KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Po měsících nedůstojného přešlapování, mocenských intrik a zákulisních bitev, které připomínaly spíše agónii hroutícího se politického režimu než strategické řízení globálního koncernu, vynesla Dozorčí rada koncernu Volkswagen ortel. Výsledek? Nejpřísnější restrukturalizační plán v historii společnosti. Ve Wolfsburgu se dnes neotevíralo šampaňské, v prostorných halách totiž zazněla ozvěna svistu gilotiny pro desítky tisíc pracovních míst.
Německý tisk, od seriózního Handelsblattu přes analytický FAZ až po bulvární Bild, dnes v podstatě nevydává jiné zprávy. Atmosféra v Německu připomíná kolektivní šok. Zatímco ještě před dvěma lety byly úvahy o zavírání domácích továren vnímány jako heretické kázání radikálních ekonomů, dnešní realita je drtivá. Management pod tlakem akcionářů, bank i brutální asijské konkurence konečně přiznal, že Volkswagen už není schopen dál dotovat svůj „sociální skanzen“ z marží, které se pod náporem čínských značek rozplynuly jako ranní mlha nad dolnosaskými poli.
Třaskavá jednání o budoucnosti budou sice probíhat i nadále, už teď lze ale dovozovat dalekosáhlé důsledky krize pro celou německou společnost. Když Oliver Blume, muž v čele koncernu, mluví o nutnosti zavírat továrny na domácí půdě, průměrný německý občan vidí rudě. Termín Boni-Gier, tedy patologická nenažranost po bonusech, se stal novým národním mottem, kterým diskutující omlacují managementu o hlavu každou další tiskovou zprávu o nutnosti „optimalizace nákladů“.
Konec nedotknutelnosti: Které hlavy padnou jako první?
Dozorčí rada v čele s Hansem Dieterem Pötschem a pod drtivým tlakem rodin Porsche a Piëch odsouhlasila plán, který počítá s okamžitou výpovědí třicet let starých dohod o ochraně pracovních míst. Onen pověstný pakt o „doživotní práci“, který byl v Německu vnímán jako ústavní právo každého, kdo si oblékl montérky s modrým logem, přestal ve 14:30 SEČ existovat.
Konkrétní oběti? Restrukturalizace se neobejde bez uzavření minimálně dvou, možná tří výrobních závodů na německé půdě. Spekulace médií se nejčastěji točí kolem Osnabrücku, který léta trpěl nízkým vytížením. Bild navíc spekuluje o radikálním osekání výroby v Emdenu, kde se elektrický sen střetl s nezájmem evropského zákazníka.
Klíčovým faktorem současného dějinného zlomu je kapitulace politiků. Spolková země Dolní Sasko v čele s premiérem Stephanem Weilem, která disponuje blokační minoritou v akcionářské struktuře Volkswagenu, se léta chovala jako sponzor odborového gigantu IG Metall, tedy něčeho jako je u v Mladé Boleslavi MB Kovo.
Jenže dnes už Weil neměl kam ustoupit. Podle informací z Handelsblattu byla situace tak kritická, že financování dalších projektů softwarové divize Cariad viselo na vlásku. Banky a mezinárodní investoři dali jasné ultimátum: buď se zbavíte sociální nadváhy a neefektivních provozů, nebo zastavíme financování.
Německá vláda, zdecimovaná neschopností řešit vysoké ceny energií a technologické zaostávání za Čínou, musela dát Volkswagenu tichý souhlas k rituální oběti. Odborová předačka Daniela Cavallová, která ještě v pátek ráno hrozila „největší stávkou v dějinách Spolkové republiky“, odešla z jednání s výrazem poraženého generála. Vyjednala sice příslib rekvalifikací, ale realita je taková, že do roku 2028 musí z koncernu odejít přes 35 000 kmenových zaměstnanců – což je ale pořád o dost méně, než se předpokládalo.
Šlechta u pásu v ohrožení
Reakce Němců na sociálních sítích na jedné straně reprezentují bezbřehý hněv na management, který si ještě loni, v době vrcholící krize, vyplatil miliony eur na odměnách, zatímco dnes s tragickým výrazem ve tváři oznamuje, že dělník v Hannoveru nebo Kasselu je příliš drahý pro budoucnost značky.
Pak je tu druhá, možná ještě zajímavější strana mince, kterou němečtí diskutéři vytahují stále častěji: konec „zlaté klece“. Volkswagen byl totiž desítky let státem ve státě, ostrovem luxusu, kde neplatila pravidla běžného trhu. Zaměstnanci s 35hodinovým pracovním týdnem a platy, o kterých se špičkovým inženýrům v dodavatelských firmách ani nezdá, byli vnímáni jako nedotknutelná průmyslová šlechta.
„Dělník ve Wolfsburgu žil v bublině, kterou mu solidárně platili všichni ostatní kupci předražených aut po celém světě,“ píše se v ostrých výměnách názorů na profesní síti LinkedIn. Tato latentní škodolibost zbytku Německa, který nikdy neokusil plody koncernového blahobytu, jen podtrhuje hloubku příkopu, který v zemi vyhloubila dekády trvající nerovnost maskovaná jako „sociální dialog“.
Škodovka na „forhontě“
Výsledky dnešního jednání nejsou ničím jiným než bolestivým pokusem o návrat k mechanické a ekonomické integritě. Volkswagen se příliš dlouho snažil být vším – nástrojem německé sociální stability, laboratoří pro bruselské klimatické utopie i globálním lídrem v digitalizaci, kterému ale v autech mrzne i ovládání klimatizace. Výsledkem byla neforemná, nehybná masa, která ztratila kontakt s trhem i se zdravým rozumem.
Wolfsburg se rozhodl pro nezbytnou amputaci končetin stižených gangrénou, aby zachránil srdce a mozek. Otázkou zůstává, zda po takovém traumatu zbude pacientovi dost síly na to, aby v souboji s čínským predátorem ještě někdy dokázal víc než jen tiše dožívat z podstaty.
Pro nás v Česku je to mrazivé varování. Pokud se mateřská loď zbavuje vlastních motorů, aby zůstala nad hladinou, Povšíkův škodovácký „ostrov stability“ se může velmi rychle stát luxusem, který si ve Wolfsburgu už nikdo nebude moci dovolit obhájit před rozzuřenými akcionáři. Indicie toho, jak se bude vývoj v Mladé Boleslavi ubírat dál, budeme znát velmi brzy.
Socialismus a la Volkswagen: Když se firma stará jako stát
Základním kamenem sociálního systému Volkswagenu je takzvaný „Volkswagen-Gesetz“, unikátní zákon o VW, který státu Dolní Sasko zaručil blokační minoritu a vytvořil neprůstřelnou symbiózu mezi politickou mocí, odborovým gigantem IG Metall a vedením podniku. Výsledkem byl od 90. let platný pakt o garanci pracovních míst, jakási průmyslová obdoba doživotní renty. Tento systém, zrozený v éře Petra Hartze a jeho tehdejšího zavedení čtyřdenního pracovního týdne, udělal z desetitisíců zaměstnanců „chráněný druh“.
V této bájné „zlaté kleci“ si wolfsburská elita u pásu vybudovala standardy, které zbytku Evropy připadaly jako z jiného vesmíru. Mluvíme o podnikovém tarifu, který automaticky zaručoval platy o pětinu vyšší, než byl už tak štědrý průměr v metalurgickém průmyslu, o nekonečných benefitech a kultuře, kde se i legendární podnikový currywurst stal symbolem sociálního nároku. Tato „nadstandardní integrita“ však měla svou odvrácenou tvář – stala se obří nákladovou kotvou, která koncernu znemožnila jakoukoli pružnou reakci na globální otřesy.
Dnes se tento monolit hroutí pod tíhou vlastní nereality, německý dělník totiž neztrácí jen práci, on ztrácí víru. Padá dogma, že stát a koncern se o vás postarají od vyučení až po hrob, bez ohledu na to, zda vyrábíte auta, která chce svět kupovat, nebo ideologicky korektní produkty, které nechce skoro nikdo.
