VZPOMÍNKA MICHALA BORSKÉHO I Málokdy člověka hluboce zasáhne smrt někoho, kdo nebyl jeho příbuzným ani nepatřil všem jako králové či rockové hvězdy. Pražský rodák Ivan Hodáč byl právě takovým člověkem a je pro mě velkou ctí, že jsem ho mohl považovat za přítele. Díky svému mimořádnému osobnímu kouzlu se, aniž by se kdy někam tlačil, stal respektovanou osobností světového automobilového i filmového průmyslu.
„Ivane, vezmi si ten kabát a jdeme,“ škádlíval jsem s oblibou pravidelného hosta mého podcastu Auto-Moto-Borski na INFO.CZ Ivana Hodáče, zatímco vášnivě něco vysvětloval jakémukoliv náhodnému člověku, který se zrovna vyskytl v našem studiu na Letné. Ivan obvykle odvětil nějakou naoko zhrzenou replikou a šli jsme do Prašivky na jedno a na guláš probrat kromě dění v Bruselu či Bílém domě taky život. Už nepůjdeme. Ivan se rozhodl v nejlepším přestat. Ve věku 79 let zemřel tento špičkový lyžař a golfista během vyjížďky na silničním kole s kamarády v Pyrenejích.
Elitní Čech
„Lidi si tady z Evropské unie dělají fackovacího panáka. Když něco nejde, může za to Brusel. Jasně, že není dokonalá, ale kde bychom bez ní byli?“ říkával mi Ivan, který byl v tom nejlepším slova smyslu ztělesněním evropského ducha.
Narodil se v roce 1947 v Praze rodičům Kateřině a Ivanovi. Jeho otec byl nejúspěšnějším prvorepublikovým automobilovým závodníkem a bratrem herečky Nataši Gollové. Rodinný rodokmen byl ale mnohem pozoruhodnější. Dědečkem byl významný prvorepublikový politik, publicista a představitel československého průmyslu František Xaver Hodáč, pradědečkem pak historik Jaroslav Goll, zakladatel proslulé Gollovy školy a jedna z nejvýznamnějších osobností české historiografie.
Právě toto rodinné zázemí se podle mě do Ivana výrazně propsalo. Nebyl jen mimořádně vzdělaným člověkem. Měl přirozenou noblesu, kultivované vystupování, skromnost, jemný ironický humor a zároveň pracovitost a disciplínu, které jsem na něm vždy obdivoval.
Když vládnoucí bolševici v srpnu 1968 „nezavřeli vrátka“ před hordami z východu, mladý Ivan se dlouho nerozmýšlel.
Sbalil si svých pár švestek a s kamarádem vyrazil za dobrodružstvím do svobodné části světa. V Dánsku si vyřídil stipendium a přijetí na univerzitu a v rámci studia ekonomie a politologie podnikl v roce 1970 mimo jiné nekonečný vandr po Spojených státech a Kanadě. Když dostudoval, nečekal, až po něm chňapne dánská odvodová komise a s dívkou jménem Inneke Herreman se usadil v její rodné Belgii, kde se postupně vypracoval na klíčového manažera několika nadnárodních firem.
Když na začátku 90. let hledal hollywoodský moloch jménem Warner Brothers šéfa své evropské pobočky, sáhl po Ivanovi. Byl přesně tím typem člověka, který se dokázal stejně přirozeně bavit s anglickou královnou jako s bačou ze slovenské salaše. Chlapíci z Hollywoodu tenhle typ lidí milují.
Když rodáka od Vltavy headhunteři předhodili nejvyššímu šéfovi studií v Los Angeles, díval se tento Američan na Evropana s východoevropskými kořeny s nedůvěrou. „Co tady chceš dělat?“ zeptal se Ivana. „To byste měli vědět vy, když jste mě najali,“ opáčil bez okolků Ivan Hodáč. Od té chvíle z nich byli vynikající přátelé.
Během našich společných cest autem jsem se zatajeným dechem poslouchal nekonečné množství Ivanových historek o zákulisí vzniku hollywoodských blockbusterů 90. let, o privatizaci Barrandova nebo o létání Concordem.
Když život dává smysl
Nakonec se Ivan Hodáč vrátil tam, kam ho to po tatínkovi odjakživa podvědomě táhlo – k automobilům. Za svého šéfa si jej na přelomu tisíciletí zvolila Asociace evropského autoprůmyslu (ACEA), sdružující všechny významné výrobce na kontinentu. Díky výjimečnému daru spojovat lidi a posouvat věci konstruktivně vpřed se Ivanovi dařilo sjednocovat smečku nabubřelých eg šéfů automobilek, jakými byli Sergio Marchionne, Dieter Zetsche či Ferdinand Piëch, natolik, že evropský autoprůmysl mohl prožít mimořádně úspěšné desetiletí.
V Bruselu, kde byl respektovanou osobností napříč evropskými institucemi, dokázal pro svůj obor vždy vyjednat přijatelné podmínky v otázkách emisních i bezpečnostních norem pro nová auta. Totéž platilo pro jakýkoliv český zájem v Evropě.
Odchod do „důchodu“? Ne, tak se život člověka, jakým byl Ivan Hodáč, dá označit jen s velkou dávkou ironie. Moderoval prestižní konference, založil pražskou pobočku Aspen Institutu a vždy dokázal trefně a s mimořádnou znalostí věci glosovat problémy současného světa. Zatímco „trafikanti“ z řad českých politických stran se v Bruselu střídali, Ivan Hodáč zůstával – a na nikoho se přitom nikdy nedíval svrchu.
Do posledních chvil měl každý den pečlivě rozplánovaný a vždy jsem se trochu zastyděl, když mi volal z konference v Šanghaji nebo Ománu a já zrovna někde lelkoval při sportu nebo na výpravě za dobrodružstvím. „Ty se furt někde flákáš, čoveče,“ kárával mě otcovsky laskavou pražštinou. „Na práci a reprezentaci máme přece tebe. Někdo to dělat musí,“ odvětil jsem obvykle.
Všeobjímající člověk-občan Ivan Hodáč si kromě mimořádných pracovních úspěchů především uměl užívat života. Tipovali byste mu o dvacet let méně a podle toho také špičkově lyžoval, hrál golf a jezdil na silničním kole. Ten poslední výlet se mu bohužel stal osudným. Na druhou stranu dokázal to, co se podaří jen málokomu – zemřel při tom, co miloval. Bohužel už nevyrazí za volantem tátova Minora do Le Mans ani do milovaných Krkonoš či na chalupu do Kytína.
Ztráta Ivana Hodáče je prostě jednou z těch, po nichž se obrovské prázdné místo zaceluje jen děsně blbě. A jsem si naprosto jistý, že nejsem sám, kdo to tak cítí. Bolí mě z toho u srdce stejně jako tehdy, když zemřel Václav Havel, Niki Lauda nebo můj strýc Vladimír, se kterým jsem sice nebyl pokrevně spřízněný, ale byl to pro mě NĚKDO.
Sbohem, Ivane, a děkuju za všechno to člověčenství a inspiraci.
