nezpochybnitelnou pravdou, že za vlády Petra Fialy se přidávalo relativně skromně, což plynulo z dodržování valorizačních pravidel. Takže v roce 2024 činilo průměrné zvýšení důchodů 360 Kč měsíčně a o rok později „rekordně“ nízkých 358 korun na osobu.
Ve srovnání se zvýšením o 825 Kč v roce 2023 (které jde ovšem také za Fialovou vládou) šlo o zdrcující kontrast – ten plynul z toho, že Česko prodělalo ničivou chorobu šokového vzedmutí spotřebitelských cen (rekordní inflace ve výši 18 % v září 2022).
Když má dnes platný valorizační předpis dodržet Andrej Babiš, je oheň na střeše. Došlo by totiž k politicky kuriózní situaci: Babišova vláda by od ledna příštího roku měla penzistům přidávat méně (jen zhruba 300 Kč) než proklínaný Fialův kabinet, jehož odstranění od moci bylo klíčovým programovým bodem všech stran, které dnes tvoří osu koaliční většiny.
Zdroje jsou, ale rozpočet krvácí
Nepřekvapuje, že předáci ANO v rámci neskrývaného populismu lavírují a přemítají, zda nemají platný valorizační mechanismus odhodit a přidávat nikoliv na základě zákona, nýbrž na základě „dobra“, tedy znatelně více než žádá zákon – tak, aby starobní penzisty neurazili, a tito se na premiéra Babiše nezlobili. Ve hře je tudíž dvojnásobek, tedy zvýšení důchodů v průměru o 600 Kč.
Konat ryzí dobro je samozřejmě chvályhodné, i když je realita poněkud složitější. Ale základní počty jsou snadné: zvýšení důchodů v průměru o 300 korun by státní kasu ročně vyšlo zhruba na deset miliard korun, zvýšení o 600 korun na dvacet. To sice není málo, ale odpovídá to celkovému rámci, kdy v letošním roce jde v Česku na penze omračující balík 722 miliard korun.
Především je potřeba vypíchnout fakt, že tuzemská důchodová finanční situace je nyní překvapivě velmi dobrá. V současné době (data k červnu 2026) je tzv. důchodový účet (tedy rozdíl mezi tím, co stát vybral na důchodovém pojištění a kolik dal na penze) v mínusu cca 3 miliardy korun, což je ovšem „nic“ ve srovnání s dobami, kdy deficit dosahoval mnoha desítek miliard. Systém prostě po sérii parametrických úprav dospěl k vyrovnanému hospodaření. Z čehož plyne, že zvyšovat důchody je nyní finančně podložené.
Jak by řekl klasik: „Zdroje jsou“ (a to doslova; nikoliv v jeho bájné fikci). Průběžné penzijní schéma v současnosti prakticky nevyžaduje, aby jej stát dotoval. A podle dostupných prognóz lze navíc očekávat, že na konci letošního roku bude důchodový systém v přebytku více než 15 miliard korun.
Zjednodušeně řečeno, vláda by mohla mít na „důchodovém účtu“ dostatek peněz na to, aby penze zvýšila řekněme v průměru o 450 Kč, aniž by pro to musela cokoliv udělat, tedy, aniž by musela dosypávat z jiné hromádky státního rozpočtu.
Past na budoucí generace
K tomu se pochopitelně musí doříci i pověstné „bé“. To, že letos je (respektive že bude) na účtu přebytek, ještě neznamená, že tomu tak bude navždy. O co více se nyní (tedy v lednu 2027) penze zvednou, o to je pravděpodobnější, že penzijní systém v budoucnu spadne do schodku, jenž bude muset ta která vláda „lepit“ z jiných rozpočtových zdrojů.
Tak či onak, pokud se budou Andrej Babiš a Alena Schillerová v září, kdy chtějí o zvýšení penzí rozhodnout, holedbat svým rozdávačným milosrdenstvím a budou tvrdit, že přidali více než zákonem požadovaných 300 Kč v průměru na osobu měsíčně, pak je nutno se na tuto „velkorysost“ podívat správnou, tj. daty podloženou optikou.
Stát prostě nyní v systému má relativní dostatek peněz na zvyšování penzí. Vláda nemusí projevovat „důchodovou dobročinnost“. Stačí jen, když formálně posvětí, aby úřady přerozdělili penzistům tolik peněz, kolik se vybralo od ekonomicky aktivních poplatníků.
Nebezpečně roztočená inflační spirála
Jenže, jedno světlé pozitivum by nemělo zastínit celkovou temnotu. Nelze opomenout, že en gros je státní kasa – jejíž součástí jsou formálně i prostředky vybrané na důchody – v totálním průšvihu, který má neodbytnou tendenci se zhoršovat. Je tedy logické, že čím vyšší bude deficit státního rozpočtu (letos odhadem 310 mld. Kč, na příští rok zřejmě něco pod 400 miliardami), tím horší budou možnosti státu potenciálně dosypávat desítky miliard korun do penzijního systému v případě, že se tento dostane do deficitu. Což se v budoucnu nedá vyloučit.
Zcela jiná debata je o tom, zda jsou penze dostačující či spravedlivé, respektive zda by valorizační mechanismus neměl být nastaven k většímu reálnému zvyšování penzí tak, aby byl systém více automatický a méně podléhal vrtošivým a populistickým náladám vládnoucích politických garnitur.
Nutno dodat, že v současné době jsou penze u nás jakž takž férové a valorizační mechanismus je optimem možného. V kontextu EU jsou v ČR penze nadprůměrné ve srovnání se zeměmi střední a východní Evropy, ale současně – nepřekvapivě – zůstávají nadále nízké ve srovnání s nejbohatšími státy EU.
Průměrný důchod u nás činí 21 800 Kč, zatímco v Německu se po 35 letech pojištění pohybuje (v přepočtu) mezi 33 tisíci až 44 tisíci Kč. Platí banálně prostá úměra: čím je země ekonomicky silnější, tím vyšší důchody si může dovolit.
Je špatné, když jsou důchody určovány politickou střelbou od boku, tzn. když penze nejsou předvídatelné a když se penzisté stávají rukojmími v rukou nevypočitatelných politických reprezentací. V tomto stavu se Česko občas ocitá, kupodivu zatím vždy za vlády Andreje Babiše.
Politici by si však měli pro reálný růst důchodů vzít k srdci dvě zásadní poučky. Jednak by neměli bránit růstu ekonomiky, neboť peníze na důchody nevytváří/netiskne vláda, nýbrž je generuje trh a tržní ekonomika. Případně by měli růstu ekonomiky pomáhat tržně konformními nástroji, což je však poněkud utopická a vždy riskantní idea.
Ale především by měli dělat vše pro to, aby zabránili vysoké inflaci (s tou nízkou, plíživou je bohužel nutno se smířit), neboť inflace je ten nejhorší nepřítel (nejen) penzí a penzistů. A v tomto aspektu si bohužel nová Babišova vláda a zejména ANO počínají značně nezodpovědně, neboť vytváření vysokých rozpočtových schodků na úrovni 400 miliard korun je fatálním „přirozeným“ spouštěčem pro roztáčení inflační spirály směrem nahoru.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
