ROZHOVOR MICHALA BORSKÉHO I Bývalý šéf evropského autoprůmyslu a jeden z nejvlivnějších zákulisních hráčů v Bruselu Ivan Hodáč zemřel minulý týden. Jeho poslední rozhovor pro média se odehrál ani ne před měsícem právě na půdě INFO.CZ a je důkazem, že zkušenosti a ekonomická erudice Ivana Hodáče budou jen těžko nahraditelné.
Evropský automobilový průmysl čelí bezprecedentní existenční hrozbě, kterou si unijní elity odmítají naplno přiznat. Zatímco Čína diktuje tempo brutálním pracovním režimem a technologickou dominancí v elektromobilitě, Evropa se stává pohodlným, ale paralyzovaným skanzenem. Pusťte si exkluzivní rozhovor plný insiderských informací, které v oficiálních tiskových zprávách nenajdete.
Co se v rozhovoru dozvíte:
- Jak Čína obchází cla a nuluje unijní bariéry?
- Které značky nepřežijí: Pohled do nitra koncernu Stellantis.
- Utopie roku 2035: Proč je zákaz spalovacích motorů politickým nesmyslem?
- Brutální dril „9-9-6“: Jak chce evropská společnost se šesti týdny dovolené konkurovat čínským inženýrům?
- Proč má Čína díky kontrole až 90 % ložisek vzácných kovů pod krkem celý globální autoprůmysl?
- Česká „pivní opona“: Proč Slovensko a Maďarsko chápou realitu globálního byznysu lépe než česká politika?
- Proč je tvrdý pád na dno jedinou šancí, jak přimět evropské státy ke skutečné spolupráci?
Číňané už jsou tu
Ahoj Ivane, témata, která spolu probíráme, se až trapně notoricky opakují – Čína, Trump, cla, evropské zaostávání. Ty jsi teď absolvoval každoroční konferenci Newmatec na slovenských Tálech, což je v podstatě sraz špiček evropského autoprůmyslu. Zkus mi říct, co nového a podstatného se letos řešilo?
Newmatec je podle mého názoru nejlepší automobilová konference v celém tom našem bývalém Československu. Letos to byl desátý ročník a já jich z těch deseti devět moderoval. Tentokrát to ale bylo opravdu skvělé a v něčem naprosto přelomové. Poprvé tam totiž fyzicky vystoupili zástupci čínské automobilky BYD. Samozřejmě jsme v minulých ročnících měli čínské hosty, kteří mluvili o tamním průmyslu obecně, ale tohle bylo jiné, mimořádně hmatatelné.
BYD totiž začíná masivně vyrábět v Maďarsku, staví v Turecku, produkuje elektrické autobusy, zakládá výzkumná centra a velmi agresivně se dívá po dalších evropských lokalitách. Zkrátka a dobře, tito hráči se chystají naprosto elegantně obejít jakákoli evropská cla. Jejich auta budou jednoduše mít označení „Made in EU“. Podle plánu by měly jejich vozy nejpozději v roce 2028 splňovat všechny unijní parametry pro evropský původ.
A BYD není sám. Třeba takový Leapmotor už dnes spolupracuje se Stellantisem, montuje se přímo v Evropě a Stellantis jeho auta dokonce sám prodává.
Když říkáš, že čínských značek v Evropě přibude, nabízí se logická otázka: kolik těch evropských naopak do roku 2028 nebo 2030 definitivně skončí? Když se podívám na monstrum jménem Stellantis, vidím tam plejádu slavných historických jmen – Opel, Alfa Romeo, Peugeot, Citroën. Každá ta značka měla kdysi vlastní duši, byla svébytná. Dnes, když si do nich sedneš, vidíš ve všech stejná unifikovaná tlačítka, jezdí to stejně, má to stejné motory. Připadá mi, že polovina těch značek je dnes naprosto zbytečná. Mají šanci přežít to, co se sem valí z Východu?
Upřímně řečeno? Nemají. Tyto značky jednoduše nemohou přežít. Evropský trh není nafukovací, jeho strop je někde kolem 11 až 12 milionů aut ročně a je dost pravděpodobné, že se bude ještě zmenšovat. Populace v Evropě stárne, křivka jde dolů a neexistuje jediný indikátor, který by ukazoval, že trh poroste. Jakmile v Evropě začnou naplno vyrábět čínské automobilky – a to se zatím bavíme jen o Číně, protože vůbec nevíme, co brzy přijde z Indie nebo jiných koutů Asie – tak ty slabší evropské hráče jednoduše nahradí a vytlačí.
Bývalý šéf Fiatu Sergio Marchionne už před nějakými deseti patnácti lety vizionářsky říkal, že na celém globálním světovém trhu je reálně místo pro maximálně pět nebo šest velkých automobilových koncernů. Možná měl tehdy pravdu, jen se to zatím neprojevilo v plné nahotě. Podle mě ten brutální tlak přežijí jen prémiové a luxusní značky jako BMW, Mercedes-Benz, zčásti koncern Volkswagen a možná nějaké zdravé torzo Stellantisu. Zbytek prostě zanikne.

Evropa zbytečně ztratila technologický náskok
Všichni dobře víme o čínských automobilkách a jejich vládní podpoře, levné pracovní síle a dotacích ze strany Pekingu – platí to ale pro všechny čínské výrobce stejně? Přijde někdy moment, kdy čínský stát tyhle kohoutky utáhne a nechá některé padnout?
To už se ale děje. Čína se vnitřně velmi drsně čistí. Spousta tamních menších a neefektivních automobilek mizí. Pokud si někdo v Evropě myslí, že čínská vláda bezhlavě a donekonečna dotuje úplně každého, kdo se rozhodne vyrábět auta, tak je na obrovském omylu. Ani náhodou. Peking také nechce udržovat při životě neperspektivní podniky. Oni cíleně podporují tvrdou domácí konkurenci s vědomím, že přežijí jen ti nejlepší z nejlepších. A ti pak vyrazí do světa.
My v Evropě jsme přitom udělali fatální strategickou chybu. Byli jsme to my, kdo hystericky křičel, že chceme elektromobily. Evropské elity si to vzaly jako politický diktát, s ním jako první přišel Volkswagen. A my jsme kvůli tomu spláchli do záchodu technologie, ve kterých jsme byli nezpochybnitelnými světovými lídry – tedy špičkové spalovací motory a moderní diesely. Vzdali jsme se vlastní největší výhody a dobrovolně vstoupili na kolbiště, kde od začátku víme, že technologický náskok drží Asie. Teď se budeme muset v Evropě bavit o tom, jak naše automobilky dotovat, abychom vůbec zachovali nějaké inovace, nebo jak ohýbat regulace, aby se tady dalo dýchat.
Mýtus o roku 2035: Moderní diesel jako ekologický vítěz
Když se podívám na čínská velkoměsta, třeba Šanghaj, kterou jsem nedávno navštívil, tam už spalovací motor prakticky nepotkáš. Ulice jsou tiché, slyšíš jen takové to tiché bzučení elektrických skútrů a aut, vzduch se tam neuvěřitelně vyčistil. Na druhou stranu, evropský zákazník nechce žít pod elektrickým diktátem a diverzita pohonů je klíčová. Směřuje to ale přirozeně k tomu, že elektřina nakonec převládne?
V čínských metropolích to tak opravdu vypadá. V Šen-čenu nebo Šanghaji má téměř každé auto zelenou registrační značku, což značí elektrický pohon. Jenže evropský zákazník – a stejně tak zákazníci v mnoha dalších částech světa – bude ještě velmi dlouho vyžadovat to, čemu se říká technologická diverzita.
A já jsem přesvědčen, že spalovací motory mají před sebou ještě dlouhou životnost. My máme v rukou stále ty nejlepší a nejčistší technologie. Pokud nám legislativa nechá alespoň trochu volné ruce – a já pevně věřím, že se to stane – spalováky nezemřou. Já osobně vůbec nevěřím tomu, že v roce 2035 začne platit absolutní zákaz prodeje spalovacích motorů v Evropě. Je to utopie.
Už teď vidíme, jak se ta rétorika drobně posouvá, sice zatím o jednotky procent, ale ten ústup z nerealistických cílů bude pokračovat. Automobilový průmysl vždycky bojoval za technologickou neutralitu a ta se bude muset zachovat, už jen kvůli exportu. Evropa nemůže vyrábět auta jen pro sebe. Máme obrovské trhy v Jižní Americe přes dohodu Mercosur, máme Afriku. Tam elektrická auta bez infrastruktury prostě jezdit nebudou.
Budou tam potřeba čisté spalovací motory splňující normy Euro 7, Euro 8 s minimální stopou CO2. A mimochodem, moderní vznětový motor, když se na něj podíváš komplexně metodou hodnocení „od kolébky do hrobu“, je z ekologického hlediska čistší a šetrnější než většina dnešních elektromobilů.
To je pravda, protože takové auto ti bez problémů vydrží sloužit dvacet let, aniž bys musel ekologicky devastovat planetu těžbou surovin pro novou baterii každých osm let.
Přesně tak. A to narážíme na ten největší geopolitický problém. Kdo dnes sedí na ložiscích a zpracovatelských kapacitách vzácných kovů, které jsou k výrobě baterií naprosto nezbytné? Čína. Kontroluje osmdesát až devadesát procent globálního trhu. Evropa se sice zoufale snaží investovat v Africe, v Jižní Americe nebo hledat ložiska na vlastním území, ale reálně to nikam nevede.
Dokud bude Peking držet pod krkem tyto klíčové suroviny, budeme v naprosté asymetrické závislosti. Podívej se ostatně, jak dopadla slavná Trumpova celní válka s Čínou.
Trump, Írán, Grónsko a politická tragikomedie
Donald Trump tyhle věci sype z rukávu s neuvěřitelnou kadencí. Uvaluje cla, útočí na Čínu, na druhou stranu uvaluje sankce na Venezuelu, na Írán. Mně občas přijde, že to hraničí s naprostou černou tragikomedií a že ten člověk snad ani nemůže být reálná postava, ale spíš nějaká karikatura.
To není tragikomedie, to je bohužel ještě mnohem horší realita a rozhodně jsme z toho divadla neviděli všechno. Podívej se na geopolitické šachy kolem Íránu nebo Venezuely.
Když si to vezmeš kolem a kolem, tak Američané se chovají jako permanentně válčící země a teoreticky by se s nimi mělo zacházet stejně jako s jinými agresory. Rusové jsou vyhnaní ze všech mezinárodních struktur i sportovních akcí, ale Trump může beztrestně ekonomicky i vojensky uplatňovat sílu v Latinské Americe nebo na Blízkém východě a nikdo ani nepípne.
A nic se neděje. Svět to mlčky akceptuje. Lidé tam dál jezdí, obchoduje se, i když získat dnes americké vízum nebo projít přes jejich hranice je pro spoustu lidí z rozvojového světa ponižující proces plný obstrukcí. Trump navíc hraje hru s extrémně vysokými sázkami. Grónsko a jeho pokusy o anexi nebyly jen nějakým výstřelkem, on se k tomu tématu vrátí, jakmile bude mít příležitost. Teď má v hledáčku Kubu a chce tam zatlačit na režim skrze starého Raúla Castra.
Ten člověk v Bílém domě jednoduše není v pořádku. Trump je patologický narcista a podle toho se chová celý ten jeho aparát. Je vlastně naprosto děsivé sledovat, že někdo s takovou mentální výbavou je stále nejmocnějším mužem planety – tedy pokud se nezačneme přít o to, zda má dnes větší reálnou moc on, nebo čínský prezident Si Ťin-pching. Zatímco Trump hystericky sype sankce a cla, Číňané tiše sedí, pozorují to, pracují na umělé inteligenci, budují technologickou dominanci a nesmírně se tomu americkému chaosu smějí.

Brutální čínské tempo 9-9-6
Nedávno jsem navštívil čínskou továrnu CFMOTO, což je dnes prakticky světová dvojka v motocyklech hned za Hondou. Když jsem mluvil s tamními manažery a ptal se jich na dovolenou, tak mi s naprostým klidem řekli, že mají tak čtyři až pět dní v roce. Zbytek času ta fabrika prostě nepřetržitě jede, ti lidé tam žijí prací. Jako pohodlný Evropan jsem z toho měl těžkou depresi...
V Číně pro to mají velmi přesný termín: „9-9-6“. Znamená to pracovat od devíti ráno do devíti večer, šest dní v týdnu. A s tímto životním nastavením my v Evropě opravdu nemůžeme konkurovat ani v nejmenším. My totiž nejsme ochotni slevit z našeho životního standardu a změnit náš způsob života. My prostě nebudeme pracovat dvanáct hodin denně šest dní v týdnu.
Dnes, když mladému evropskému inženýrovi nenabídneš home office dvacet dní v měsíci a hromadu benefitů, tak pro tebe odmítne vůbec pracovat. Kdysi se tomu v rámci Světové obchodní organizace WTO říkalo „social dumping“, tedy sociální podbízení. Dnes toto slovní spojení z mezinárodního slovníku úplně vymizelo, protože Asie si z našich stesků nic nedělá. Nemůžeme konkurovat státu, kde lidé dobrovolně dřou od rána do noci s pěti dny dovolené ročně, když v Německu je standardní, zákonem garantovaná dovolená šest týdnů.
V Belgii jsou to sice čtyři týdny, ale pokud chceš sehnat jakéhokoli kvalifikovaného člověka, první věc, kterou na stůl položí jako požadavek, je minimálně šest týdnů volna. To je matematicky i ekonomicky neřešitelná rovnice. Dřív jsme tenhle deficit v pracovitosti dokázali přebít technologickým náskokem.
Naše univerzity byly nejlepší na světě, naši inženýři byli kreativnější. Dnes to ale neplatí. Čína a Indie mají technologické univerzity, které v globálních žebříčcích naprosto dominují a chrlí miliony špičkových mozků ročně. A do toho vstupuje neúprosná demografie. Evropa vymírá, ale vymírat začíná i Čína – tamní populace má do roku 2100 klesnout o nějakých 600 milionů lidí.
Naopak průměrný věk v Indii je stále pod třicet let a v Keni je průměrný věk neuvěřitelných 19 let. To jsou geopolitické tektonické desky, které se hýbou proti nám.

Buďme jako Airbus
To je neuvěřitelné číslo. Když se ale vrátíme do naší kotliny – mně někdy přijde, že my Češi žijeme za jakousi „pivní oponou“. Nevidíme a nechceme vidět, co se děje za našimi hranicemi, ale u půllitru máme neustále pocit, že jsme ve všem nejlepší na světě. Přitom kromě toho piva už toho moc nezbývá. Jak z toho ven?
My se z té naší české letargie musíme strašně rychle probudit. Skvělým příkladem je to naše věčné, až dogmatické odmítání eura. Celý náš exportní průmysl po společné měně zoufale volá, ale politická reprezentace se raději schovává za populistické fráze. Musíme se podívat na Slovensko.
Když se federace rozdělila, Slováci padali volným pádem dolů, jejich koruna devalvovala o 25 % a země byla v mezinárodní izolaci. Jenže oni udělali hluboké, bolestivé reformy, odrazili se ode dna a podívej se, kde jsou dnes. V mnoha ohledech nás předběhli.
Podívej se na jejich autoprůmysl. Mají tam obrovskou koncentraci moderních fabrik a teď tam švédské Volvo staví v Košicích obří závod na elektromobily. V Košicích. To by si před patnácti lety nikdo nedokázal představit. Slováci i Maďaři pochopili, že investorům musíte jít naproti. Maďarsku sice spousta lidí nemůže přijít na jméno kvůli jejich politické reprezentaci, ale z hlediska byznysu a infrastruktury udělali maximum.
Postavili dálnice, připravili průmyslové zóny a dnes tam staví BYD. V tomhle jsou o světelné roky před námi.
Takže se vlastně vracíme k tomu, že Evropa jako celek zoufale ztrácí tah na branku. Unijní lídři jako Ursula von der Leyenová se poplácávají po ramenou, dávají si s Angelou Merkelovou vyznamenání za to, jak to skvěle dopracovaly, ale realita je taková, že náš průmysl krvácí. Existuje vůbec pro evropský autoprůmysl nějaká světlá cesta ven?
Jedinou cestou je hluboká integrace a skutečná průmyslová spolupráce. My nemůžeme globálně konkurovat jako jednotlivé státy. Německo samo o sobě Čínu neporazí, Francie také ne, a o České republice se nemá smysl vůbec bavit. My musíme v Evropě spojit síly a vytvářet společné, špičkové evropské produkty.
Podívej se na projekt Airbus. To není francouzský nebo německý projekt, to je úspěšný evropský projekt, který dokázal zlomit monopol amerického Boeingu. Nebo Concorde – jediné nadzvukové dopravní letadlo, které kdy pravidelně létalo přes Atlantik. Já jsem s ním létal často a byl to naprosto neuvěřitelný, geniální stroj. A postavili ho společně Angličané s Francouzi za podpory dalších evropských zemí.
My jsme schopni dělat velké věci, ale musíme se přestat chovat jako hromada malých, rozhádaných spratků. Místo toho, abychom vyvinuli společnou evropskou stíhačku páté či šesté generace – což technologicky bez problémů dokážeme, tak raději všichni poslušně nakupujeme americké stíhačky F-35. Ty jsou přitom od začátku do konce softwarově kontrolované ze Spojených států, takže bez jejich svolení s nimi ani nevzlétneme. To je naprostá ztráta suverenity.
Bojím se ale, že v Evropě k té skutečné spolupráci stále chybí politická vůle a odvaha. Všichni sice mluví o tom, jak nám ujíždí vlak, ale nikdo nechce udělat ten první bolestivý krok. Možná, že my v Evropě opravdu potřebujeme dostat naprosto brutální, drsnou facku. Potřebujeme narazit na absolutní dno. Až se nám z toho třikrát otočí hlava, možná si konečně uvědomíme, že jediná cesta nahoru vede přes společný postup.
Jak se říká ve francouzštině: „reculer pour mieux sauter“ – tedy udělat krok zpět, abychom se mohli pořádně odrazit a skočit dopředu. Ty facky ale musí přijít hned, jinak se z toho skanzenu už nikdy nevyhrabeme.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.










