Zvýšení příjmových daní by státní kasu nespasilo. Řešením jsou jen radikální úspory

Volání po vyšším zdanění zaměstnanců je už šestým rokem jakousi „občasnou trvalkou“. V poslední době se však v návrzích řady ekonomů rýsuje viditelnější shoda na tom, že jedním z nástrojů pro „opravu“ churavějícího státního rozpočtu by měl být daňový návrat před covid.

Jde zejména o návrat efektivního zdanění příjmů zaměstnanců směrem k úrovni před zrušením takzvané superhrubé mzdy. Tehdejší nominální sazba sice činila 15 procent, daň se však počítala ze základu navýšeného o odvody zaměstnavatele, takže efektivně odpovídala přibližně 20,1 procenta hrubé mzdy.

Sluší se připomenout, že zrušení superhrubé mzdy a tedy pokles příjmové daně (daně ze závislé činnosti) zaměstnanců o 5 procentních bodů prosadily v roce 2020 ve Sněmovně hnutí ANO a ODS.

Idea zvýšení daně z příjmu dnes na politickém kolbišti rezonuje například v Rakušanově STANu, když jeho šéf hovoří o tom, že by zvýšení daně mohlo státu vynést dalších až 150 miliard korun ročně. 

Účetně vzato a na první pohled je zvýšení daně z příjmu zaměstnanců technicky schůdná cesta k ozdravení státního rozpočtu, potažmo k redukci hrůzných deficitů z úrovně 400 miliard Kč na přijatelnějších – i když stále ošklivých – 250 miliard Kč. Tato přímá daň je pro státní výběrčí sázkou na jistotu; poplatníci nemají šanci před ní utéct.

Přesto se v šedivé realitě politicko-ekonomických zákonitostí dají nalézt faktory, které na ono „snadné“ zvýšení příjmové daně vrhají nejen stín, ale staví mu do cesty i řadu překážek. Především je naivní se domnívat, že by jakákoliv vláda oněch – hypoteticky – nově získaných 150 miliard Kč ročně nepoužila k dalším finančním transferům, tedy výdajům.

Jinými slovy, nelze automaticky dovozovat, že pokud by zvýšení daní přineslo například 150 miliard korun, deficit rozpočtu by rovněž klesl o 150 miliard. Vláda by deficit snížila jen nepatrně či vůbec, neboť by vždy našla a zdůvodnila tisíc neprůstřelných důvodů a oblastí, kam tuto enormní sumu přesypat tak, aby učinila ještě větší „dobro“ a naklonila si tu či onu voličskou skupinu.

Výsledkem zvýšení daně by pak mohlo být bylo jen to, že by zaměstnancům z výplaty zůstalo podstatně méně, než dnes, ale deficit by se příliš nezměnil, možná by zůstal zhruba stejně strašidelný, jako nyní.

Připomeňme například, že bezdětný a svobodný zaměstnanec s hrubou mzdou 50 tisíc korun dnes při 15% sazbě a uplatnění základní slevy na poplatníka odvádí na dani z příjmů měsíčně přibližně 4930 korun.

Při hypotetické 20procentní sazbě počítané z hrubé mzdy by odváděl zhruba 7430 korun. Jeho čistá mzda by tedy klesla o 2500 korun měsíčně, tedy o 30 tisíc korun ročně. To není málo.

Životní úroveň zaměstnanců (s výjimkou těch hluboce nízkopříjmových) by se po zvýšení daně snížila – a to na oltář čeho? Vyšších dotací pro vybrané firmy? Na počest další expanze plýtvavého státu?

Nemluvě o tom, že logickým důsledkem zvýšení příjmové daně by bylo to, že by lidé (mírně) omezili utrácení, což by oslabilo ekonomický růst a snížilo příjmy státu z výběru DPH či spotřebních daní. A to není vše.

Při zvýšení daně z příjmů by zaměstnavatelé – firmy i veřejný sektor, která je zdaleka největším zaměstnavatelem – mohli čelit tlaku zaměstnanců na alespoň částečnou kompenzaci sníženého čistého příjmu, což by znamenalo zvýšit hrubou mzdu.

Růst mezd je samozřejmě žádoucí tehdy, pokud je podložen produktivitou a ekonomickými výsledky. Pokud není, znamená to pro firmy dodatečné náklady; o předluženém státu ani nemluvě – část z nově vybraných 150 miliard by vláda zřejmě musela vynaložit na zvýšení platů státních zaměstnanců, aby utlumila jejich nespokojenost. V případě veřejného sektoru by zase tlak na růst platů mohl část dodatečných rozpočtových příjmů opět pohltit.

Náklady na pracovní sílu by tak každopádně mohly vzrůst, což je přesný opak toho, po čem dnes značná část ekonomů v zájmu konkurenceschopnosti volá. Už jen odsud plyne, že zvýšení příjmové daně zaměstnanců má logické trhliny.

Navíc jde o politicky mimořádně kontroverzní myšlenku – v dnešní vyhrocené době, kdy politický marketing a čekání na chybu soupeře tvoří významnou část politického soupeření, je idea plošného zvyšování příjmové daně úplně mimo realitu. Tomu, kdo by zvýšení daně prosadil (pokud by to nevykompenzoval kupříkladu snížením nepřímých daní, což by ovšem vzhledem k původnímu záměru „opravit rozpočet“ nedávalo smysl), by to zcela jistě prohrálo volby.

Uvažovat o prostém návratu zdanění práce na úroveň před zrušením superhrubé mzdy se proto může jevit jako ryze akademický koncept, který je mnohem jednodušší na akademickém papíře než v politické praxi.

Na místě je pochopitelně otázka, co by vlády měly či reálně mohly udělat, aby odvrátily pádivou deficitovou katastrofu. Sluší se připomenout, že jen od roku 2020 do současnosti – včetně na letošek schváleného rozpočtu s deficitem 310 miliard – už vlády nakumulovaly sekeru ve výši 2,3 bilionu korun. 

Laický pozorovatel by řekl, že je nejvyšší čas tuto trajektorii změnit k nižším každoročním schodkům tak, aby se redukovalo riziko krachu státu. Ten by se primárně projevil hyperinflací, která by umazala nejen státní dluhy, ale i příjmy a úspory obyvatel. 

Ideálním a nejméně bolestivým řešením by bylo nastartovat „pořádný“ růst ekonomiky a současně redukovat růst státních výdajů na jen částečnou kompenzaci (pokud možno nízké) inflace. Jenže tato varianta, jakkoliv se jeví jednoduše – ostatně, všichni politici se snahou o růst ekonomiky zaklínají od rána do večera – je jen chimérou, což v oficiálních dokumentech střednědobého výhledu ekonomiky mimoděk přiznává i současná vláda.

Ekonomika je v jistém smyslu „zestátněná“ a dokonale zregulovaná, takže roste jen symbolickým tempem na úrovni 2 % ročně. Když k tomu připočteme astronomické náklady boje s klimatem, všudypřítomnou (ať už latentně, nebo reálně jako nyní) energetickou krizi, o geopoliticky vynucených a raketově stoupajících výdajích na zbrojení ani nemluvě, pak je dynamický ekonomický růst jen mlhavým snem.

Alternativou – pomineme-li tanečky kolem kosmetických výdajových škrtů – by bylo říci občanům krutou pravdu o skutečných vyhlídkách a realistických cestách, jež by mohly zemi vyvést z dluhové pasti. Jenže koho z politiků by napadlo hlásat radikální výdajové úspory, tvrdé ořezávání velikosti státu, rušení dotací a firemních kompenzací či redukci sociálních dávek (mezi něž nepatří důchody)?

Kdo by si troufl lidem říci, že se buď všichni relativně uskrovní poté, co vláda radikálně seškrtá výdaje (kromě těch zbrojních), nebo se země nevratně zadluží s tím, že na hyperinflačním konci přijdou všichni o peníze, potažmo o hodnotu majetku? Jen politický sebevrah. Žádný takový v zemi neexistuje, neboť veřejnost o úsporně chmurných vyhlídkách, neřkuli o celkovém kolapsu, nechce nic slyšet.

Tak či onak, předávat více peněz do rukou politiků prostřednictvím citelného zvýšení daně z příjmů je z pohledu poplatníků krajně nerozumná myšlenka podobná sypání peněz do bezedné černé díry.

Sebrat dalších 150 miliard korun ročně z kapes poplatníků a odevzdat je spolu s bianco šekem na zlatém podnosu státu a jeho rozhazovačným politikům by byl poslední hřebík do rakve státních financí. Neboť stát a všichni politici by nabyli dojmu, že mohou plýtvat a přerozdělovat do nekonečna – a to bez obav, že přivedou zemi k finančnímu krachu.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a nenechte se opít koblihami. Díky.