Snové platy v ohrožení. Zaplatí hýčkaní škodováci za německou elektrickou lobotomii?

Koncern Volkswagen, někdejší mamutí symbol německého hospodářského zázraku, definitivně narazil na realitu, kterou se mu dařilo dva až tři roky úspěšně hrnout před sebou. Jenže dnes už není kam ustoupit. Demonstrace zaměstnanců v německých závodech připomínají spíše bitevní pole – transparenty, pískot, bučení a strach o holou existenci. Ve hře je něco, co bylo donedávna tabu: zavírání továren na domácí půdě a masivní propouštění, které může zasáhnout až 140 tisíc lidí, firma je přitom v nezanedbatelné míře vlastněna i německým státem. Není divu, že zaměstnanci v Mladé Boleslavi sledují poslední vývoj s krajním znepokojením a začínají si připravovat „protipovodňové zábrany“.

V katastrofickém kontextu mateřské firmy působí Škoda Auto jako anomálie. Jaroslav Povšík, předseda odborů KOVO, dokázal v uplynulých letech v Bolce vyjednat podmínky, které připomínají spíše švýcarský kanton než českou montovnu. Geniální odborová organizace zde vytvořila unikátní symbiózu se šéfy, kde se „lidský přístup“ stal obchodním artiklem. Povšík ví, že když chce firma po lidech šestou noční směnu v tropických vedrech, nestačí jen nasypat peníze na účet. Musí tam být důvěra.

Jenže tato idylka má jeden zásadní háček: Škoda je sice „pilotním projektem“ prosperity, ale pořád je to jen součástka v obřím soukolí koncernu, který se právě začal zadrhávat. Pokud ve Wolfsburgu vypoví dekádní dohody o ochraně pracovních míst a zavedou mzdové „nuly“, jaké páky zbývají boleslavským?

Šéf koncernu Oliver Blume už loni mluvil o „nesmírné bouři“. A onen orkán má své oko, kterým je právě Volkswagen. Aspekty této katastrofy začínají v Bruselu, v automobilové laboratoři na utopické vize, která naordinovala evropskému autoprůmyslu elektrickou lobotomii, aniž by se zeptala zákazníků, zda o ni stojí. Výsledkem je, že Volkswagen má sice plány a vize, ale nemá produkty, za které by lidé byli ochotni platit tak, aby to uživilo německé sociální standardy.

Pro české odboráře je to krutá lekce z geopolitiky. Můžete mít nejlepší sociální dialog na světě, můžete mít zaměstnance ochotné k obětem, ale když se mateřská loď začne potápět, vlny zasáhnou i ty nejluxusnější kajuty. Povšíkovo „win-win“ řešení s Blumem teď stojí před nejtěžší zkouškou: jak ochránit boleslavský nadstandard v době, kdy německý kolega bojuje o to, aby měl vůbec kam jít ráno do práce.

Škoda Auto je už od covidových časů vzorovým příkladem, jak zvládat krize různého druhu – je zisková, efektivní a má funkční sociální model. Jenže v koncernové logice se úspěch často trestá tím, že se z něj sanují ztráty neschopnějších bratrů – a Škoda je v tomto směru oblíbenou „obětí“ německých hlavounů. 

Obava odborů KOVO vyjádřená v posledním čísle jejich listu Škodovácký oborář je legitimní: nepřijde teď někdo z Wolfsburgu s nápadem, že když to jde „tak dobře“ v Česku, mohli by si tamní zaměstnanci trochu utáhnout opasky, aby zachránili fabriku někde u Hannoveru? Jednání mají proběhnout už tento týden.

Jaroslav Povšík jasně vzkazuje, že narušení sociálního smíru nepřipustí. Má v rukou hrdost zaměstnanců, kteří vědí, že právě oni drží koncern nad vodou. Jenže orkán nebere ohled na hrdost. Pokud se nepodaří vyřešit krizi v jádru Volkswagenu, může se stát, že ani vyjednávací magie „táty“ Povšíka nic nezmůže.

Příští týdny ukážou, zda je Škoda skutečně „nepotopitelným“ pilotním projektem budoucnosti, nebo zda se stane jen další položkou v účetnictví krize, která právě teď trhá německý průmyslový sen na kusy. Jedno je jisté: horké léto skončilo a v Bolce i Wolfsburgu začíná boj o přežití, ve kterém už žádné přátelské řešení nemusí existovat.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky!