KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Katastroficky deficitní návrh tuzemského státního rozpočtu na příští rok představuje vážný problém, který by ovšem bylo možné dočasně přetrpět, pokud by existovala reálná naděje na průkazné zlepšení v letech následujících. Přesně touto nadějí na lepší, konsolidační časy v roce 2028 se – při svých občasných pokusech nastavit zdánlivě zodpovědnější tvář – zaštiťují někteří představitelé vládní koalice. K naplnění optimistické vize o budoucím lepším rozpočtu by se však musel stát zázrak.
Zejména ministryně financí Alena Schillerová (ANO) hájí hrozivý schodek ve výši 389 miliard korun tím, že v letech následujících dojde k jeho konsolidaci, tedy ke snižování deficitu.
Tento argument působí nelogicky, a to nejen pro laickou veřejnost, ale i pro experty. Parafrázujeme-li šéfa Národní rozpočtové rady Mojmíra Hampla, nedává smysl naplánovat si redukční dietu, ale zahájit ji tím, že budu nejdříve celý rok tloustnout… Vše nasvědčuje tomu, že zmiňovaná vize lepších rozpočtů od roku 2028 je jen chimérický mýtus, jenž slouží k uchlácholení kverulantů v naději, že se na tuto argumentaci zapomene v záplavě budoucích špatných zpráv a průšvihů.
Proč by měl kdokoliv věřit tomu, že se napřesrok vyčasí poté, co dluhové mraky v roce příštím zaplaví zemi bahnem deficitní rzi? Faktem je, že premiér Andrej Babiš v jednom z nejčerstvějších vyjádření prohlásil, že v roce 2028 bude schodek nižší než navrhovaných 389 miliard korun v příštím roce; jinými slovy, že vláda snad aspoň kosmeticky přibrzdí svoji rozpočtovou expanzi.
Jenže není to tak dávno, co tentýž premiér Babiš deklaroval, že šetřit lze začít až tehdy, až budou všechny nemocnice perfektní, až bude dokončena dopravní síť a platy vysoké... Což nelze chápat jinak, než že k šetření nedojde nikdy. Už jen z těchto důvodů se úvahy o dluhové redukci v dalších letech jeví jako podivně optimistický sen. Reálné vyhlídky jsou totiž přesně opačné. Na stole ani na matném obzoru se nerýsuje sebemenší náznak transformačního plánu na restrukturalizaci rozpočtu do podoby, která by umožňovala od roku 2028 redukovat (či nominálně „zastropovat“) výdaje a obrátit „deficitní tok času“ směrem k přijatelnějším údajům (když asi každý už dávno chápe, že srazit rozpočtový schodek na nulu nelze během jednoho či dvou let).
Letmo nastíněné úvahy ministryně Schillerové o budoucím zvýšení daní z hazardu či návykových látek nemohou na věci vůbec nic změnit – jejich dodatečný výnos spásu pro státní kasu nepřinese. A nově odkrytý nápad na zdanění investičních nemovitostí lze chápat jen jako politicko-marketingovou vějičku na voliče ANO, jejíž fiskální přínosy jsou jen mlhavou utopií.
Další cesta do dluhové pasti
Nepsaný zákon o „rozpočtové setrvačnosti“, tj. o setrvačně „nevyhnutelném“ navyšování výdajů, tak povede i další státní rozpočty neomylnou cestou k témuž astronomickému schodku. Jakákoliv hypotetická budoucí redukce státních výdajů je totiž v naprostém rozporu s podstatou hnutí ANO. Jakoukoliv redukcí vládních výdajů (snad s výjimkou těch zbrojních) by Babišovo uskupení totálně popřelo samo sebe, nemluvě o očekáváních většiny svých voličů. A pokud by se mu přece jen povedlo ušetřit, tak jen kosmeticky, v řádu jednotek miliard, což pak ANO bude „prodávat“ voličům jako velký úspěch, i když v reálu půjde o další fázi propadu do dluhové propasti.
Ještě více zneklidňující je však to, že deficit rozpočtu na příští rok – a o těch dalších to bude platit tuplovaně – se pod čtyřsetmiliardovou hranici podařilo dostat jen proto, že Babišova vláda programově odmítla plnit „Fialovo“ schéma o postupném nárůstu podílu zbrojních výdajů k HDP o 0,2 procenta každý rok.
Udělat z roku na rok či z roku napřesrok výdajový skok z 2 procent na 3,5 procenta je politicky i věcně nemožné.
Podle – v dané mezinárodní bezpečnostní situaci – rozumného a relativně schůdného harmonogramu přijatého minulou vládou mělo Česko již letos vydávat na obranu nejméně 2,2 procenta HDP, v roce 2027 to mělo být 2,4 % atd.; s tím, že v roce 2030 mělo jít o 3 procenta, s pokračováním růstu až do roku 2035, kdy dle našeho závazku vůči NATO mají čistě zbrojní výdaje dosáhnout 3,5 procenta HDP. Nová vládní koalice však v letošním rozpočtu onen závazek ignorovala úplně (podíl dosáhne jen cca 1,7 %) a na rok příští (tj. 2027) narýsovala rovná 2 procenta obranných výdajů s tím, že vládní ochota „zbrojit“ zůstane, bez ohledu na Fialův harmonogram, „navěky věků“ zastropovaná dvěma procenty.
Tikající rozpočtová bomba
Čili, v tomto zabetonovaném „dvouprocentním stavu“ plánuje pokračovat i nadále. Evidentně tak vůči 3,5% závazku strká jako pštros hlavu do písku nejen sobě, ale i širší veřejnosti, když se pokoutně tváří se, že závazek neexistuje. Případně se hájí tím, že až se začne blížit platnost závazku vůči NATO, pak Česko zbrojní výdaje zvýší na 3,5 procenta. Což je nesplnitelná absurdita.
Udělat z roku na rok či z roku napřesrok výdajový skok z 2 procent na 3,5 procenta je politicky i věcně nemožné. Převedeno hypoteticky na žhavou současnost, znamenalo by to zvýšit v příštím roce výdaje na obranu nikoliv na 195 miliard korun (jak je navrženo), nýbrž zhruba na 340 mld. korun. Deficit na příští rok by pak nebyl 389 miliard, ale dosáhl by 535 miliard korun, což je, navzdory všem již zažitým šokům, nepředstavitelné.
Babišova vláda tímto do dalších státních rozpočtů klade tikající výdajovou bombu, která v budoucnu některé další vládě vybouchne v rukách a rozmetá tuzemské finance na prach. Přičemž je jasné, že pokud by, čistě hypoteticky, hodlala závazek vůči NATO rozumně (tzn. postupným navyšováním výdajů) plnit již v roce 2028 (uznejme, že v roce 2027 alespoň dohání resty a hodlá splnit základní 2% „povinnost“), znamenalo by to navýšit meziročně výdaje na obranu v řádu mnoha desítek miliard korun, což by totálně destruovalo i ty nejvirtuálnější úvahy o snižování deficitu.
Nová vláda se nezohledňováním závazku vůči NATO v rozpočtu dopouští politického triku, respektive fatální hospodářské (a bezpečnostní) nezodpovědnosti, která bude tím více hrozivější, čím více se bude blížit rok 2035.
Pokud by se Babišova vláda dopustila „jen“ toho průšvihu, že v příštím roce zasekne do státní kasy kosmicky vysokou sekeru ve výši 389 miliard korun, aby pak v roce následujícím splnila svůj (neurčitý a neznámý) plán na zásadní transformaci státního rozpočtu k úspornému mechanismu a tedy k vyrovnanosti směřujícímu hospodaření, pak by příští rok bylo možné chápat jen jako mezikrok, který je sice poněkud bizarní (viz metafora o hubnutí skrze tloustnutí), ale který by znamenal vykročení k novým časům, v nichž zadlužování státu bude redukováno na přijatelnou míru...
To je však fikce. Realita, respektive reálná vyhlídka (na roky 2028 a dále) pod vládou dnešní koalice ani náhodou není konsolidační či „reverzní“ ve smyslu redukce deficitů. Je to vyhlídka setrvačného vytváření astronomických schodků a hození ohromné dluhové klády (s nakumulovaným deficitem na úrovni 1,5 bilionu korun jen během let 2026 – 2029) pod nohy klopýtající tuzemské ekonomice. Když k tomu přičteme důsledky dlouhodobého „pašování“ zbrojní pasti v podobě budoucího vynuceného navýšení obranných výdajů z 2 % na 3,5 %, stojíme u zrodu třeskutých problémů, jejichž dimenzi tato země dosud nezažila.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky!
