Sociální inženýři ze Strakovky. Automatické zvyšování minimální mzdy nás přivede na buben

Letošní vládní rozhodnutí o zvýšení minimální mzdy je okořeněno dalšími doprovodnými aspekty. Jednak snahou zavést maximálně automatickou valorizaci minimální mzdy ve vztahu ke mzdě průměrné. Do veskrze ponuré sociálně-inženýrské hry však také vstupuje „novátorský“ nápad změnit tabulkové, respektive tarifní platy ve veřejné sféře tak, aby se rovněž automaticky odvíjely od minimální mzdy a rostly v tempu jejího navyšování.

Těm, kdo ve mzdové patálii nejsou politicky přímo zaangažováni, musí být jasné, že ničím nepodložená platová velkorysost musí vést k destrukci, a to jak na úrovni soukromých firem, tak v celé ekonomice, nemluvě o předlužené státní kase.

Z jednání vlády s odbory a zaměstnavateli v rámci korporativistické tripartity (nevolený orgán, který spoluurčuje podmínky v ekonomice) vzešlo, že vláda od ledna zvýší minimální mzdu v zemi o 2500 korun na výsledných 24 900 korun.

Jedná se o „standardní“ zásah veřejné moci do tržní ekonomiky, který byl praktikován i všemi předchozími vládními garniturami, což nemění nic na tom, že má vždy v důsledku stejně neblahé dopady jako slon řádící v porcelánu. Novinkou je, že byl ukován mechanismus, podle kterého bude stát určovat růst minimální mzdy dle předem daného procentuálního poměru k průměrné mzdě.

V příštím roce to má být 44,6 procenta, v roce 2028 se nejnižší mzda dostane na 45,8 procenta průměrného výdělku a v roce 2029 vyskočí na 47 procent průměrné mzdy s tím, že pak má podíl směřovat až k 50 procentům průměrné mzdy. Evidentně tak nejde o čistě inflační valorizaci, ale o mechanismus, jenž minimální mzdu radikálně a reálně navyšuje.

Už jen samotná idea vystřelení minimální mzdy na 50 procent průměrného výdělku v zemi (možná i na víc) v sobě ukrývá prvky zlověstnosti. Z minimální mzdy se stává mzda, která přestává být minimální.

Připomeňme, že průměrná hrubá měsíční mzda v Česku za loňský rok činila 49 215 korun. Buďme nakonec rádi, že Babišovu vládu s odbory (zatím) nenapadlo stanovit minimální mzdu rovnou na úroveň průměrné mzdy. Mzdový Kocourkov by pak byl přímo dokonalý. Faktem je, že již dnes se od minimální mzdy odvíjejí tzv. zaručené platy u specifických kategorií veřejné sféry, které se tím automaticky zvyšují.

Každopádně v soukromé sféře vede uměle vynucený růst minimální mzdy k uměle vynucenému růstu ostatních mezd, aniž by k tomu existoval reálný ekonomický podklad v podobě zvýšení tržeb či zisků firem. Stát o minimální mzdě rozhoduje ryze politicky, nikoliv na základě znalosti ekonomické situace toho kterého soukromého podniku. A tedy – zákonitě – rozhoduje většinou špatně.

Samozřejmě, je nutno doříct „bé“. Mzdy v Česku nadále zaostávají za řadou jiných zemí EU, a tudíž je cílem politiků „napomáhat“ k jejich zvyšování. Jenže, důvodem tuzemského zaostávání za těmi nejbohatšími není to, že by tamní vlády či tamní kapitalisté byli hodnější a více rozdávační. Důvodem je to, že tamní ekonomiky zůstávají (a zřejmě i nadále zůstanou) produktivnější a bohatší než ta česká.

Tak či onak, ze všech souvisejících aspektů jasně plyne, že státem arbitrárně určovaná mzda v tržní ekonomice v kombinaci s uměle vystřelovanými platy ve veřejném sektoru nejenže vyvolává řadu jiných deformací, ale – logicky, z podstaty věci – uměle tlačí na růst inflace, která v posledních letech v plné nahotě ukázala svoji komplexní ničivost.

Řešit (relativně) „nízké“ mzdy v Česku tím, že stát skrze prudké navyšování minimální mzdy nastartuje inflaci, je absurdita. Nejen, že to nepovede k vytouženému cíli dosáhnout zvýšení životní úrovně, ale ublíží to celkově více, než kdyby vláda do mzdových aspektů tržní ekonomiky nezasahovala.

Neobstojí argument, že ve většině zemí EU mají také minimální mzdu – většinový souhlas s čímkoliv není důkazem správnosti. I kdyby zvyšování minimální mzdy nevyvolalo okamžitou katastrofu – což samo o sobě průkazně nevyvolá, neboť inflačních faktorů je ve hře mnohem víc – nelze opomenout aspekt politický.

Pokud vláda, potažmo stát mohou zcela legálně diktovat platy v soukromých firmách (což se skrze minimální mzdu děje), pak mohou vůči soukromému sektoru konat opravdu úplně vše. Údajné státní dobro v podobě minimální mzdy pak přeneseně „legitimizuje“ další státní regulace v tržním sektoru a to v jakémkoliv rozsahu či obsahu. Se všemi negativními důsledky, které už navíc nejsou žádným tajemstvím.

Je fakt, že automatizovaná a předem – skrze podíl na průměrné mzdě – „naprogramovaná“ valorizace minimální mzdy pro firmy zvyšuje mzdovou a tedy výdajovou předvídatelnost, což ocenili i zaměstnavatelé. Ale ve své podstatě jde o sociální inženýrství.

Přece, ekonomika – tj. prosperita, tržby, zisky – soukromých tržních firem se neřídí vládou nadekretovanými vzorci a automatickými, centrálně naplánovanými podíly a čísly. Řídí se tržními mechanismy, poptávkou spotřebitelů, apod.

Stát však skrze vynucený a nově i „plně automatizovaný“ procentuální růst minimální mzdy zatahuje soukromé firmy do centrálně plánovaného hospodářství, což je špatné, neboť ti moudřejší a objektivnější lidé si ještě stále pamatují, k jak nešťastným zítřkům socialistické centrální plánování nakonec vedlo...

Totéž v bleděmodrém platí o vládním nápadu navázat růst tarifních platů ve veřejné sféře přímo na minimální mzdu a její – vládními vzorci předurčené – zvyšování. Takže, pokud bude zavedena automatická valorizace minimální mzdy, pak se stane automatickým i zvyšování platů ve veřejné sféře. To v jistém smyslu není špatné. Zaměstnanci státu přivítají, když budou vědět, že mají před sebou jistotu růstu platů.

Jenže, automatizovaný růst výdělků ve veřejné sféře znamená i automatizovaný nárůst výdajů státního rozpočtu. A v tom je problém, neboť zatímco výdaje státu (dokud si vláda dokáže půjčovat peníze) lze zautomatizovat, příjmy státu zautomatizovat nelze. Ty jsou závislé na růstu ekonomiky, ale i na výši daní a odvodů či na jiných vrtkavých faktorech.

Nemluvě o tom, že růst platů ve veřejném sektoru o desítky miliard korun ročně nevyrůstá z pevných finančních pilířů, nýbrž stojí na vratkém bahnu deficitů a dluhů.

Zjednodušeně řečeno, stát na vyšší platy svých zaměstnanců (potažmo v rámci celého veřejného sektoru) nemá reálné peníze, neboť se skrze vysoké deficity propadá do čím dál hlubšího dluhu. Automatizovaný růst minimální mzdy tak v nejširším důsledku povede také k automatizovanému růstu rozpočtových schodků a k ještě vyššímu celkovému zadlužení země.

Jako by vládní protagonisté při rozmařilém rozdávání z cizího, tedy z kapes soukromých podniků, zapomněli na to, že státní dluh ČR se blíží 4 bilionům korun a rozpočtový deficit na úrovni 350 miliard korun se stává normou, kterou půjde jen stěží změnit.

Uzákonění přímé, respektive automatizované vazby platů ve veřejné sféře na rychle rostoucí, státem dekretovanou minimální mzdu, tak připomíná (nevědomé?) kopání vlastního hrobu. Zdánlivě dobře míněná snaha o zvyšování mezd v zemi s pomocí navyšované minimální mzdy a na ni navázané platy státních zaměstnanců se tak stávají hrozbou sklouznutí k jistému typu pyramidového schématu neboli finančního letadla, jehož důsledky bývají široce devastující.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.