KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Premiér Andrej Babiš ve snaze přehlušit pachuť z rozplizle odkládaného „plnění“ vzletných předvolebních penzijních slibů nadhodil vějičku, že by jeho vláda mohla opět nadělit jednorázový důchodový dáreček – tedy mimořádnou platbu příjemcům penzí. Nejde jen o to, že jednorázový mimořádný důchod je nesystematický krok. Vláda tak mimoděk poukázala na fakt, že v důchodové oblasti panuje čím dál větší nejistota a zmatek, v nichž se současní i budoucí penzisté ztratí jako v bludišti a stanou se ještě závislejší na libovůli aktuálně vládnoucích garnitur.
Připomeňme, že zatím poslední jednorázový důchodový dárek nadělila předchozí Babišova vláda v prosinci roku 2020, a to ve výši 5 tisíc korun. Bylo to v reakci na tehdejší pandemii covidu-19, kdy tehdejší kabinet využil hluboké a všeprostupující krize k „dobrému skutku“ vůči potenciálním voličům a voličkám.
Koronavirová krize už sice dávno skončila, ale její dozvuky zřejmě v nějaké podobě rezonují u politiků ANO dodnes. Například v podobě pachutě z rozplizlého (ne)plnění důchodových slibů a prohlubující se nejistoty kolem budoucích změn.
Babišův kabinet už stihl odsunout svůj původní plán na velkorysejší valorizace penzí, což nepřekvapuje s ohledem na stav státní kasy, ale zaráží s ohledem na hlasitost valorizačního předvolebního slibu. Nelze přitom tvrdit, že by vláda v penzijní oblasti zcela mlčela.
Koná zatím to, na co jsou zdroje a co nebude státní kasu tolik bolet. Takže rozhodla o postupném zvyšování starobních důchodů lidem nad 80 let věku v podobě pětistovky přidávané vždy po pěti letech s tím, že po dosažení 100 let věku se má penze zvýšit o 1000 korun měsíčně. Taková opatření samozřejmě dávají smysl, ale zavání „dárkovostí“ a nesystematičností.
Babiš narazil na realitu
Co je však zásadní, nový kabinet nechává trčet ve vakuu svůj těžkotonážní předvolební slib o zastropování důchodového věku na 65 letech. Tato věková hranice byla pomyslně prolomena za předchozí Fialovy vlády s tím, že se „odchodový věk“ postupně posunuje až k 67 letům.
Vládní představitelé tvrdí, že vrácení stropu projednají až v další vlně penzijních změn, a to společně s problematikou dřívějšího odchodu pro náročné profese. Přitom je zjevné, že Babišův sbor ministrů narazil na tuzemskou finanční realitu a vstřebává dilema mezi optimistickými předvolebními fantaziemi a černou rozpočtovou skutečností. Rozpočtové deficity se vládě nedaří krotit, státní dluh „utěšeně“ roste ke 4 bilionům, přičemž změna tohoto kritického trendu se nerýsuje ani na tom nejvzdálenějším obzoru.
Je triviálně srozumitelným faktem, že posouvání věku odchodu do penze nad 65 let znamená nižší budoucí nárůst počtu důchodců a tedy i relativně přijatelnější nároky na objem peněz v důchodovém systému, což je pro politiky všech barev rozpočtově lepší varianta, než její opak, tedy než citelnější nárůst počtu penzistů.
Změny počkají na volby
Na druhou stranu, Babišově vládě dnes může být teoreticky úplně jedno, co se bude dít v roce 2030 (kdy bude dosaženo původní důchodové hranice 65 let) či po roce 2030. Její mandát totiž končí v roce 2029. Z čistě politického hlediska a při odhlédnutí od vývoje v příštím volební období mohou „Babišovci“ o zastropování na 65 letech rozhodnout třeba okamžitě, aniž by to mělo akutní finanční konsekvence.
Přitom samotné rozhodnutí o opětovném zastropování na 65 letech by nemalou část voličů potěšilo už v tomto volebním období, i když by to aktuálně nikomu nepřineslo hmatatelnou výhodu. Dá se tedy předpokládat, že k bombastickému navrácení původního limitu 65 let zcela jistě dojde v okamžiku, kdy tomu budou politické okolnosti optimálně nakloněny, tedy až budou klepat na dveře nějaké další volby…
Všeobjímající nejistota
Tak či onak, je zřejmé, že rozpačité pseudoplnění volebních slibů v důchodové oblasti v nové vládě naráží na neradostnou realitu, přičemž v tíživých problémech je především státní rozpočet jako takový, nikoliv samotný důchodový systém.
Bilance na důchodovém účtu, tedy rozdíl mezi příjmy a výdaji na penze se letos vyhoupl do plus-mínus vyrovnaného stavu (v květnu se účet dostal na nulu), což je v jistém smyslu „zázrak“. Plyne z toho to, že vláda nemusí do penzijního systému přisypávat ze státního rozpočtu téměř žádné další peníze, takže jí více zdrojů zbyde na jiné účely.
Nic to však nemění na faktu, že v důchodové oblasti dnes panuje vysoká míra nejistoty v těch nejzákladnějších parametrech. Není úplně jasné, kdy se vlastně bude odcházet do penze a není ani trochu jasné, jak vysoké budou důchody, respektive, jak velkoryse či přízemně se budou valorizovat.
Rozpínající se důchodovou mlhu se možná vláda bude snažit překrýt dalším předvolebním jednorázovým důchodovým dárkem či alespoň vypouštěním barevně slibujících balónků. Celkově však tato situace a nastolovaný mlžný trend neklamně dosvědčují, že z důchodů se stává úderné politické kladivo na voliče v prostředí, jemuž dominují relativita a chaos.
Vláda, postrach penzistů
Průběžný důchodový systém, jakkoliv jsou mu přičítány výhody jako stabilita a předvídatelnost, ve výbušně politickém prostředí, v němž volby střídají volby, rozhodně není předvídatelným „pojistným“ systémem, v němž by každý byl schopen vytušit, jaké bude plnění, tedy kdy půjde do penze a jak vysoký důchod bude pobírat – dominantně na základě zásluhovosti, tedy toho, kolik do systému během života odvedl; pochopitelně ve vazbě na inflaci.
Z čím dál více zpolitizovaného penzijního systému se fakticky stává „antisystém“, který primárně není závislý na tom, kolik kdo do systému odváděl, ale spíše na tom, jaká politická garnitura se právě dostala k moci a s jakými dárkovými a parametrickými vrtochy chce k důchodům přistupovat.
Výsledkem je oportunistický penzijní mechanismus, jehož pilířem je populistické „důchodové dárcovství“ (samozřejmě, dárcovství z cizího, tj. z veřejných zdrojů) držitelů moci a libovůle těch, kdo aktuálně získali pravomoc rozhodovat o důchodových parametrech. Střídání vládních garnitur na základě demokratických voleb se v kontextu zvratů a vytváření nejistot důchodového systému stává „postrachem“ nejenom penzijního systému samotného, ale všech současných i budoucích penzistů.
Vlády – a ta současná v tom má primát – svou obsedantní potřebou využívat důchodový systém k získávání politických bodů dělají ze stávajících i budoucích penzistů jen bezmocné oběti, jimž nezbývá, než čekat na to, až vláda vynese další „finální ortel“, jimž rozhodne o důchodech a životech milionů lidí. Důchodový systém se tak postupně stává nejviditelnějším důkazem vzrůstající fatální ekonomické závislosti obyvatel na politickém rozhodování státu a jeho reprezentací, což je pochopitelně cesta, která zákonitě musí skončit ve slepé uličce, nebo ještě hůř.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
