KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Babišova vláda si v Poslanecké sněmovně nechala schválit novelu, která natvrdo ruší postupné valorizační zdražování dálničních známek v Česku. Mírné zdražování prosadila předchozí vládnoucí koalice. Fakticky se tak zavádí cenový „stop stav“ s tím, že letošní ceny budou platit i v dalších letech. Jedná se o opatření, které sice formálně zapadá do – na první pohled – líbivé vládní strategie „zlevňování života občanům“. Symbolická okamžitá úspora automobilistů však logicky bude tvrdě vykoupena.
Podle nově schvalované úpravy tak motoristé i v příštích letech, stejně jako letos, zaplatí za celoroční známku 2570 korun, za měsíční 480 Kč, za desetidenní 300 Kč a za jednodenní 230 Kč. Nezdražování státních služeb, jako je v tomto případě možnost ježdění po dálnicích, je samo o sobě příjemné a potěší všechny automobilisty, což bylo stěžejním záměrem „zlevňovacího“ opatření nové vlády.
Z pohledu obyvatel a daňových poplatníků by bylo velmi příjemné, pokud by ceny státních služeb navěky stagnovaly na předem dané a stálé cenové hladině. Tato idea je však absolutně odtržená od reality; ostatně, stačí se podívat na ceny ryze „politických služeb státu“, tj. na platy politiků, poslanců, ministrů apod. Ty rozhodně nestagnují, ba právě naopak. I u nich sice docházelo k dočasným zmrazením, aby pak s o to prudší dynamikou poskočily nahoru… Ale zpět k dálničním známkám.
Lépe dnes, hůř zítra
Na věc je nutno se podívat komplexněji, nikoliv pouze prizmatem dnešního či zítřejšího dne a nejbližších voleb, respektive skrze peněženky voličů stran vládní koalice, kteří díky „stop stavu“ v příštím roce ušetří (za jednu celoroční dálniční známku) zhruba 120 korun, tedy částku, za kterou si při dnešních cenách zakoupí zhruba 3 litry benzínu. I to je průhledným důkazem předvolebně-populárního charakteru této novely.
Celá akce je součástí oficiálně deklarované vládní strategie „zlevňování života občanům“. Ta je však zjevně dvojsečná a fakticky znamená „obchod s ďáblem“, tedy výměnu lepšího dneška za mnohem horší zítřek.
Ministr dopravy Ivan Bednárik pro zavedení stop stavu na pravidelné valorizace cen argumentoval tím, že prodej dálničních známek není celonárodní sbírka, tedy že cílem prodeje dálničních známek není pokrýt náklady na stavbu dálnic v Česku.
Tato argumentace je formálně vzato korektní a nepochybně osloví ty správné voličské skupiny. Nelze popřít, že prodej dálničních známek nemá a ani nemůže mít za cíl pokrýt celkové výdaje na stavbu a údržbu dálnic.
Nezaplatí řidiči, ale doplatíme na to všichni
Stát v loňském roce z prodeje dálničních známek utržil 8,7 miliardy korun. Každoroční náklady na dálnice (a silnice) jsou však zhruba desetinásobné. Ze státního rozpočtu jen v letošním roce na rozvoj, výstavbu a údržbu dálniční sítě přiteče celkem 81,1 miliardy korun. Pokud by tyto náklady měly být hrazeny z prodeje dálničních známek (a z výběru mýtného za kamiony), řidiči by se nedoplatili. Dálniční známky by musely stát mnohonásobek dnešní ceny, což je v praxi nepředstavitelné.
Z vládní argumentace ve prospěch zastavení valorizací dálničních poplatků však jasně plyne, že zmrazení cen dálničních známek vlastně s náklady na dálnice ani nesouvisí. Smyslem vládou prosazovaného opatření potěšit část voličů a ulehčit jim v jejich rodinných výdajích. Cenový „stop stav“ na dálniční známky je tedy fakticky především nástrojem sociální politiky.
A plyne z toho smutná realita: zvyšující se náklady na nové dálnice nebudou platit řidiči, ale rozprostřou se skrze zvýšení státního dluhu do budoucnosti a dopadnou na všechny daňové poplatníky. Je naprosto evidentní, že o co nižší budou „dnešní“ (tj. letošní a v dalších letech) příjmy plynoucí z provozu dálnic (dálniční známky plus mýtné z kamionové dopravy), o to větší bude „díra“ mezi dopravními příjmy a dopravními výdaji státu a o to více nabobtná dluh státu související s dálniční expanzí v Česku.
Socialistická fata morgána
Stát zcela záměrně snižuje své dopravní příjmy zavedením stop stavu na dálniční známky, ale současně zvyšuje výdaje na stavbu dálnic. Což sice organicky zapadá do populistického stylu vládního „hospodaření“, ale vyvolává pochyby o finanční únosnosti tohoto počínání.
Jsme svědky vytváření zárodků jakési socialisticko-budovatelské, až téměř komunistické (služby jsou skoro zdarma…) fata morgány Babišovy vlády. Je utvářen dojem, že stát (a ten Babišův zvláště) může občanům poskytovat čím dál více služeb, tedy například kilometrů nových dálnic, jejichž náklady reálně rostou, ale dokáže to za čím dál méně vybraných peněz, neboť hodnota nevalorizovaných dálničních známek je dlouhodobě devalvována inflací.
Vidíme stav, kdy nabídka služeb (dálnic) je fakticky neomezená, neboť lidé mohou za symbolický poplatek 2570 Kč ročně, tedy za 7 korun na den, jezdit po tuzemských dálnicích 24 hodin denně a 365 dní v roce. To může vést ledaskoho k přesvědčení, že věci je možné pořizovat zdarma, či téměř zdarma, respektive na základě nějaké neviditelné úhrady ze státní kasy, které nijak nesouvisí s peněženkami a kapsami obyvatel.
Jedná se tedy o další experiment, jehož podstatou je vštípit veřejnosti dojem, že socialistické zadlužovací perpetuum mobile je nejenom možné, ale je dokonce žádoucí a lidmi všeobecně poptávané. Ano, automobilová veřejnost je spokojená, že dnes ušetří na dálniční známce. Co bude zítra, neřeší; většinu lidí netrápí, že dnešní úspora za dálniční známku se přeleje v budoucí vyšší daně či ještě vyšší zadlužení státu, z něhož plynou čím dál vyšší úrokové splátky.
Dálniční paradox
To je pro tuto vládu a její strategii „zlevňování života občanům“ naprosto typické a současně ošidné, neboť ve skutečnosti – snad kromě hezkého slova – není nic zadarmo. Každá útrata bude muset být někdy zaplacena a platit ji samozřejmě budou nikoliv politici z vlastní kapsy, nýbrž většina obyvatel.
Při úvahách o poplatcích za užívání dálnic v Česku by se nemělo zapomínat na jeden politicky „logický paradox“. Inflačně nevalorizované a tedy relativně levné dálniční známky pro občany umožňují vytvářet, potažmo udržovat na dálnicích velmi vysokou hustotu provozu a tedy i časté zácpy, jež pochopitelně štvou všechny řidiče a cestující. Tím stát udržuje vysokou „politickou“ poptávku veřejnosti po nové výstavbě dálnic, tj. po nových úsecích a do nekonečna prodlužovaných dálnicích, jež mají v neurčité budoucnosti propojit – v nadsázce řečeno – všechny se všemi…
Tento přístup je prezentován jako univerzální řešení problému s hustotou dopravy. Jenže, takto uměle generovaná dálniční/silniční mantra sice významně pomáhá dopravním stavbařům a jejich byznysu, ale nepomáhá státnímu rozpočtu, ve kterém permanentně vytváří zvětšující se díru, která nasává čím dál více finančních prostředků s perspektivou jejich dalšího navyšování. A to pochopitelně odnesou v důsledku všichni, včetně automobilistů, kteří dnes blahořečí Babišovu vládu za nezvyšování dálničních poplatků.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.










