KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Reaganův legendární výrok o „říši zla“ neztratil ani po více než čtyřiceti letech nic ze své mrazivé platnosti. Sovětský svaz sice zanikl, podstata ruského impéria však zůstala nedotčena. Od carského teroru přes bolševická zvěrstva až po brutalitu na Ukrajině směřuje Moskva neustále stejným směrem. A nedávné útoky Rusů v Německu jsou dalším potvrzením.
Legendární výrok amerického prezidenta Ronalda Reagana z 8. března 1983 o tom, že komunistický Sovětský svaz je „říší zla“ (Evil Empire; vůbec poprvé jej Reagan takto označil 8. června 1982 v britské Dolní sněmovně), definoval, pokud jde o americko-sovětské vztahy, první polovinu osmdesátých let minulého století. Navzdory tomu, že se tyto vztahy ve druhé polovině tohoto desetiletí změnily k lepšímu, že na jejich sklonku skončila studená válka a že od té doby uplynulo více než čtyřicet let, Reaganova slova stále platí.
Rusko, nástupnický stát někdejšího SSSR, je stejnou „říší zla“ jako tenkrát, i když si to někteří lidé nechtějí přiznat. Nejnovější odhalení německých zpravodajských služeb ohledně ruských hybridních útoků na Spolkovou republiku je toho dokladem.
Nic se nezměnilo
Leccos naznačovalo, že by se alespoň „něco“ mohlo změnit k lepšímu, už ve druhé polovině osmdesátých let minulého století, kdy sovětská komunistická nomenklatura zvolila do svého čela v marné snaze zachránit podstatu systému reformního aparátčíka Michaila Gorbačova (v čele státu v letech 1985–1991, až do rozpadu SSSR), jehož politika přestavby a informovanosti / otevřenosti (perestrojka i glasnosť) k pádu režimu nakonec paradoxně přispěla. Naděje s zvedla hlavně v devadesátých „jelcinovských“ letech. Byla to ovšem pouhá iluze, nic víc, nikoli nepodobná té, které – pokud jde o carské Rusko a Sovětský svaz – uvěřil Západ již několikrát a pokaždé marně.
Jelcinovské Rusko sice prošlo v „dynamických devadesátkách“ dramatickými, především ekonomickými, zčásti i politickými proměnami, jak o tom skvěle psala Světlana Alexijevičová v knize Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka, jeho podstata se ale nezměnila.
Všudypřítomné násilí a agresivita nejenže neskončily – nezapomínejme na války v Podněstří v roce 1992, v Gruzii a v Abcházii v letech 1992 a 1993, na boje o Náhorní Karabach v letech 1992–1994, na střety v Tádžikistánu v letech 1992–1997, ani na první čečenskou válku (1994–1996) a na válku v Dagestánu a druhou čečenskou válku (1999) – smrtonosné násilí se navíc přeneslo i na území samotného Ruska, které se změnilo v zemi ovládanou bezskrupulózními mafiánskými klany, vesměs s politickým krytím (nezřídka i z nejvyšších míst); v ulicích Moskvy i dalších měst vybuchovala auta a střílelo se ve dne v noci…
Navzdory veškerému propagandistickému úsilí a podpoře ze strany Západu (v čele s Billem Clintonem, zčásti i Georgem Bushem mladším, Barackem Obamou, Gerhardem Schröderem, Angelou Merkelovou a dalšími) a navzdory víře (nic jiného to nebylo), že ve výhledu je možná „ruská demokracie“, vrátil Vladimir Putin Rusko tam, kde bylo „odnepaměti“ – tj. mimo evropskou civilizaci (bez ohledu na všechny Puškiny, Nabokovy, Šostakoviče atd.), mimo „náš svět“, ve kterém jsme s výjimkou let 1939–1945 a 1948–1989 vždycky žili, třebaže na jeho východní „periferii“.
Rusko není samo, ale…
Rusko přirozeně není samo, to je potřeba říct, kdo se v moderních dějinách dopustil / dopouštěl „věcí strašlivých“: Itálie má za sebou více než dvacet let fašismu a stěží představitelné hrůzy, které spáchala mimo jiné v Africe při budování „nového impéria“; Německo si prošlo, a s ním velká část Evropy, dvanácti lety běsů nacismu včetně „pekla holocaustu“, na které nezapomeneme, co svět bude světem.
Španělé mají za sebou bratrovražednou občanskou válku, stejně jako balkánské národy; Francouzi, Nizozemci a Belgičané psali děsuplné příběhy jak v koloniální éře, tak v letech dekolonizace, čemuž se zčásti (například při potlačování povstání Mau Mau) nevyhnuli ani Britové. Hlavně si nic nemalujme narůžovo, nepropadejme žádným iluzím a nic si nenalhávejme.
…ale přesto je jiné
Ruští vládci však páchali zvěrstva prakticky kontinuálně. Dědictví ruského carství je až do samotného konce, jenž přišel v únoru 1917, plné tragického, soustavného násilí a jeho jakákoli idealizace není ani v náznaku na místě. Přečtěte si ostatně skvělou práci britského historika Orlanda Figese s názvem Lidská tragédie. Ruská revoluce 1891–1924 a budete mít jasno, pokud byste snad o mých slovech jakkoli pochybovali.
Příběhy „plné krve“ při budování / rozšiřování Sovětského svazu, při expanzi do Pobaltí, na Kavkaz a ještě dál, i běsy směřované dovnitř (občanská válka, sovětizace země, kolektivizace, velký teror atd.) pokračovaly až do napadení SSSR nacistickým Německem v roce 1941, jehož spolehlivým spojencem ale Sovětský svaz v letech 1939–1941 (Poláci by mohli vyprávět) byl.
Ani po druhé světové válce, po vítězství nad Německem, se v zásadě nic nezměnilo. Doma „divukrásná země blízko pólu“, jak o SSSR psal v básni Vyzvání na cestu Vítězslav Nezval v roce 1932, kdy vrcholily hrůzy kolektivizace s miliony mrtvých, doslova úpěla pod diktaturou paranoidního stárnoucího diktátora Stalina, jihovýchodní Evropa se pak stala integrální součástí sovětského impéria (tzv. východní či socialistický blok) a zůstala jí až do konce osmdesátých let. Rok 1989 byl vskutku annus mirabilis, díky němuž žijeme už více než pětatřicet let ve svobodné zemi. Díky bohu za to.
Rusko českýma očima
Když už je řeč o České republice, Češi mají k Rusku (tak jako měli, alespoň zčásti, i k Sovětskému svazu) zvláštní vztah. Ano, zvláštní vztah, to je to správné slovo. Na jedné straně v naší společnosti již od první poloviny 19. století, od mimořádného úspěchu básnické sbírky Ohlas písní ruských (1829) Františka Ladislava Čelakovského, poměrně silně rezonovaly proruské nálady a proruský sentiment (většinou více či méně obratně zahalený do pan-slovanského roucha), což trvalo prakticky po celé 19. století (viz cesta českých představitelů na Rus v roce 1867, nebo pošetilé sny Karla Kramáře o tom, že v čele našeho samostatného státu stane ruský car z rodu Romanovců, případně jím delegovaný místodržící).
Na druhé straně tu byl Havlíčkův hlas rozumu, stejně jako Masarykovo povědomí o Rusku – racionální, střízlivé vnímání a hodnocení východního impéria a přinejmenším část české společnosti na ně slyšela.
I proto nepodlehla jinak levicová první republika (1918–1938) žádným „vábičkám z Moskvy“, jakkoli KSČ patřila k nejsilnějším komunistickým stranám v Evropě a vlastně i na světě a jakkoli velká část prominentních prvorepublikových intelektuálů tíhla k levici (většina příslušníků „avantgardy“ byla členy komunistické strany).
Věřit tomu, že dnešní putinovské Rusko je jiné, by bylo dětinské a naivní
Příchod sovětské armády do naší země na jaře 1945 tuto rozpolcenost jenom potvrdil; názory na osvobození či „osvobození“ ale byly již tehdy různé.
A potom přišel „vítězný únor“ 1948 a začátek komunistické vlády se vším, co ní patřilo. Jen abychom si rozuměli! Doba, kdy sadističtí bolševičtí bachaři pod dohledem sovětských poradců znásilňovali ženy obviněné z podvratné činnosti a jejich mužům trhali nehty na rukou, drtili jim varlata a mučili je elektrickým proudem, byla přímým důsledkem výše zmíněného „osvobození“ Československa sovětskou armádou na jaře 1945. Jakkoli mnoho lidí tehdy „rudoarmějce vonící benzínem a trávou“ (Miroslav Florian, sbírka Cestou k slunci, 1953) po šesti letech německé nacistické tyranie radostně a upřímně vítalo.
Také bída a zmar normalizace v sedmdesátých a osmdesátých letech byly přímým důsledkem sovětské okupace naší země v srpnu 1968. Všichni ti odporní Svobodové, Husákové, Jakešové, Bil’akové, Klusákové a spol., všechny ty zlomené charaktery z „dvaceti let ponížení“ – i to bylo dílo Sovětského svazu, dnešního Ruska, bez ohledu na to, které z národností země známé jako „sojuz něrušimij respublik svobodnych“ se na srpnu na obsazení Československa přímo podílely (v zásadě všechny).
Věřit tomu, že dnešní putinovské Rusko, jež eviduje Českou republiku vysoko na seznamu nepřátel, je jiné, by bylo dětinské, naivní a, kdyby to nebylo tak vážné, bylo by to i směšné. Dnešní Rusko, to totiž není moderní Moskva, podobající se v některých ohledech evropskému Západu, kde většina lidí donedávna nepocítila, že je jejich země ve válce.
Dnešní Rusko, to jsou ztýrané oběti vražd a násilí z Buči, děti z kyjevských paneláků s utrženýma rukama a nohama od Putinových bomb. Dnešní Rusko není skoro v ničem jiné, než jaký býval Leninův, Stalinův, Chruščovův a Brežněvův Sovětský svaz. Takhle to je. Nezapomínejme na to.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
